(ČB 2/2021) Izraelsko-palestinský konflikt patří v dnešním světě k těm nejdéle trvajícím, nejbolestivějším a také nejsložitějším. Kniha americko-izraelského novináře a spisovatele Josi Kleina Haleviho ovšem od čtenáře žádné hluboké znalosti této problematiky nevyžaduje, spíše ho do ní poutavým způsobem uvádí. Především je ale fascinujícím dokladem upřímného a přímo vášnivého úsilí přispět alespoň malým dílem ke zboření zdi, která mezi oběma blízkovýchodními národy vyrostla nejen v betonové podobě, ale hlavně v srdcích lidí, žijících vedle sebe, ale ne spolu.
POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK
Výchozí situace, kterou autor na základě četných historických exkurzů i vlastních zkušeností plasticky vykresluje, se přitom zdá být naprosto bezvýchodná. Oba národy hájí své verze dějinných událostí, částečně jistě pokřivené politickou propagandou, která si historická fakta umí přitesat ke svým potřebám. Živé vzpomínky na minulé křivdy a nespravedlnosti najdeme na obou stranách. A ani současnost není nijak povzbudivá: Palestinci se cítí být vyháněni a utlačováni izraelskými okupanty, Izraelci zase trvale ohroženi nepřátelským okolím, které jim chce sebrat jejich těžce získanou suverenitu. Postoje a argumenty jsou hluboce zakořeněny a vypadají zdánlivě neprůstřelně (vojenský výraz v tomto případě není jen metafora). Tu a tam se sice objeví nesmělý pokus o vzájemné porozumění, avšak pokojné spolužití zůstává pouhým snem.
Co s tímto bludným kruhem dělat? Halevi se rozhodl z něj vykročit pomocí deseti dopisů, adresovaných fiktivnímu sousedovi za izraelsko-palestinskou zdí, kterou má kousek od své pracovny v Jeruzalémě. V naději, že se na druhé straně zdi najde vnímavý čtenář, pro kterého tyto úvahy nebudou jen další municí pro souboj, ale podnětem k vzájemnému naslouchání.
To pro Haleviho znamená dvojí. Nejprve co možná nejdůkladněji poznat svého souseda a jeho duchovní svět, rozkrýt, jaké pohnutky ho vedou k nepřátelství, vydat se po stopách jeho příběhu. Autor ke svému palestinskému čtenáři přistupuje s úctou a empatií a snaží se odložit své vlastní předsudky a zkratkovité myšlení. Vnímá ho jako bližního, nikoli jako protivníka. Připouští, že palestinská perspektiva není scestná, ale má své oprávnění. Tím druhým krokem je pak relativizace dosavadního pohledu na sebe sama. Halevi si výčitky svého souseda nechává líbit, poctivě pojmenovává provinění svého národa, nic si neomlouvá ani neusnadňuje.
To vše je ale s ohledem na možné narovnání vzájemných vztahů podmínka nutná, nikoli však postačující. Při četbě nás několikrát napadne, že všechna snaha končí jen smutným konstatováním, dnes ale velmi oblíbeným, že každý z nás má svou vlastní pravdu, žádné sladění protichůdných zájmů není na dohled, a proto se musíme spokojit jen s chladnou tolerancí. Je ale možné na takovém půdorysu budovat dobré sousedské vztahy? Halevi usiluje o něco víc: O nalezení společného příběhu, který by oba dva dílčí příběhy dokázal propojit. Jedině tak je možné vzájemné odcizení překonat. Jeho dopisy proto nejsou jen výborná nábožensko-historicko-politická analýza, ale také osobní vyznání, plné emocí. Jde s kůží na trh, odkrývá svá bolavá místa, svou zranitelnost – a totéž očekává od svého souseda.
Na rovině praktické politiky se autor kloní k rozdělení země na dva státy. Za předpokladu, že Izraelci i Palestinci uznají právo druhé strany na vlastní svrchovanost, se ostatně jiná schůdná cesta nenabízí. Halevi ovšem dobře ví, že takovéto řešení vyžaduje od obou národů velké ústupky, ne-li oběti. Stejně tak je mu jasné, že pouhé nakreslení hranic a vyhlášení dvou samostatných státních útvarů nestačí. Bez společného étosu to bude jen drastický chirurgický řez, ale ke skutečnému uzdravení nepovede.
Haleviho dopisy nezůstaly bez vstřícné odezvy. Už tuto samotnou skutečnost smíme pokládat za významný úspěch jeho počinu. U svých palestinských sousedů samozřejmě nesklidil jen potlesk. Ve dvanácti dopisech, jež jsou v knize uveřejněny, vyjadřují jejich autoři také nesouhlas, upozorňují na věcné chyby ve výkladech, a dokonce strhávají zbytky ideologických šupin z jeho očí. Současně ale přiznávají, že Haleviho otevřené srdce změnilo jejich pohled na izraelskou identitu a posílilo jejich touhu po smíření. Rozhovor byl každopádně zahájen, třebaže se prozatím omezuje jen na malou skupinu těch, kdo mají odvahu do něj vstoupit, a tím podstoupit nelehkou sebereflexi, jaká se Halevimu ukázkovým způsobem zdařila.
Haleviho kniha svým významem dalece překračuje blízkovýchodní oblast – už jen proto, že jakýkoli lokální konflikt má v dnešní době celosvětové dopady. Především ale v současném rozděleném světě znamená svědectví o tom, že všelijaké zdi mezi námi nemusejí mít poslední slovo. Přál bych si, aby Halevi získal následovníky, kteří se všeobecné polarizaci ve společnosti vzepřou a dokážou, že to jde i jinak. Existují třeba obdobné dopisy příznivce prezidenta Trumpa bidenovcům? Snaží se takto v Británii nějaký odpůrce brexitu oslovit jeho stoupence? Proč někdo, kdo kvůli epidemii přišel o živobytí a spadl do dluhů, není schopen napsat v Haleviho stylu člověku, kterému tatáž epidemie vzala někoho blízkého? Proč v naší církvi například žádný obhájce stejnopohlavního partnerství není schopen lépe porozumět myšlení a cítění těch, kdo praktikovanou homosexualitu pokládají za hřích? Izraelský spisovatel, který miluje svůj národ a svou zemi, ale současně byl také schopen překročit svůj vlastní stín, nás všechny zve do školy pravého dialogu.
Ondřej Kolář
Josi Klein Halevi: Dopisy přes zeď. Izraelec píše palestinským sousedům – a Palestinci odpovídají.
Praha, Akropolis 2020, 184 s.