(ČB 10/2018) Čeští evangelíci poprvé houfně zamířili do Polska po roce 1548, kdy na nekatolické obyvatelstvo českých zemí dolehla porážka v šmalkaldské válce. Císař Ferdinand I. vydal dekret, přikazující podřídit se katolickému náboženství, nebo odejít z vlasti. Moravy se perzekuce nedotkla. Vysídlenci, převážně řemeslníci, obyvatelé měst, putovali do Pruského vévodství. Byli přijímání už po cestě ve Velkopolsku, zvláště v Poznani. Zde také vzniká sbor Jednoty bratrské, biskupem se stává Jiří Izrael, kněz Jednoty z Turnova.

Poslechněte si článek:

Jednota v Polsku časem zesílila; žily zde české, polské i německé sbory. Roku 1558 vzniká polská provincie jako třetí po české a moravské. Střediskem se stává město Ostroróg. Do roku 1620 přišlo na 10 000 českých bratří. Nazývali své modlitebny „sbory“, což časem začala používat protireformace, která přestala označovat protestanty jako „církve“, nýbrž mluvila o nich jako o „sborech“. Existovalo zde přes 50 českých sídel, některá ale jen krátce. Během třicetileté války přišlo do Polska též mnoho luteránů ze Slezska. Někteří čeští usedlíci se přiklonili k luterství, jiní ke kalvinismu. Jednota bratrská opět zeslábla… Ještě roku 1645 se konalo v Toruni setkání protestantů všech vyznání s katolíky (Colloquium Charitativum, Přátelská rozmluva), ale nic podstatného z něho nevzešlo. Po smrti Vladislava IV. roku 1648 dialog končí. Sídlo Jednoty se přenáší do Lešna, kde v letech 1628–1656 pobývá Jan Amos Komenský a stává se také biskupem Jednoty v Polsku. Následkem „zrady“ protestantů za polsko-švédské války byli roku 1655 vypovězeni ze země.

Roku 1742 ztrácí Marie Terezie Kladsko a Slezsko. Vítězní Prusové mohli diktovat podmínky – s pruskou armádou mohli odejít ze země i nekatolíci. 1742 přicházejí do Münsterbergu (Ziębice). Většinou ze severovýchodních Čech. Příliš se jim nedařilo, a tak po čase odcházejí ze svobodného města na královskou půdu a zakládají osady Bedřichův Hradec a Husinec u Střelína. 1749 vzniká kolonie Tábor.

Protože se časem nová sídla přelidnila, odcházejí další kolonisté roku 1803 do koupené vesnice Zelov a roku 1821 zde začínají stavět kostel. V roce 1818 je založena další kolonie v blízkém Kučově (dnešní Kleszczow).

Českých kolonií bylo mnohem více, od jihozápadu až do středního Polska. Většina z nich zanikla, kostely převzala katolická církev nebo splynuly s luterány. Od poloviny 19. století sílil germanizační tlak, který vyvrcholil po nástupu fašismu. Na Čechy se hledělo s podezřením, zvláště když mluvili česky, přesto byli odváděni do armády a umírali za německé pány.

Složitý život v pohraničí
V malé pohraniční vesničce Stroužné u Chudoby přežívá česká evangelická komunita celá staletí bez nápadných kontaktů s okolím. Kostel si stavějí v roce 1812, nový, kamenný, v roce 1848.

Na konci druhé světové války si mnozí Češi uvědomují své choulostivé postavení. Tak jak jim nedůvěřovali Němci ani přicházející Rusové, tak ani poté Poláci je nepovažují za loajální. Rusové si berou válečnou kořist, znásilňují, drancují, Poláci je podezírají, že chtějí tvořit jakousi „pátou kolonu“. Vesnice jsou přejmenovávány, skladba obyvatelstva se mění. Část Čechů je odsunuta, vyhnána, někteří sami odjíždějí. Do Československa, do Německa. Rodiny se rozdělují. Mladí mizí, staří zůstávají. Po nástupu komunismu odcházejí z nových domovů dál na západ, využívají německých dokladů a příbuznosti. Domy některých jsou zbořeny, opuštěny, rodinám zůstávají hroby příbuzných za střeženou hranicí.

Češi v Polské reformované církvi
Větší a silnější sbory se ale drží dobře, sdružují se v Polské reformované církvi. Stále se zpívá česky, někde se tak i doma mluví. Češství komplikuje misii – mezi Poláky se neříká – to je ten evangelický sbor, ale to je ten český sbor! Katolická církev kolem je silná a nabízí obrovské spektrum duchovního vyžití. V malých sborech je konverzí poskrovnu. Návštěvy z Čech jsou milé, ale zatímco my přijíždíme hledat skanzen své minulosti, domácí vyhlížejí budoucnost, se kterou my příliš pomoct neumíme. V silnějších sborech vztahy s Čechy existují vedle funkčních přátelství s německými, skotskými, holandskými i americkými církvemi. V Zelově české pivo koupíte, jinde asi těžko.

Pohostinná současnost
Učitel češtiny pobývá každoročně v Zelově a Klescczowě. Výpravy vyjíždějí do Zelova, jednotlivci i do Husince a na další malá místa. Pohraniční Stroužné přirozeně dýchá jeden vzduch s Hronovem. V Husinci bylo před sedmi lety na bohoslužbách ještě osm sester Češek, dnes jsou tam poslední dvě. Ale účastníci se sjíždějí i z Vratislavi, z Čech a Německa – Poláci, Němci, Češi. Konají se konference, pečlivě se sbírají střípky vzpomínek. Pro reformované faráře i sbory je obtížné řešit problémy střídáním kazatelů, protože šest obsazených farností těžko vytvoří „konkurenční“ prostředí. Lze odejít k luteránům nebo do ciziny. Projevuje se i napětí mezi liberálnější Varšavou a konzervativnějším venkovem. Je dobré spolupracovat s jinými církvemi, ale nenechme se spolknout!

Při každé návštěvě u krajanů v Polsku nás ovane laskavá srdečnost a upřímná pohostinnost. Bůh jim žehnej.

Michal Kitta s využitím prací Edity Štěříkové a Joanny Szczepankiewicz-Battek; foto: archiv autora