(ČB 10/2020) Stěhovat se z Prahy do nějakých Křečkovic? No to mě podržte! Kdo tohle kdy slyšel? Pro čtrnáctiletou Hanku, která nám příběh vypráví, se to zdá být nejdřív skoro nestravitelné. Z velkoměsta do nějaké přiblblé vesnice? A co škola?! I když spolužačky bývají pitomé, špitají si spolu, a když je Hanka míjí, „hlasitě ztichnou“(!), to se ale dá přežít. Pořád lepší než se stát žákem školy někde v buranově!

To je však jen začátek, civilní, a současný. V příběhu, který má dost málo uvěřitelné okolnosti, se ovšem s Hankou dostaneme o pěkný kus nazpět. Pořád Křečkovice – ale rozvíjí se tu kus židovské tragédie druhé světové války. Hanka totiž v tom venkovském domku, který je, jak se říká, zatím „v původním stavu“ a čeká na rekonstrukci, objeví na půdě skrýš a v ní krabici. A v krabici je hadrový medvídek s nadmíru lesklýma očima a k tomu sešit nadepsaný slovy Obraz Doriana Graye. Je to deník, psaný, jak se ukáže, dívkou ve věku Hanky, čtrnáctiletou, kterou si Hana podle toho obrazu nazve Dora Grayová. A trefí se.

Na první straně sešitu je datum: 15. února 1942. Deník Hanku uchvátí, jak by taky ne, a rodiče jsou velmi mile překvapeni, když jejich dcera po vzdorovitých řečech najednou ke Křečkovicím tak přilne, cesty do vsi sama vyvolává a tam, na půdě, se takzvaně učí. A čte a čte. Seznámí se přitom s Dořinou nejlepší kámoškou, židovkou Tyldou, s Poldíkem Bláhou, do kterého byla Dora zabouchnutá… Deník je psán tajuplně, Doře strašně moc záleželo na tom, aby jej nikdo neobjevil, není jasné, kam všichni jmenovaní zmizeli, kam zmizela Dora, která musela v létě 42 s celou rodinou z jejich milovaného domu kvůli nacistům prchnout. A Hanka sama teď vidí nacistickou hrůzu jinýma očima než ve školních hodinách dějepisu. Autenticky. Nám to vypráví takhle: „Na rozdíl od svých sousedů měla Dora docela štěstí, protože se s tátou mohli nastěhovat k tetě, která bydlela nedaleko Kladna. Ale náckové jim nedovolili, aby se odstěhovali dřív a polnosti zůstaly ladem. A tím jim vlastně zachránili život. Schválně si to přečtěte. Tohle je záznam z 10. června:

,To přece není možné, co dnes hlásili v rozhlase – dospělí muži byli zastřeleni, ženy dopraveny do koncentračního tábora a děti dány do vhodné výchovy, budovy obce byly srovnány se zemí a jméno obce vymazáno. Lidice už nejsou! Už nemáme kam jít. To nás ale netrápí tolik jako osud našich drahých. Tetička ani strýček se jistojistě ničím neprovinili! A moji malí bratranci? Vyrvali je z maminčiny náruče a dali kamsi na nové vychování… Kdybychom se přestěhovali už dříve, jak chtěl tatínek, byl by jejich osud i naším osudem.‘“
O vypálení Lidic si tak Hana čte od někoho, kdo to zažil úplně zblízka.

V jednom momentě ale deník nečekaně a náhle skončí – bez konce. Avšak Haně to nedá a pustí se do pátrání na vlastní pěst. Vždyť ve vsi žijí lidé, i staří, ti si přece musejí něco pamatovat; a co ta stará paní, sousedka přes plot? Ta co špatně slyší, ta s tím krásným úsměvem…

Budeme koukat, jak překvapivě se příběh rozmotá, neúnavná Hanka se vydá třeba do „domova důchodců“, za obecním kronikářem nebo za jistým profesorem na matematicko-fyzikální fakultu. A nestačí zírat, kolik toho zjistí, i role medvídka s nezvykle zářícíma očima se vysvětlí, včetně té „věcičky“, kterou měl ukrytu v bříšku a jejíž smysl a cenu Haně objasní až erudovaný starožitník; a ti zmizelí se sice ne přímo najdou, ale aspoň se ukáže, kam se poděli; kdo z deníku se ale na scéně nakonec i sám objeví, prozradit nechci. Tak jen dodám, že knížka je zřejmě primárně určena starším dětem, také těm asi čtrnáctiletým… A jestli někomu s ohledem na téma knihy přijde na mysl Deník Anne Frankové? Nebylo by proč se divit.

Jana Plíšková