(ČB 10/2020) Na první pohled je zcela zřejmé, že počátky Českobratrské církve evangelické v roce 1918 jsou pevně spjaty se vznikem Československé republiky. Naše životy ale vždy byly a také budou ovlivňovány více či méně výraznými událostmi v komplexní celek. Z tohoto důvodu se do ustanovení ČCE promítají na pozadí mnohé další události. Předně zde byly všudypřítomné dozvuky první světové války, která si po více než čtyřech letech vybrala na bojištích obrovský počet obětí na životech. Současně se zhoršovala sociální i hospodářská situace, zesílená velkou neúrodou v roce 1918. Důsledkem byla podvýživa obyvatelstva, které se stalo náchylnější k infekčním chorobám. Příkladem může být např. nárůst tuberkulózy v českých zemích – počet zemřelých v roce 1914 přesáhl 24 000, oproti tomu v roce 1918 činil více než 34 000. Že tato choroba představovala velký problém, je zřejmé i z dobového evangelického tisku. Byly v něm zveřejňovány informace, jakým způsobem tuberkulóze předcházet či jak postupovat v případě již prokázané nákazy.
Epidemie španělské chřipky
V této těžké době, kdy lidé byli vyčerpáni veškerým válečným děním, se objeví na scéně epidemie, které dle statistických odhadů podlehnou přibližně dvě procenta světové populace (dle L. Hlaváčkové a P. Svobodného šlo o více mrtvých, než kolik padlo na frontách, viz //Dějiny lékařství v českých zemích//, Praha 2004). Šlo o tzv. španělskou chřipku, na kterou podle hrubých odhadů lékaře a historika H. Salfellnera mohlo v českých zemích mezi lety 1918–1920 zemřít 44 000 až 75 000 obyvatel (podrobně k tématu španělské chřipky na našem území viz kniha Haralda Salfellnera, //Španělská chřipka. Příběh pandemie z roku 1918//, Praha 2018).
Své označení, jako tzv. španělská, získala nemoc dle neutrální země, která informovala bez cenzury o počtech nemocných, čímž vznikl dojem, že právě zde je epicentrum nemoci. V ostatních zemích, které byly zapojeny do válečného konfliktu, čtenáře denní tisk informoval spíše o dění na bojištích a dopadech války. Dodnes ale není zcela jasné, kdy a kde došlo k přenosu ptačího kmene viru na člověka. Linie předchůdců španělské chřipky mohly být rozšířeny mezi lidmi již před rokem 1918, protože míra úmrtnosti na komplikované průběhy chřipkového onemocnění stoupala už od roku 1915. Nejpozději však na podzim roku 1917 se začaly v severní Číně objevovat známky silného chřipkového onemocnění, které se posléze s pohybem vojsk rozšířilo po celém světě. Po roce 1920 virulence původce choroby klesla a postupně se ztratila v běžných sezónních epidemiích.
Chřipka v českých zemích
Nejpozději počátkem června roku 1918 se chřipka rozšířila i ve střední Evropě, kde samozřejmě ochromila také válečné operace. Do českých zemí vstupuje okolo počátku prázdnin. Místní tisk o ní informuje sice jako o pandemii, ale bez vážnějších zdravotních komplikací. Cenzura zde sehrála svoji velkou roli. Přesto je již v Evropě jasné, že se nemoc velmi rychle šíří a s ní i komplikace v podobě těžkého zápalu plic. V srpnu se však zdá, že onemocnění mizí a vše bude zapomenuto. Ovšem s nástupem podzimu se situace mění, a to i v českých zemích. Již v září jsou Pražané v Lidových novinách informování o první oběti. Zesnulým byl JUDr. Egon Prokop, který zemřel ve svých 25 letech na komplikace v podobě zápalu plic. V průběhu podzimních měsíců onemocnění začalo ovlivňovat chod některých továren, podniků i úřadů, které musely z důvodu vysoké nemocnosti svých zaměstnanců omezit provoz. Současně se projevoval nedostatek lékařů, kteří byli odvedeni na frontu a situaci ztěžoval i fakt, že nákaza postihovala ve velké míře mladší ročníky a těhotné ženy, u kterých se přidružovaly těžké komplikace.
V situaci posledních válečných týdnů nebylo možné zavádět výraznější protiepidemická opatření. Přesuny lidí v důsledku války, přeplněné byty či fronty na potraviny byly nevyhnutelné. Úřady mohly zavírat jedině školy, a s nesouhlasem provozovatelů pak také divadla, varieté či kina. Např. v Praze byla veškerá školská zařízení, včetně vysokých škol, zavřena na dobu několika týdnů. Samozřejmě toto rozhodnutí mělo jisté komplikace – v sociálně chudších rodinách, kde pracovali oba rodiče, navíc ve stísněných a nevytápěných bytech děti nemohly doma zůstat, v řadě škol tedy byly v provozu místnosti s pedagogickým dozorem. Starší studenti zavřených středních škol navíc museli narukovat ke svému záložnímu útvaru. Docházelo tedy k událostem, která uváděla původní nařízení do absurdní situace.
Zprávy o chřipce v evangelickém prostředí
Počátky epidemie španělské chřipky jsou zachytitelné i v českém evangelickém tisku. Ovšem vzhledem k možnosti nákazy tuberkulózou i vzhledem k samotné chřipkové epidemii je jí věnováno velmi málo pozornosti. A co se týče poměru ke zprávám o možném spojení helvetské a luterské konfese a přípravě generálního sněmu a také o vzniku Československé republiky tvoří informace o nemocech naprostou menšinu.
Například čtrnáctideník Naše reformace, vycházející namísto cenzurou zakázaných Kostnických jisker, věnuje chřipce pozornost v oddílu Různé zprávy. Omezí se jen na informace o několika úmrtích veřejně známějších osob z evangelického prostředí a jejich rodinných příslušníků (jednou z prvních byla osmiletá dcera budoucího synodního kurátora Antonína Boháče) či na sdělení o odloženém vydání dalšího čísla pro vysokou nemocnost redakce. O málo větší prostor průběhu nemoci věnoval od listopadu 1918 měsíčník Evanjelický církevník, a to především v rubrice Církevní zprávy a dopisy. Vesměs jsou ale stejného charakteru – stručné počty nemocných v některých sborech, ojediněle jména zemřelých či nemocnost farářů. Např. z Vilémova byla v listopadu 1918 otištěna zpráva, že ve sboru onemocnělo do této doby 120 členů, přičemž farář dva týdny nemohl kázat. Zastupoval jej varhaník, který četl kázání z postily V jeho duchu. Poté, co se duchovní uzdravil, musel zase on zastupovat varhaníka ve hře na harmonium. O měsíc později došly zprávy z Trnávky, že se během posledních čtrnácti dnů v měsíci říjnu roku 1918 konalo ve sboru deset pohřbů, z čehož osm bylo kvůli chřipce (tři zesnulí nebyli ještě zletilí, ostatní v produktivním věku).
O epidemii se dozvídáme i z dochované dobové korespondence v archivním fondu Synodní rada ČCE, která je věnována přípravě generálního sněmu v prosinci roku 1918. Ovšem opět jde pouze o ojedinělé zprávy. Zdá se, že epidemie chřipky nehrála v tomto případě žádnou výraznou roli – o samotné chřipce se dozvídáme spíše z omluv za neúčast na sněmu. Dnes víme, že se jednání neúčastnila jedna čtvrtina těch, kteří měli hlasovací právo. Jaké procento z nich byli nemocní, je těžké odhadnout.
Závěrem je snad možné říci, že význam všech událostí, které se odehrály koncem války v českých zemích, a to nejenom na úrovni státní, ale i v církevním evangelickém prostředí, zastínil povědomí o celé chřipkové epidemii i do budoucna. Podle statistických odhadů se museli lidé na našem území v letech 1914–1918 smířit s úmrtím zhruba 300 000 osob z důvodu válečných událostí, přičemž v době vzniku ČSR žilo pouze v českých zemích necelých 10 mil. obyvatel a v populační bilanci je pro rok 1918 uváděno, že počet zemřelých převýšil o více než 114 000 počet narozených (blíže např. již zmiňovaný H. Salfellner, či V. Srb, //Vývoj obyvatelstva Česka 1918 – 2002//, Demografie 2003). Chřipka se tak dostala spíše na úroveň osobně prožívaných lidských tragédií. Za celkovou vysokou úmrtností nejenom na frontách stojí i vyčerpání obyvatelstva, jeho podvýživa, psychické vypětí, ale i snížení kvality lékařské péče, které s sebou válečné roky přinesly.
Adéla Šmilauerová, církevní archiv