(ČB 10/2018) Když jedete z Oděsy na sever směrem na Kyjev, po 120 km a po delším hledání najdete hluboko v polích ukrytou krásnou malou vesničku Veselynivku (česky říkáme Veselinovka). Pokračujete-li přes polní cesty a značně rozbité silnice na sever dalších sedmdesát kilometrů, objevíte trochu větší vesnici Bohemku s malebnými domečky (po bohemsky chatami). Než vstoupíte do chaty, abyste někoho navštívili (abyste „zašli“), procházíte teď v létě

Poslechněte si článek:

pod girlandami lesklých hroznů. Na podzim můžete „vinohrad“ jíst a později ochutnávat, jaké víno se z něj podařilo „chazjajce“ či jejímu manželovi vyhotovit.

Dvojnásobná menšina
Bohemka a Veselynivka jsou pravděpodobně poslední z mnoha kdysi českých vesnic na Ukrajině, kde se s lidmi česky domluvíte.

Cesty českých imigrantů na Ukrajinu jsou podobně pestré, jako je pestrá historie a měnící se hranice Ukrajiny. Do Bohemky 1905 a do Veselynivky 1912 Češi nepřišli z vlasti přímo. Většina jsou potomci pobělohorských exulantů, kteří tvořili výraznou českou a evangelickou pospolitost ve městě Zelow na někdejší polsko-pruské hranici. Odtud někteří pokračovali dál na východ na Volyň (střídavě ruskou a polskou), např. do osady Michajlovka, a jiní pak na jih směrem k Oděse a až na Krym. Několik skupin došlo až na Sibiř. Menší část pochází z pozdější vlny stěhování Čechů přímo do Ruska na Volyň na konci 19. století, např. do vesničky Boratín u Lucka, odkud pochází rod Kulhavých. Tato ukrajinská oblast byla mezi válkami polská. Doporučuji knihu Bohuslava Andrše //Česká Alexandrovka// (Vzpomínky na život české vystěhovalecké komunity na Rusi; 2. vydání 2015). B. Andrš popsal přehledně a dramaticky putování Čechů, kteří se usadili v jiné, také dříve české vesnici 80 km západně od Bohemky. Příběhy obyvatel následující po roce 1917 jsou namnoze velmi smutné.

Mladá historička Gabriela Krejčová Zavadilová nabízí klíč k vysvětlení, proč si některé minority dokázaly zachovat svoji identitu a nesplynuly k nepoznání s ostatním obyvatelstvem, a jiné ne. Podle ní si svoji identitu dokázaly zachovat „dvojnásobné“ menšiny národnostní a náboženské. U „jednosložkových“ docházelo nejpozději ve třetí generaci k asimilaci. Myslím, že to dobře vysvětluje, proč Bohemka a Veselynivka jsou stále české.

Naše kázání a vyznání víry nezakládáme na příslušnosti k národnosti. Víra v Boha a Ježíše Krista má hranice mezi lidmi přemáhat. Zároveň mohu pozorovat, že v Bohemce a Veselynivce se česká řeč udržuje nejvíce v rodinách, kde se chodí do kostela (do shromáždění). Přistěhovalci z Čech se v polsko-rusko-ukrajinském prostředí odlišovali nejen jazykem, ale také odlišným způsobem víry. Vím od svého dědečka faráře Antonína Balabána, jak silné spojení se díky sborovému společenství vytvořilo mezi Čechy ve volyňské osadě Boratín. To bylo na západní Ukrajině mezi válkami v polském katolickém státě, který sympatizoval s hitlerovským Německem, a v sousedství pravoslavných ukrajinských vesnic. Čeští evangelíci ve sboru mohli mluvit zcela svobodně a po svém se modlit k Bohu, který samozřejmě byl a je pro všechny. Zároveň mohu pozorovat, že v Bohemce a Veselynivce se česká řeč udržuje nejvíce v rodinách, kde se chodí do kostela (do shromáždění). Přistěhovalci z Čech se v polsko-rusko-ukrajinském prostředí odlišovali nejen jazykem, ale také odlišným způsobem víry. Vím od svého dědečka faráře Antonína Balabána, jak silné spojení se vytvořilo mezi Čechy ve volyňské osadě Boratín díky sborovému společenství. To bylo na západní Ukrajině mezi válkami v polském katolickém státě, který sympatizoval s hitlerovským Německem, a v sousedství pravoslavných ukrajinských vesnic. Čeští evangelíci ve sboru mohli mluvit zcela svobodně a po svém se modlit k Bohu, který samozřejmě byl a je pro všechny.
Na východě, kde už od roku 1917 byla sovětská vláda (s výjimkou německé okupace v době druhé světové války), to měli nejen čeští evangelíci, ale i ostatní křesťané těžší. Církevní život byl s různou intenzitou omezován, ale Češi ve vesnicích drželi paradoxně právě proto pohromadě. Evangelický sbor v Bohemce, držený vlastními kazateli, kteří desetiletí neměli žádný kontakt s Čechy ve vlasti natožpak s Českobratrskou církví evangelickou, zanikl počátkem šedesátých let 20. století, kdy se tu konaly poslední křty. Sbor byl administrativně přinucen ke zrušení. Podobně to bylo ve Veselynivce, do které kazatelé z Bohemky občas zajížděli. Veřejně byla evangelická víra zachována ve zpěvech žen, které zpívaly na pohřbech písně z Harfy sionské.

Oživení víry a založení kazatelské stanice
A myslím, že to byla právě tato víra, na kterou bylo možno navázat a která znovu ožila na počátku devadesátých let. Tehdy z podnětu mladé bohemské učitelky Oly Andršové (nyní předsedkyně krajanského spolku v Bohemce), která se jednoho dne objevila na synodní radě v Praze, pár českobratrských evangelíků vyrazilo hledat české evangelíky v centru Ukrajiny. Objevili Bohemku, kterou si zamilovali, a Bohemka si zamilovala Českobratrskou církev evangelickou. Později se podařilo vypátrat také Veselynivku. Historie opětovného vybudování nejprve bohemského sboru, vedeného Josefem Jančíkem, ordinovaným ČCE, a později sboru veselynivského s kazatelkou Marii Provazníkovou byla už v Českém Bratru popsána vícekrát. Zmíním jen naše kazatele, kteří tu vedle Josefa Jančíka a Marie Provazníkové a dalšího ordinovaného presbytera Ludvíka Švejdara ještě jako bohoslovci několik měsíců působili. David Balcar se ženou Jitkou v Bohemce žili od 1. 10. 1994 do 23. 4. 1995, tehdy se začal stavět nový kostel – Betlémská kaple. Do již hotového kostela s pěkným bytem přišli Aleš Mostecký se ženou Alenou (1. 10. 1997–18. 5. 1998). Daniel Heller (27. 9. 1999–28. 5. 2000) pravidelně dělil svoji práci mezi Bohemku a nově obnoveným sbor s pěknou modlitebnou, vystavěnou z bývalého obchodu, ve Veselynivce. Po nich se ujal péče o oba sbory farář Petr Brodský, který byl v Bohemce trvale 1. 10. 2002–29. 4. 2003. Svoji práci pak rozšířil do dalších krajanských komunit v

Rumunsku, v Polsku, v Chorvatsku a v Srbsku; stal se potulným kazatelem. Jeho mnohaletá péče o bohemské a veselynivské krajany a vynalézavé rozvíjení kontaktů s naší církví i dalšími Čechy je tam citelná takřka v každé chatě. Petrovou péčí a podporou se také probudilo krásné společenství bývalých rodáků z Bohemky ve městě Pervomajsk.

Koordinátoři a partnerské sbory
Po odchodu Petra Brodského do penze rozdělila synodní rada péči o krajanské sbory mezi faráře na sborech. Já jsem přijal pověření starat se právě o sbory ukrajinské a nelituji, že jsem se do toho krásného dobrodružství pustil. Jako pověřený „koordinátor“ jsem přijel do Veselynivky a Bohemky v únoru 2015, kdy vůči Ukrajině eskalovala ruská intervence. Od té doby válka přešla do podivné zamrzlé podoby; situace se nezlepšuje, hospodářství stagnuje, práce za peníze je těžko dostupná. Silnice jsou čím dál rozbitější. Podmínky k životu jsou v mnohém náročnější, než máme u nás. Málokdo z nás by se uměl uživit z malého hospodářství, které skoro každý drží. A tak je setkání s přáteli, se sestrami a bratry v obou obcích a v Pervomajsku pro mne vždy znovu zázrak. Zajdete-li na návštěvu, nemůžete odejít, aniž byste byl uctěn tím nejlepším, co je doma. A především jste zahanben srdečností, s kterou vás přijímají. O tu i ve ztížených podmínkách nepřicházejí.

Podle mého názoru právě evangelické sbory v obou vesnicích i v české evangelické komunitě v Pervomajsku solidárnímu sdílení velmi napomáhají.
Svébytnost a srdečnou solidární originalitu si mimořádné komunity v Bohemce, Veselynivce a Pervomajsku dle mého přesvědčení uchovají, když se podaří udržet život jejich evangelických sborů.
Jako všechno dobré je ale i tato krásná květina křehká. Bez ochoty ke spolupráci a společného hledání Božího království může zvadnout. Naštěstí není vše jen v našich rukou.

Najde se pokračovatel?
14. června 2009 byla v Bohemce ordinována presbyterka Ludmila Sverdlová; navázala na práci Josefa Jančíka a věnuje se kazatelské práci, koná pohřby, svatby, křty. Chystá se však stěhovat do Čech. Bohemka bude tedy hledat nového kazatele. Letos se zatím na půl roku podařilo získat manžele Magdalenu a Michaela Erdingerovy. Od května v Bohemce s velkým elánem působí. A mě těší, že Mikiho živelná radostnost a Magdina laskavost nesou na Ukrajině dobré plody.

Miroslav Pfann