(ČB 3(2019) Mikuláš Vymětal (*1971) vystudoval strojní průmyslovku a po maturitě pracoval rok jako sanitář, aby (jak sám říká) okusil praktického života, než půjde dále studovat. Evangelickou teologii studoval v Praze, Berlíně a Jeruzalémě, navázal pak doktorským studiem v Praze, Vídni a Jeruzalémě. Pracuje na půl úvazku jako farář v Berouně a na půl úvazku jako celocírkevní farář pro menšiny. Jeho žena je farářka Československé církve husitské, mají dvě dcery ve školním věku.

Poslechněte si článek:

Jak ses dostal do Izraele a jaký typ pobytu to byl?

V Izraeli jsem byl na tříměsíčním studijním programu, určeném pro evangelické faráře. Říká se mu také sabatikon nebo studijní dovolená. Všichni naši faráři mohou v rámci celoživotního vzdělávání jednou za sedm let požádat o tříměsíční studijní volno a smysluplně je využít. Váhavým to mohu jedině doporučit!

Kdo ti s organizací pobytu v Izraeli pomohl?

Studijní pobyty zařizuje německá organizace „Studium in Israel“. Já pracuju už docela dlouho ve výboru její pražské pobočky, takže to nebylo nijak složité. Cítil jsem, že po čtrnácti letech od posledního sabatikonu už nějaké načerpání sil potřebuju. Evangelická církev byla vstřícná, po předložení zamýšlené náplně mi studijní volno udělila. Dostal jsem také úkol z Evangelické teologické fakulty a mohl jsem jet.

Jakým tématům ses v rámci pobytu věnoval?

Původně jsem se chtěl věnovat tématu smíření mezi znepřátelenými skupinami. Proto jsem třeba bydlel na Olivové hoře v arabské vesnici. Ubytoval jsem se u šejcha Ibrahima al Hawy, který je v mezináboženském dialogu dost aktivní, navštěvoval jsem různé mezináboženské semináře i místa, kde se usiluje o smíření. Druhý úkol spočíval v domluvě a v organizaci mezinárodního a mezináboženského semináře pro studenty z Čech a z Izraele – to byl úkol z fakulty, z Institutu ekumenických studií. Setkával jsem se proto s různými profesory a rabíny. A nad to jsem chodil na Hebrejskou univerzitu na semináře o Talmudu a o Midraši. Ačkoli to bylo celkem deset hodin týdně, nedá se z toho vykázat nějaký hmatatelný užitek, leda moje vnitřní obohacení.

Jaké náboženské skupiny jsi navštívil a co zajímavého tě tam potkalo?

Chodil jsem do luterského kostela na německé bohoslužby a účastnil se i dalších jejich setkání. S lidmi tam jsem se rychle spřátelil, sbor mě hezky přijal a cítil jsem se tam opravdu jako doma. Občas jsem se účastnil evangelických bohoslužeb v arabštině. Arabských křesťanů je v Izraeli docela dost. A chodil jsem taky pravidelně do synagogy Har El, líbila se mi kázání rabínky Tal. Několikrát jsem také navštívil katolické hebrejské bohoslužby, to bylo milé a velice zajímavé. Pracovně jsem navštěvoval programy Rabínů pro lidská práva.

Kdo jsou Rabíni pro lidská práva?

Je to organizace, která vznikla za první intifády (v roce 1988) z iniciativy rabínů, kteří v té době začali klást větší důraz na lidská práva. Jsou to vlastně moji přirození partneři, když jsem farář pro menšiny a zasazuji se taky o dodržování lidských práv.

Co tě na nich zaujalo?

Věnují se například předvojenské přípravě mladých Izraelců. Jak známo, v Izraeli chodí kluci na tři roky a holky na dva roky na vojnu. A než tam nastoupí, často neznají nikoho z jiné komunity, žijí jen mezi svými. V rámci předvojenského semináře je rabínka Nava Hafetz vezme nejdříve do izraelského, pak do arabského a nakonec do křesťanského Jeruzaléma. Pak pozve na seminář islámskou soudkyni, evangelickou farářku a ortodoxního rabína a ti vypráví o svatosti Jeruzaléma ze tří různých perspektiv. Mladí Izraelci se seznamují s arabskými Izraelci a s Palestinci, židé s muslimy a křesťany. Učí se, že člověk je víc než anonymní voják nebo nepřítel. To mě velice zaujalo. Rabínka Nava Hafetz přijede na podzim do Prahy a bude mít na evangelické teologické fakultě seminář s tématem pesach a večeře Páně. A jinou rabínku chci pozvat na farářský kurz.

To slyším prvně, že jsou také ženy rabínky. Jak to s nimi je?

Vůbec první rabínka (a vlastně první žena jako duchovní ze všech náboženství) na území České republiky byla Regina Jones, původně myslím Holanďanka, pocházející z Berlína. Byla za války v Terezíně a zemřela za holokaustu. Dnes existují rabínky v liberálním a dokonce i ortodoxním židovství (tam vím jen o jedné).

V Izraeli jsi byl poslední tři měsíce loňského roku. Jaké je v Jeruzalémě v prosinci počasí?

Na Olivové hoře dost foukalo a v tomto období všude hodně pršelo. Třeba tři dny v kuse, to jsem zažil doma naposledy v dětství. Když jsem se vracel domů, bylo sychravo, šest stupňů, stejně jako v Praze. Na chladné počasí tam ale nejsou zařízeni tak jako my u nás doma. Domy nemají topení ani izolace či pořádná okna.

Zažil jsi během svého pobytu nějaké ohrožení nebo teroristický útok?

Studoval jsem v Jeruzalémě před 22 lety a to byly mnohem divočejší časy. Teď je relativně klidno. Napětí tam cítit je, ale neděje se nic zvláštního. Na dálnici zemře určitě víc lidí než kvůli terorismu, jen média to prezentují jinak.

Jak jsi oslavil v Jeruzalémě Vánoce?

Můj muslimský hostitel Ibrahim al Hawa se narodil na Štědrý den a slavil zrovna 76. narozeniny. Tak to byla moje první oslava. Pak jsem šel na půlnoční do evangelického kostela a zažil rozporuplný pocit, protože vstup byl na místenky. A místenku si člověk musel opatřit předem, bez ní tam nikoho nepustili. Venku stál dav, a kdo měl místenku, šel špalírem mezi marně čekajícími Izraelci, kteří chtěli bohoslužby taky navštívit. Uvnitř jsme zpívali /Stile Nacht, heilige Nacht// a zvenku marně klepali na vrata kostela lidé, kteří se chtěli dostat dovnitř. Tak mě napadalo, že pro Ježíše taky neměli místo pod střechou… Pak jsme šli s lidmi z německého sboru v noci pěšky do Betléma. Tam zase nebylo místo pro naši asi dvousethlavou skupinu, tak jsme měli pobožnost pod širým nebem. Když jsme se k ránu vraceli zpět do Jeruzaléma (je to asi 8 km), zařadili jsme se do fronty na hranicích, kde jsme viděli Palestince, kteří pracují v Izraeli a tu frontu s prohlídkou musí absolvovat každý den. A taky tu noc ukradli paní farářce Melanii auto, to se ale pak zase našlo. Tak to byly moje Vánoce.

V Izraeli jsi také chodil do romského kulturně vzdělávacího centra Domari. Jak to vypadá u izraelských Romů?

Neříkají si Romové, ale Domari, Domové. Je to skupina, kterou mezi sebe nepřijímají Židé ani Arabové, dokonce nejsou ani uznáni jako menšina a jsou často velmi chudí. Při práci v kulturně vzdělávacím centru se soustřeďují na aktivity s maminkami a s dětmi. Děti chodí na doučování, hrají si tam, vzdělávají se, některé se učí hebrejsky. Pro maminky se pořádají různé dílny, třeba aby se naučily vařit a mohly se pak ucházet o práci kuchařek.

Jak to bylo s tvým dárkem pro klub Domari o kterém jsem četla na facebooku?

Vyhlásil jsem, že v kontextu blížících se Vánoc nechci žádný dárek, protože všechno mám, ale že kdyby mě chtěl někdo obdarovat, sbírám peníze na kytaru – dárek právě pro tento klub. A sešlo se tolik peněz, že jsem koupil nakonec kytary dvě a ještě dostal nádavkem od české majitelky hudebního obchodu ladičku a náhradní struny zadarmo.

Co sis z Izraele odvezl ve svém srdci?

Jakési větší sebevědomí. Jako farář jsem někdy unaven z mnoha drobností a marného úsilí. A tady jsem fungoval v pěti jazycích, v evangelickém sboru se cítil jako doma a měl jsem pocit, že tam patřím. Samozřejmě jsem se těšil domů na rodinu, ale určitý klidný, sebevědomý pocit jsem si přivezl. Ve své další práci vidím smysl a celkově jsem pookřál, snad i vyrostl. Ten vnitřní přínos je větší, než jsem čekal.

Co bys vzkázal čtenářům Českého bratra?

Mezináboženský dialog není něco vzdáleného, je to důležité i pro naše malé české prostředí. Zejména stojí za to věnovat se dialogu křesťanů a muslimů. Uvědomit si, že i muslimové žijí mezi námi. Potkáme je, třeba když si jdeme koupit kebab do stánku na ulici. To je na té obyčejné lidské rovině. A na té vyšší, evangelicko-církevní? Před lety vzniklo na oficiální církevní úrovni Prohlášení ČCE o vztahu k Židům. Tak bych si přál, aby podobně vzniklo i prohlášení synodní rady o vztahu k muslimům.

připravila Daniela Ženatá