(ČB 10/2020) Od výzvy 5 % a hlavu vzhůru uplynulo devět měsíců. Impulzem bylo třicáté výročí života naší země ve svobodě, a s tím spojená touha, abychom byli svobodní i vůči sobě a řádům své církve.
Jak se nám daří výzvu naplnit, poznáme nejlépe podle vyúčtování roku 2020. Ale už nyní víme, že mnoho z nás situaci pochopilo a měsíčně posílá na účet sboru částku, pro kterou se každý odpovědně a svobodně rozhodl. Skvělé.

Několik poznámek k dosavadnímu průběhu:
Čas. Dny ubíhají. Doba úplné závislosti pouze a jen na našich financích se blíží. Psal o tom v minulém čísle i bratr Petr Štulc. Není nač čekat. Jednáme o tom na všech úrovních církve už od roku 1993. Připravenější už snad ani být nemůžeme.

Nyní je třeba laskavě a jednoznačně vyhlásit – přátelé, jdeme na to. To, nač se roky připravujeme, teď hned prostě uděláme. A je to.
Je dobré připomenout, že parametry toho, co nás čeká, známe:
• rok postupného snižování dotací od státu až do jejich vyschnutí v roce 2030
• sbory postupně budou hradit 70–80 % farářského úvazku; dosud je to jeho jedna třetina
• platy kazatelů chceme na úrovni 1,2 mediánu mzdy v České republice

Vás, kdo už pravidelně přispíváte, mnozí nejen pěti, ale i deseti procenty, prosíme, mluvte o tom, neostýchejte se, povězte dalším, že to jde, že jste se nestali chudšími, ba právě naopak.

Někteří se zaměřili na kritiku toho, jak je výzva provedena. Proč ne, dokonalá jistě není. Leč kritikou provedení se často odvede pozornost od podstaty. A odsune se stranou to, oč jde. Totiž o to, abychom přispívali 5 % příjmu. Bez ohledu na výzvu, ta je jen prostředkem.

Ano, jsou lidé, kteří si skutečně nemohou dovolit přispívat pěti procenty. Prosíme, neužívejme jejich nouzi jako argument pro to, že když nemohou přispívat oni, nebudu ani já. Opusťme roli, že jsme to my, kdo víme, jak druhému člověku je. Dovolme, aby to on věděl sám. Každý rozhoduje sám za sebe, má svou důstojnost, svou odpovědnost za to, co si může dovolit, a co ne. Každý člen sboru je schopen se rozhodnout tak, aby byl spokojen a svoboden. Přece zdůrazňujeme, že nikdo nic nekontroluje, neurčuje, že to je krok osobní svobody. Žádné nucení.
Nejtěžší – zdá se – je učinit prvý krok. A začít. Unést počáteční riziko, že budu ve sboru sám, kdo se k tomu odhodlá. Jste-li nejistí, zda se někdo vůbec ve sboru přidá, dejte příkaz třeba na dva roky. A pokud se snad potom ukáže, že jste se do toho vrhli skutečně sami a jen dotujete ostatní, udělejte revizi a rozhodněte, jak dál.

Svízel je také v tom, že výzva spadá podle zvyklostí do agendy faráře. Pro něho je ovšem velmi nepříjemné mluvit o penězích na svůj plat. Proto prosíme všechny laiky, buďte aktivní, výzvu podporujte!

Zdravím vás a přeji vše dobré.

Daniel Ženatý, synodní senior