(ČB 12/2016) V posledních letech se v souvislosti s úvahami o budoucnosti naší církve a jednotlivých sborů začal používat polozapomenutý pojem „solidarita“. Proč oživujeme toto poněkud vyčichlé slovo zrovna v evangelické církvi? Vzniklo z latiny, „solidus“ znamená pevný, celistvý. Jedná se tedy o soudržnost, pospolitost, vzájemnou podporu, svornost.

Poslechněte si článek:

Soucit s oběťmi katastrof či neštěstí
Lidé bývají solidární, když v nich nějaká nenadálá katastrofa nebo živelná pohroma vyvolá soucit s poškozenými. Krásně a tragikomicky to ukazuje nezapomenutelná scéna s vykradenou tombolou ve filmu Hoří, má panenko. Když během hasičského bálu shoří chalupa a její majitel zůstane s holýma rukama na sněhu v pyžamu, vyberou se mezi účastníky plesu lístky do tomboly a ty mu pak pořadatelé na podnose slavnostně předají. Stařeček na to jen zklamaně řekne: na co jsou mi papírky, já potřebuju peníze (a to ani neví, že tombolu mezitím lidi rozkradli).

Solidarita může pohnout světem – příkladem je stejnojmenné hnutí dělníků v Polsku, které bylo jedním z impulzů k rozkladu komunistických režimů na konci 80. let.

Maxmilián Kolbe zemřel v nacistickém koncentračním táboře v Osvětimi – Březince, když nabídl svůj život výměnou za život otce rodiny, jednoho z deseti vězňů, kteří byli odsouzeni k smrti hladem.

Solidarita v církvi
Nač tedy solidarita v církvi? Neměla by začínat uvnitř sboru? Rozhodujeme o všech důležitých sborových záležitostech skutečně demokraticky? Opravdu „tvrdá“ demokracie však může vést k tomu, že přehlasovaná menšina se nesmíří s prohrou, „opevní se v zákopech“ – a máme tu rozhádaný sbor. Může se to stát, když se rozhoduje o stavbě nebo jiné velké investici a organizátoři mají pocit, že je třeba se rychle rozhodnout. Neměli by být „vítězové“ trochu opatrnější a solidárně s „poraženými“ hledat opravdový konsenzus?

Domnívám se ale, že vzájemnou solidaritu je třeba povzbudit i mezi jednotlivými evangelickými sbory. V poslední době mám příležitost přicházet do různých sborů naší církve více a skoro pokaždé nabývám dojmu, že co sbor, to malý svět. V Praze máme dokonce něco jako sborový patriotismus: vybíráme si a pak jezdíme přes celou Prahu do toho „svého“. Snad všude se najdou sbory, které prospívají, jiné, které přežívají, a pak jsou ty, které stagnují a čeká je možná i zánik. Dá se jim pomoci? Pomůže jim solidarita – peníze? Určitě, peníze poslouží jako dobrá náplast: některé sbory už nyní těžko uhradí povinné odvody do celocírkevního personálního fondu a repartic. Může jim pomoci seniorát, může jim pomoci jiný sbor.

Tři formy finanční solidarity sborů uvnitř seniorátu jsou následující:
– Centrální: seniorát přidělí potřebnému sboru prostředky, které vybral od všech sborů pomocí souhlasného „daňového“ klíče; tak se to zatím dělá a tak je to běžné. Když však bude víc potřebných, bude to asi svízelné, protože plošně zvyšovat „daň“ donekonečna nepůjde, bude tedy nutno přikročit k diferenciaci „daňové“ povinnosti.

– Přímá pomoc od sboru, který je schopen a ochoten solidárně pomoci – na první pohled ideální varianta; je ovšem složité propojit ve správný čas správného dárce se správným příjemcem. Jde to vůbec, aniž by o sobě obě strany věděly trochu víc než jen „má dáti – dal“? Jak je to v praxi? Některé sbory takovou pomoc poskytují již delší dobu, například z výnosů nemovitostí, které vlastní. Určitě by jich mohlo být víc.

– Nepřímá pomoc do fondu solidarity sborů. Ekonomicky silné sbory se již při sestavování rozpočtu dobrovolně zavážou přispět určitou částkou do tohoto fondu ve svém seniorátu. Takový fond by měl dlouhodobý efekt, peníze by se „nerozfofrovaly“ každý rok, ale posloužily by v horších časech.

Seniorátní platforma   Jak bylo řečeno, nejúčinnější a nejlepší by bylo, kdybychom si dokázali pomáhat přímo a včas tam, kde je potřeba. Co k tomu chybí? Jsme jako seniorát „solidní“ celek? Co o sobě, my sbory, víme? Máme o sebe dostatečný zájem, vyměňujeme si informace? Možná stačí začít se trochu rozhlížet, otevřít na jednání staršovstva téma „známe své sousedy?“ nebo se v rámci sborových akcí do „sboru v seniorátu, o kterém nic nevíme“ vypravit. Třeba z toho něco vznikne. Nemusí to být nutně jenom propojení silnějšího sboru s ekonomicky slabším, většího s menším. Nemusí jít zdaleka jenom o finanční pomoc. Poznají a sblíží se konkrétní lidé, můžou se navzájem zvát.

Do sborů nedávno dorazila první vlna grantů; bylo to trochu narychlo, ukázalo se, že vymyslet a sepsat projekt není vůbec jednoduché. I tady by mohl být prostor pro spolupráci dvou různých sborů: jeden přinese nápad, druhý pomůže dát mu konkrétní podobu. Projekt může být prospěšný v obci, kde působí menší sbor, a může přivést do sboru nové lidi.

Pomoc mezi sbory
Příkladem a příležitostí k solidaritě mezi sbory by mohla být současná situace ochranovského sboru při Pražském seniorátu. Tento sbor spolu s dalšími ochranovskými před několika lety doslova přišel o střechu nad hlavou. Našli útočiště u nás, v ČCE, koupili opuštěnou kapli a chtějí ji opravit a dostavět další sborové prostory. Mohli by už začít stavět, ale nemají na to dostatečné finanční prostředky. Buďme tedy my evangelíci v Praze s ochranovskými solidární a pomozme jim, vždyť k nám patří nejen formálně. Otevření kostela v Malešicích bude přece veliká věc pro všechny reformované křesťany v Praze.   Solidarita sborů v nepřímé podobě je nástroj dlouhodobé a ekonomicky účinné pomoci. Jestliže mluvíme o tom, že k budoucímu fungování církve bude – je už teď – potřeba zvyšovat obětavost členů církve, zejména formou saláru, mohlo by se na úrovni seniorátu uvažovat o tom, zda by sbory, které dostávají pravidelně něco „navíc“, jako výnos z majetku, který zdědily od předchozích generací, nemohly dobrovolně nějaký díl z toho dávat ve prospěch celku. Není jakýkoli příjem sboru (pronájem prostor, nájmy za byty, výtěžek koncertů, prodejních akcí, bazarů, výstav, natáčení v kostelích) něčím navíc?

Na závěr mi dovolte jednu prosbu – otázku: Spolupracujete s některým sborem ze seniorátu nebo odjinud?

Tomáš Fendrych, Praha-Střešovice