(ČB 2/2021) Kdo by chtěl bydlet v Ústí nad Labem, v městě s pověstí špinavé severočeské metropole s problémovým obyvatelstvem? Ústí, až do konce války převážně německý Aussig, nemělo jistě jednoduchý osud a proměna obyvatelstva se na něm podepsala stejně jako exhalace z místních chemických továren a nedalekých uhelných elektráren. Pogrom na německé obyvatelstvo na mostě přes Labe a v jeho okolí nebo vychýlení věže katolického kostela po spojeneckém bombardování jako by nadlouho předznamenalo život města tak trochu na „šikmé ploše“. Bohatství místních podnikatelů dnes často připomínají již jen opuštěné krásné vily, zapsané v katalogu portálu prazdnedomy.cz. Také život českého evangelického sboru nebyl a stále není jednoduchý, jak nedávno popsal pro Českého bratra jeho nový mladý farář Tomáš Jun (ČB 9/2019).

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Mnohé se ale mění k lepšímu, komíny továren musí splnit přísné emisní limity, město je výborně dopravně dostupné a údolí Labe, na jehož svazích se Ústí rozkládá, volně přechází do krásné přírody Českého středohoří a Krušných hor. Toto sepětí s přírodou jsem si uvědomoval při sestupu z hor do města od německé hranice v krásně zasněžené krajině, tenkrát spolu s účastníky mírového pochodu pro Aleppo, ke kterému jsem se na několik dní připojil v lednu roku 2017. Byla to odvážná záležitost, kterou je třeba připomenout, přestože na první pohled neznamenala úspěch a válka v Sýrii trvá ještě dnes. Řada účastníků pochodu tehdy došla z Berlína až k řeckému moři a přeplavila se i na „uprchlický“ ostrov Lesbos a nakonec až do Libanonu. Jejich putování jsem tehdy evidoval pro magazín Christnet.eu. Při průchodu přes naši republiku je podpořila i řada místních evangelických sborů a v Praze je při vzpomínce u památníku Jana Palacha přišel podpořit i člen synodní rady Pavel Pokorný.

V Ústí jsme unaveni končili putování cestou kolem nekonečné zdi ošklivé továrny do místa noclehu ve čtvrti s řadou vybydlených domů a nepořádkem v okolí. Pro křesťanskou komunitu to je ale jistě příležitost pro misii a diakonii. Sbor již s pomocí celé církve podporuje děti z chudších rodin pomocí vánoční sbírky Krabice od bot nebo přípravou a rozdáváním jídla a evangelíci chtějí v této oblasti působit i nadále a přebudovat na středisko Diakonie opuštěný kostel v Trmicích, malém městě v těsném sousedství Ústí. O tom bude pojednávat samostatný článek. Dnes se podívejme na dvě stavby, které používají evangelíci přímo v Ústí; evangelickou faru v krásné secesní vile se zimní modlitebnou, která prochází rozsáhlou modernizací, jak popsal Tomáš Jun, a nedaleký kostel apoštola Pavla. Ten český sbor převzal po vysídlené německé komunitě a dnes jej vlastní rovným dílem spolu s místní obcí Církve československé husitské. Spolupráce obou společenství při využívání kostela není ideální. Což je

trochu škoda, když je křesťanů ve stotisícovém městě jen hrstka a jsou známy i pozitivnější příklady, například v mém sboru v Novém Boru máme se spoluprací s husitskou obcí zkušenosti dobré (viz ČB 5/2018).
Hrstku křesťanů užívající velký kostel mohou ubíjet starosti o jeho údržbu. Přeci jen byl stavěn pro mnohem větší německé společenství. Základní kámen byl položen v září 1904 a samotná výstavba probíhala do roku 1906, kdy byl kostel dokončen. Postaven byl v tehdy nejluxusnější ústecké ulici dle plánů lipského architekta Julia Zeissiga v novorománském slohu se secesními prvky. Stavbu financovaly rodiny místních podnikatelů, které se do Ústí v 19.století přestěhovaly z protestantských oblastí Německa. Při stavbě kostela byla použita progresivní technologie v podobě částečně předpjatých železobetonových příhradových nosníků. Tyto nosníky se již v té době používaly pro stavbu železničních mostů, ale zde byly vůbec poprvé použity pro klenby. Kostel je jednoduchá stavba s polokruhovou apsidou a vysokou věží. Interiéru vévodí socha žehnajícího Krista z mramoru, z kterého je také oltář. Stavba vyniká cihlově červenou fasádou, kvůli níž se kostelu apoštola Pavla začalo lidově říkat „červený kostel“. Navzdory všeobecně rozšířené domněnce však budova není z cihel, ale z betonu, na zdech jsou pouze nalepeny červené kachlíky, cihly imitující.

Při bombardování ke sklonku druhé světové války přišel kostel o všechna původní okna, jež zdobily výjevy ze života Ježíše Krista a apoštolů Petra a Pavla. Po válce byly všechny německé nápisy zabroušeny či zabíleny, a tak začíná česká kostelní historie. Doufejme, že budoucnost podporovaného sboru přinese nové oživení křesťanského i komunitního života krajského města na Labi a jednou bude ústecký „červeňák“ stejně známý jako ten v

Brně. Co se děje ve sboru již dnes, můžete sledovat na stránkách www.evangelicivusti.cz.

Jan Kirschner, stavební inženýr a šéfredaktor časopisu Christnet