(ČB 5/2018) „Úcta k památkám po předcích jest jedním z dokladů i jedním z měřítek kulturní vyspělosti národa i jednotlivce. Barbaři, lidé nekulturní, písemné i jiné památky minulosti ničili, pálili. Někdy z nevědomosti. Někdy ze snahy umlčeti pravdu. Lidé kulturní památky minulosti vyhledávají, sbírají, zachraňují, studují, zveřejňují.“ Václav Placht (Český bratr 1960/4, s. 60)

Dne 14. března 1937 byla slavnostně otevřena nádvorní budova ústředního domu ČCE. S jejím dokončením souvisí i pozdější zpřístupnění Muzea Husova domu s knihovnou, neboť v nejvyšším patře nalezly jejich sbírky své umístění. Základem exponátů i knižního fondu se staly některé zápůjčky pro Národopisnou výstavu českoslovanskou,

Poslechněte si článek:

konanou od května do října roku 1895 na pražském výstavišti v Královské oboře. Jednou z jejích součástí byla sekce věnovaná evangelictví v českých zemích, reprezentovaná starými tisky, obrazy, modely a fotografiemi církevních budov či dřevěným modelem vanovického zvonění. Některé z těchto exponátů byly po ukončení výstavy darovány Spolku pro vystavění Husova domu, přičemž v následujících letech se sbírky muzea i knihovny nadále rozrůstaly, a to především díky darům.

Muzeum otevřeno v pohnuté době
Slavnostní otevření Muzea Husova domu bylo naplánováno u příležitosti konání VIII. synodu ČCE, v důsledku politických událostí však byl synod odložen na dobu neurčitou. Muzeum bylo zpřístupněno pouze v tichosti, a to v polovině dubna 1939 s otevírací dobou o nedělích a svátcích mezi 14. a 17. hodinou za vstupné 1 K. Svoji správou patřilo pod Spolek Husova domu. První návštěva synodní rady se uskutečnila 20. dubna 1939.

Stálá muzejní expozice se věnovala historii nekatolictví v českých zemích, počínaje rokem 1402, spjatým s vystoupením mistra Jana Husa v Betlémské kapli, a konče rokem 1938. Veškeré exponáty byly rozděleny do sedmi oddílů:
1. Počátky české reformace
2. Církev podobojí a Jednota bratrská
3. Protireformace a emigrace
4. Evangelické církve toleranční
5. Ze světové války a národního odboje
6. České evangelické sbory v cizině
7. Českobratrská církev evangelická

Součástí expozice byly také dřevěné vitríny, navržené arch. B. Kozákem a C. Zupancem, vyrobené truhlářským závodem J. Procházky v Praze. V nich se nacházely exponáty zaměřené na historii evangelické duchovní písně, jako např. žalmy v překladu Jiřího Strejce (1536–1599), vydané v 16. století, některé výtisky zpěvníku Jiřího Třanovského (1592–1637) Cithara sanctorum (tzv. Tranoscius) a také „špalíčkové“ modlitby a zpěvníky Václava Klejcha (1678–1737), tištěné v Žitavě (dnes Sasko, dříve Horní Lužice) a pašované do českých zemí i na Slovensko.

Kromě stálé expozice se po dobu existence muzea konaly i příležitostné drobné jubilejní výstavy, věnované např. Bibli kralické, Jednotě bratrské, tolerančnímu i protestantskému patentu, založení Kostnické jednoty a některým významným osobnostem, jako byl např. Daniel Adam z Veleslavína, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Jan Amos Komenský, Jiří Třanovský, František Palacký, Ján Kollár, Čeněk Dušek, Jan Karafiát nebo Tomáš Garrigue Masaryk.

Muzeum ve správě církve
Do konce prosince 1939 přišlo do muzea podle návštěvní knihy 324 osob, ovšem reálně bylo toto číslo jistě vyšší. V dubnu následujícího roku byly muzeum i knihovna (na základě dřívějšího rozhodnutí výboru Spolku Husova domu a usnesení synodní rady) převzaty do majetku a správy ČCE. Dosavadní správce muzea PhDr. Antonín Frinta (1884–1975) byl ve své funkci potvrzen jako referent synodní rady s příslušnou komisí, sloužící jako poradní orgán. Samotný chod muzea s knihovnou se zajišťoval především pomocí darů. Po velmi úspěšné sbírce, vyhlášené koncem roku 1939, vznikl Kruh přátel knihovny a muzea Husova domu, jehož příspěvky tvořily nejdůležitější příjem, se kterým mohlo muzeum s knihovnou disponovat, mnohdy bez finanční odměny za vlastní práci.

Koncem léta 1944 se Muzea Husova domu dotklo úřední nařízení o uzavření veškerých muzeí na území protektorátu z důvodu blížící se fronty a spojeneckých náletů. Přesto však máme doklad, že muzeum zůstalo neoficiálně otevřeno až do konce války, a to např. pod záminkou prohlídky Husova domu. Jména příchozích, ochotných zvěčnit zde své jméno či organizaci, pod jejíž hlavičkou přišli, jsou zachována na dvou volných listech vložených do návštěvní knihy.

Tichý úpadek
V letech po konci druhé světové války se začal význam Muzea Husova domu pomalu ztrácet. Příčiny můžeme vidět ve změně politického režimu, který církevnímu prostředí nepřál. Přitom nadále přetrvávala pro muzeum nepříznivá finanční situace, s čímž souvisela i téměř dobrovolnická práce jeho zaměstnanců. Je třeba si také uvědomit, že i libreto samotné expozice s některými druhy exponátů patřily do doby, která s počátky německé okupace odešla nenávratně pryč, a v druhé polovině 20. století si své zastánce v nastupující generaci nacházela již jen velmi obtížně.

V polistopadové době už nebyla činnost muzea obnovena. Veškeré jeho exponáty se dlouhou dobu nacházely v původních výstavních prostorách, a to ještě během 90. let 20. století. Definitivní zánik je spjat s rokem 2000, kdy se prostory muzea přestavěly na byty, a dochované exponáty byly uloženy v nově zřízeném depozitáři Ústředního archivu ČCE.

Unikátní exponáty
V závěru se ještě zastavme u dvou konkrétních exponátů ze sbírek tohoto muzea. Prvním z nich je falzum meče, kterým měla být 21. června 1621 vykonána poprava na Staroměstském náměstí. V roce 1877 jej v Edinburgu zakoupili v dražbě tři studenti teologie (G. Dörfl, E. Molnár a V. Pokorný) za deset liber. Žili ovšem v domnění, že kupují originál, což se jako lavina rozšířilo i mezi českou evangelickou veřejností. K tomuto povědomí přispělo i předvádění meče po sborech během propagace výstavby Husova domu v Praze. Že jde o falzum, prokázaly později dvě studie, které provedl jednak v roce 1921 významný archeolog Dr. Karel Guth, a roku 1959 i vojenský historik Eduard Wagner. Oba se shodli, že čepel je zhotovena z tenké a pružné oceli, která nemohla sloužit ke stínání hlav odsouzených. Stejně tak i svým tvarem neodpovídá vzhledu používaných popravčích mečů. Přičemž ze stejných důvodů rozhodl o nepravosti meče již o mnoho let dříve výstavní výbor retrospektivního oddělení Jubilejní zemské výstavy (1891), jak blíže popisuje v příloze Národních listů ze dne 14. června 1891 památkář Jan Herain.

Druhým velmi zajímavým exponátem je kolébka, kterou do sbírek Muzea Husova domu věnovala roku 1956 paní M. Vlčková (roz. Martínková). Bližší informace k historii kolébky se dozvídáme ze dvou dopisů, které do muzea v roce 1957 poslal otec paní Vlčkové, farář Vladimír Martínek (†1958). Dle rodinné tradice má kolébka pocházet z Uher, odkud se k nám dostala přes rodinu tolerančního kazatele Benjamina Kisse st. (†1833), který přišel do Čech počátkem 80. let 18. století. Ačkoli přesný původ kolébky je obestřen tajemstvím, od 40. let 19. století s jistotou víme, že se nacházela v rodině faráře Benjamina Fleischera (†1894), vnuka B. Kisse st., který působil v Rovečíně nejprve jako vikář u svého strýce B. Kisse ml. (†1844), a po jeho smrti zde zastával dlouhá desetiletí místo faráře. Z manželství Benjamina Fleischera vzešlo celkem 12 dětí (dvě zemřely v útlém věku), které se v kolébce houpaly. Pro své děti si ji později vzala dcera Božena, provdaná za faráře Josefa Martínka (†1921). Jejich syn Vladimír, farář a pisatel upřesňujících dopisů, nechal kolébku později opravit a ozdobit ornamenty.

Adéla Šmilauerová, vedoucí Ústředního církevního archivu