(ČB 11/2018) Když listujeme v našem zpěvníku, uvědomíme si, že reformační písně jsou v něm výrazná dominanta. A tak to bude i v církevním zpěvníku novém. Jde o nenahraditelnou hodnotu, která zůstane i nadále zachována. Jsme vděčni a hrdí na to, že v minulosti byla evangelická kultura se zpěvem a se zpěvníkem tak úzce propojena. Duchovní píseň, zpívaná shromážděným lidem, se stala jedním z nejvýraznějších projevů reformace.

Poslechněte si článek:

Tak nastala demokratizace církevního zpěvu – nejen kněží, ale také laici mohli vlastnit knihu zpěvů, z které mohli při bohoslužbách zpívat.

Vedení společného zpěvu
Aby se ale rytmická struktura zpěvu shromáždění nerozbředla, aby zpěv zněl nejen přesvědčivě, ale také krásně, potřebuje pevné vedení. Jelikož zpěv v kostele má mít také odpovídající estetickou dimenzi, v některých místech Evropy, a to nejen v luterských městech v Německu, ale také např. v reformované Ženevě v 16. st. v katedrále Saint Pierre, byla zřízena místa kantorů, kteří měli za úkol vést zpěv v kostele – chantre (kantor) stál pod kazatelnou v kantorské lavici, odkud vedl shromáždění zpěvem a pohybem ruky. Na půdě českého utrakvismu tento úkol zastával učitel s žáky ze školy. Role vedoucích zpěvu shromáždění (vedle varhaníků) existují do dneška v některých místech v Dánsku. Jsou to kvalifikovaní předzpěváci, kteří jsou k tomuto specifickému úkolu několik let školeni.

Také my dnes věnujeme velkou pozornost liturgickému zpěvu, a to při vzdělávání budoucích kantorů na Semináři církevní hudby Evangelické akademie v Olomouci, kde 30. 3. 2019 proběhnou přijímací zkoušky pro obsazení 4. kantorské sestavy.

Kancionály
Evangelická víra v českém prostředí je se zpěvníkem úzce spjata. Již r. 1501 byl u nás vydán první reformační anonymní kancionál, svého druhu světová prvotina. V 16. st. díky vlivům humanismu kancionály Jednoty bratrské byly na evropské špici. Tyto kancionály vynikaly rozsahem, mnohotvárným a promyšleně uspořádaným obsahem, pečlivou teologickou, jazykovou i hudební redakcí a také jedinečnou typografickou úpravou. Řada zpěvů z těchto kancionálů se dostala i do různých zpěvníků na mezinárodním poli. Jména Lukáše Pražského, Jana Blahoslava a Jana Amose Komenského jsou známa nejen v Evropě. Další důvod, proč jsou reformační zpěvy v evangelickém prostředí tak důležité, je jejich biblická zakořeněnost; vzešly z Bible, hlásají či reagují na biblické poselství. Opírají se o biblickou pravdu, kterou objektivně prezentují pomocí vytříbené nesentimentální básnické řeči a modální melodiky. Směs těchto komponent je zřejmě záruka toho, že písně typu „Radujme se vždy společně“, „Mocný Bože, při Kristovu“ či „Zpívejte Pánu nové písně“ budou chtít zpívat i další generace.

Chvalozpěv rezonuje v nebesích
Zvěst evangelia přišla na zem skrze zpěv, když z nebe zazněl hlas andělů, kteří hlásali narození Krista (Lk 2, 13–14). Nebeští andělé předali tón betlémským pastýřům – v této neobyčejné události smíme vidět tajemství křesťanského zpěvu. Vznešený nebeský zpěv oslovuje lidi, kteří jej předávají dál. Tím se křesťanský zpěv postupně šíří na zemi již přes dvě tisíciletí. V židovské tradici měl chvalozpěv vždy centrální postavení. Také v křesťanství má artikulace chvály primární důležitost, je to esence liturgického cíle, byť v jednotlivých křesťanských denominacích má jinou podobu. V průběhu staletí se zpěv měnil a rozvíjel do širokého a mnohostranného fenoménu, charakterizujícího křesťanskou bohoslužbu, jež v hudebně-liturgických aspektech snese změny a proměny. Ve východním křesťanství má liturgický zpěv znázornit akustický a fonetický rozdíl mezi časem pozemským a dechem věčnosti, proto zpěvy v pravoslavné církvi působí dojmem, jako kdyby chtěly prodloužit setrvání v Božím domě. Je tu vědomí, že když zpívá pozemská církev, činí tak s rezonancí v nebesích. Východní zpívaná liturgie vede shromáždění do dějin spásy a ve víře se napojuje na Boží časový prostor. Krátkost lidského života tak souzní s Boží věčností. Na Západě je zpěv výrazový projev vyvýšení Boha a také hudební oddanosti církevní instituce. Zpěv v římskokatolické církvi je oběť díků (Ž 50,14). Oslava Božího majestátu chvalozpěvem je nejvyšší vrchol, kterého lidský hlas může dosáhnout.

Potřeba inovace
Od renesance je člověk objekt, dokonce projekt výchovy, a církevní zpěvník je v tomto procesu důležitý nástroj. Je to učebnice lepšího křesťanského života. Aby zpěvník doprovázel člověka na životní cestě, musí být po teologické, konfesní, jazykové a hudební stránce přizpůsoben době, ve které má tuto roli sehrávat. Kvůli tomu je nutné, aby po 30–40 letech nastala jeho výměna.

Církevní zpěvník je kazatelna lidu
Z čeho se bude zpívat v budoucnu? Ze zpěvníku, nebo se bude píseň promítat na zeď? Jsem pro zpěvník, a to nejen z důvodu viditelnosti textu a not, ale také proto, že ke zpěvníku mám vztah. Nosím jej s sebou; když z něj zpívám, držím jej ruce, a tím se lépe soustředím. Církevní zpěvník je víc než antologie zpívané křesťanské poezie a víc než sbírka zpěvů. Je to nástroj zvěstování evangelia skrze ústa bohoslužebného shromáždění. V evangelické spiritualitě je to konkrétní předmět, hmatatelný symbol všeobecného kněžství. Zpívající lid se stává „spolu – hlasatelem“ evangelia, a zpěvník se tak stává kazatelnou lidu. Církevní zpěvník manifestuje duchovní demokracii, jde o zodpovědný dokument teologie církve. J. Kjærgaard říká, že když se jednou církevního zpěvníku vzdáme a nahradíme jej třeba promítáním písní na zeď, bude to první krok ve směru liturgické, homiletické, konfesní a teologické anarchie nebo absolutismu – nebo obojího!

Ladislav Moravetz, celocírkevní kantor
foto: Ben Skála