(ČB 3/2019) Západní a východní Jeruzalém spojuje nová tramvajová linka. Nemá číslo, jde totiž o jedinou linku v tomto svatém městě, přesto, že je skoro stejně velké jako Praha. Spojuje i vysoké vrcholy Judských hor, které ve městě dosahují výšek okolo 800 m n. m. Tedy jako náš „evangelický horský Jeruzalém“ – Herlíkovice. To určitě nebude náhoda! Konečná v západní části je na hoře Theodora Herzla, nejvýznamnějšího představitele sionismu a „duchovního otce“ Státu Izrael. Na této hoře je i památník obětí a hrdinů holokaustu Jad vašem. Od památníku pokračuje linka k centrálnímu nádraží, které je hluboko pod zemí a jezdí z něj nový rychlovlak. Nová trať nahradila starou klikatou otomanskou železnici. Vlakem se tak dostanete velmi pohodlně za dvacet minut na letiště Ben Gurion a za půl hodiny do Tel Avivu.

Poslechněte si článek:

Od nádraží tramvaj pokračuje moderním centrem kolem hradeb starého města až k Damašské bráně. Zde se dotýká východního palestinského Jeruzaléma v okolí Olivetské hory, kde by si Palestinci přáli mít své hlavní město. Pak pokračuje dále na sever do židovských čtvrtí, které jsem však za krátký, týdenní pobyt nestihl prozkoumat. Mezi horami se pak propadáte pohledem do hlubokých údolí, jako je Kidronské mezi Olivetskou horou a starým městem s biblickým potokem Cedron.

Jeruzalémský babylon

Ještě zajímavější než město, kterým tramvaj projíždí, často našlapaná k prasknutí, jsou lidé, které vozí. Velmi pestrá směs populace je výrazná zejména v centru. Zde se mísí ortodoxní Židé se sionisty nebo sekulárními Židy a s arabskými muži i ženami. Šátky nosí často ženy jak židovské, tak palestinské. Starší Palestinci ještě občas nosí tzv. „arafatky“, mladí jsou většinou prostovlasí s krátkým střihem. Pestrá směsice je doplněna turisty prakticky z celého světa. Křesťanů je zde menšina, která se zvětšuje v době Velikonoc a dalších svátků.

Centra města se problémy okrajových segregovaných čtvrtí příliš netýkají, což je příznačné pro mnohá rozdělená města a vzpomněl jsem si na Belfast, který jsem navštívil před dvaceti lety. V centru tam také rozdělení obyvatelstva téměř nepoznáte.

Mikuláš Vymětal se během svého studijního pobytu (více v rozhovoru na str. 27) v tomto moři pohyboval jako ryba ve vodě. Ve svaté zemi byl můj laskavý průvodce a osobní duchovní pastýř. A získal si můj respekt a obdiv. Bylo vidět, že se zde cítí jako doma – plynule hebrejsky diskutoval s židovským přistěhovalcem z Jižní Afriky – náhodným cestujícím v naší tramvaji, nebo naopak vřele arabsky zdravil majitele mírového penzionu šejka Ibrahima na Olivové hoře, kde jsme oba bydleli.

Místo to pro mě bylo zcela neopakovatelné. Penzion, který by sice nesplnil řadu českých stavebních i hygienický norem – je v Orientu zřejmě naopak zcela normální. Takový milý hippie hostel náboženského střihu. Kromě řady dlouhodobě pobývajících obyvatel na studijných pobytech nebo i těch, kteří zde hledají klid a mír či čekají na mesiáše nebo se za něj skoro považují, se zde za jediný týden vystřídala pestrá směsice turistů a poutníků. Výborně se zde také vařilo a každé ráno nás ještě v hluboké tmě budily zvuky muezzinů z tlampačů minaretů mešit, po nich začali kokrhat kohouti a pak již za světla začaly zvonit zvony blízkých kostelů.

Kostely jsou zde impozantní, často postaveny s dominantní věží až v 19. století, kdy již otomanská nadvláda ochabla a naopak narostl apetit křesťanských koloniálních mocností. Mnozí evropští vládci, jako císař Vilém nebo náš František Josef I., Jeruzalém také osobně navštívili. Jeden velkolepý evangelický kostel zůstal po Vilémovi ve starém městě, v těsném sousedství Chrámu Božího hrobu. Zde jsme byli s Mikulášem i na bohoslužbách nebo na polední modlitbě. Tichost v prázdném chrámu mě oslovila mnohem víc než turistický byznys v chrámu Božího hrobu. Nekonečné proudy turistů ale ke starému městu dnes patří, s tím se nedá již nic dělat, ale i zde občas poutník najde prázdnou tichou uličku.

Pouť do Betléma a ke Genezaretskému jezeru

S Mikulášem jsme podnikli také dvě cesty mimo Jeruzalém, když nepočítám odpoledne na pláži v Tel Avivu. První mířila do Betléma, ležícího jen asi 8 km jižně od Jeruzaléma. Přestože zástavba obou měst dnes již téměř srostla, odděluje je vysoká zeď, kterou postavili Izraelci jako ochranu proti pronikání teroristů na své území, jak její výstavbu alespoň odůvodňují. Mnozí Palestinci z Betléma tak nikdy v životě Jeruzalém nenavštívili; Izraelcům zase zákony zakazují vstup na území čistě pod palestinskou samosprávou.

Chrám Božího narození mě pro svoji komerci a proudy turistů také nechal spíše chladným, samotné historické centrum bylo zajímavější. Větší dojem pak ve mně zanechal pohled do Judské pouště nebo do propasti Mrtvého moře z Herodiana, pevnosti krále Heroda kousek za Betlémem. Zde byla nalezena i králova hrobka a na podzim média psala o objevu prstenu Piláta Pontského.

Druhý výlet, na sever, byl autobusem. Když jsme po dokonalé dálnici obkroužili palestinská území Západního břehu, dojeli jsme do zelené Galileje. Minuli jsme Nazaret a vystoupili v předvečer šabatu v Tiberii u Genezaretského jezera s bájnou horou Hermon a s Golany v pozadí.

Poklid šabatu, navíc mimo sezónní provoz, umocnil dojem z údajně nejošuntělejšího rekreačního centra Izraele, jak Tiberii představil můj turistický knižní průvodce od //Lonely Planet//. Nemyslím jen v negativním slova smyslu, ale spíše z respektu k vzdálené antické i biblické minulosti místa. Kromě toho, že se po jezeře podle evangelii plavil Ježíš s Petrem a dalšími učedníky, na poutníka toto místo zapůsobí vykopávkami antického města, kde až do osmého století, dávno po působení Ježíše a po pádu a vypálení Jeruzaléma bylo centrum židovské vzdělanosti. Při východu slunce nad Sýrií mě pak zamrazilo vědomí blízkého kontaktu se zemí, která je již tolik let zkoušena krutou občanskou válkou.

Pro křesťana je tu zřetelná výzva k pokoře a respektu k jiným náboženstvím i povzbuzení k prosbám za mír a pokoj ve světě. To jsem si odnesl jako poselství z Galileje i celého Izraele.

Jan Kirschner, foto Mikuláš Vymětal