(ČB 5/2018) K tématu s názvem Děláme dobré věci nejsem možná ten pravý. Jednak sám hodně zkazím. A taky dělám i mnohé (od začátku) ne-dobré věci – podrobnosti bych si raději ponechal pro sebe… A nadto jsem už v dětství slýchával (dobře po helvítsku), že člověk přece nedělá NIC dobrého, že je to leda pytel kdečeho nedobrého; do podrobností bych taky raději nezabíhal. Než pokročíte na další stránku Českého bratra s tím, že z toho nic dobrého nekouká – musím přiznat, že mám nad tou helvítskou negativní a pesimistickou antropologií (tedy učením o člověku) své otazníky.

Poslechněte si článek:

Přece jen jsem, navzdory přijaté skepsi k lidství a „člověčině“ a starému Adamovi (a staré Evě) v nás, zažíval už od dětství i hodně dobrého, krásného a silného. V rodině, v církvi, ve společenství těch, kteří se (podle „našeho“ systematického teologa Petra Galluse) od ostatních liší právě jen tím, že o své hříšnosti vědí (jestli jsem tedy na farářském kurzu dobře poslouchal). Tam i onde mi bylo dáno dobré a krásné prožít – sílu bohoslužebných i jiných společenství, moc hudby a zpěvu, her a sportu, společných debat na všemožná témata i nasazení pro dobrou věc – brigád, táborů…

Tak jak to tedy je?
Vždyť jistě každý máme zkušenost, že hříšní a nedobří lidé přece jen dělají i dobré věci. Letošní výročí naší církve je pravou chvílí, abychom si to dobré připomínali, vyzdvihovali – jak se zpívá v jedné písni – „velké udělali z velkého“, totiž, že se o tom dobrém dovede mluvit, připomínat si to, inspirovat se tím.

Ale ten negativní červík ve mně je. V žalmu 14 (v kralickém překladu ve verších 1–3) se píše: „Říká blázen v srdci svém: Není Boha. Porušeni jsou, a ohavní v snažnostech; není, kdo by činil dobré. Hospodin s nebe popatřil na syny lidské, aby viděl, byl-li by kdo rozumný a hledající Boha. Všickni se odvrátili, napořád neužiteční učiněni jsou; není, kdo by činil dobré, není ani jednoho.“

To je pohled toho „jediného dobrého“, svatého Izraele. A v jeho očích je to opravdu tady na zemi bída. Jak jinak by to mohlo vypadat! Před jeho tváří nemůžeme obstát, svými činy nejsme ospravedlněni. Ani jeden ze synů lidských. Ale tím žalm nekončí. Nejde v něm jen o to strašit se tím, že nejsme sami ze sebe schopni ničeho dobrého a naše cesta vede leda tak do pekel, ale i tam je dáno slyšet dobrou zprávu o tom, že se přesto Hospodin ke svým nedobrým zná. Že je přece naděje na radost, veselí a plesání. Ovšem „až Hospodin změní úděl svého lidu“. (v. 7)

Bůh mění úděl lidí
My smíme žít ve víře a naději, že se tak stalo. Že se Bůh sklonil a úděl lidí změnil. A ukázal, co je ne-dobré, ale také, co dobré je, a to podpořil. Ve svém Synu a v Duchu. V jejich moci potom smíme činit i dobré, vedle mnohého jiného, horšího.

Jsem rád, že se k těmto nedobrým a neužitečným služebníkům smím počítat. K těm, kteří vědí, že hodně pokazili, mnohé prošvihli, ale přesto se v Duchu Kristově zmohou i na dobré věci, činy, slova.

Dělám i dobré, přiznávám. Někdy. Jsem si vědom i těch horších. Nevím, jestli tenhle článek je k dobrému. Ale co byste čekali od starého Adama a helvíty…

Ondřej Ruml, farář v Rovečném