(ČB 12/2016) Přílohou vánočního čísla Českého bratra je CD Biblických písníAntonína Dvořáka. Vzadu je k vystřižení obálka bookletu se seznamem skladeb, na dvou posledních listech jsou informace o Dvořákových skladbách, o dirigentce a autorce sborové úpravy Lydii Härtelové, varhanici Jiřině Dvořákové Marešové, pěveckém sboru Naši pěvci i texty jednotlivých písní. Přesto jsem oběma interpretkám položila několik otázek, které můžou našim čtenářům přiblížit okolnosti přípravy nahrávky, a umocnit tak zážitek z poslechu.

Co pro vás hudba Antonína Dvořáka znamená?
JD: Mám ráda veškerou hudbu, těžko říct, co mám nejraději; ke všemu si umím najít cestu. Dvořák má u mě ale specifické místo. Spolu s Mozartem mě oslovuje pozitivitou, radostí, hezkým přístupem k životu. S jejich muzikou je mi dobře.

I když je obtížné to třeba nacvičit?
JD: To člověk takhle vůbec nevnímá! I když cvičím třeba hodiny, stále mě to baví. A tak to se mnou bylo už odmala. Nevnímám nácvik jako něco obtížného, ale jako hudbu. Nejsem schopna to od sebe oddělit. Dvořákova hudba je plná významů, takovou hudbu hrát je krásné. Ať už to jsou Maličkosti, kde se smyčci hraju na varhany, nebo když jako orchestrální hráč hraju třeba Stabat Mater nebo Requiem, nebo doprovázím pěvce sólisty – vždy mě to činí šťastnou, i když je to obtížné.

LH: Já mám taky dva skladatele, kteří jsou mně obzvlášť blízcí: Johanna Sebastiana Bacha a Antonína Dvořáka. Je jim společné to, že jsou geniální, a přitom je v jejich hudbě slyšet pokora. Když dokončili nějaké dílo, připisovali dolů poděkování: Bach „Soli Deo gloria“ a Dvořák „Zaplať Pán Bůh“ nebo „Bohu díky“. Škoda, že je už nemůžu potkat, popovídat si s nimi, vidět, co mají v očích. To bych opravdu ráda.

Proč jste si vybraly k úpravám a improvizacím právě Biblické písně?
LH: Já jsem chtěla jednou Našim pěvcům udělat radost, a tak jsem otevřela Biblické písně, které dobře znám, protože je hraju všechny na harfu. A upravila jsem pro pěvecký sbor píseň číslo pět, čili Bože, Bože, píseň novou, a pak časem ještě sedmičku – Při řekách babylónských. Tím jsem chtěla skončit. Přišla za mnou ale jedna paní z kostela a říkala, že se jí ty písně v podání Našich pěvců moc líbily, že je zná pro sólo hlas, a kdo že udělal ty úpravy pro pěvecký sbor. A já jsem, povzbuzena takovouto milou zpětnou vazbou, nakonec upravila pro sbor celý cyklus, všech deset písní. Vycházela jsem z varhanního partu a ten vlastně rozepsala do jednotlivých sborových hlasů.

JD: Myslím, že je třeba zdůraznit, že Lydie je autor námětu, ale i hybatel celého díla – od úprav jednotlivých skladeb až po nahrávku výsledného zvuku. Já jsem byla přizvána až k realizaci toho nápadu, a to je rozdíl.

Od nápadu k realizaci je ale dlouhá cesta, nebo ne?
LH: Máme ve sboru jednoho velice agilního tenora; má výborné nápady a pořád by něco organizoval. A ten napsal do ankety na konci sezóny k otázce „Co bych zlepšil v Pěvcích?“, že by si moc přál jednou natočit právě Biblické písně. No a letos, v jubilejním 30. roce existence našeho pěveckého sboru to k tomu dozrálo. Je pravda, že jeden z důvodů byl i docela pragmatický. Na podzim všichni chodí pilně na zkoušky, cvičí se na adventní a vánoční koncerty a jiná vystoupení. V druhém pololetí schází trochu motivace – a to byl ten správný čas. Zkoušeli jsme od poloviny února a v dubnu nahrávali.

JD: Já musím dodat, že Antonín Dvořák je geniální autor a zároveň je přes všechnu náročnost a složitost velmi srozumitelný. Když jsem pěvce při nahrávání doprovázela, uvědomila jsem si, že ačkoli to jsou amatéři, dokážou tu hudbu uchopit, pochopit a sedí jim. Intonačně je to přitom velmi obtížné. Ale bylo znát, jakou z toho mají všichni radost a že to chtějí dotáhnout. A dobře to dopadlo právě proto, že té hudbě rozuměli.

Jak vznikne na takovou hudbu improvizace?
JD: Jak? Já nevím. To vědí tam nahoře. Jak říkal Bohumil Hrabal: „Je to ve mně jako v koze.“ Já jsem si takhle hrála od malinka. Chvíli jsem byla umravňována studiem hudby, ale toto je má jakási přirozenost, improvizovat mě hrozně baví. A myslím, že se to líbí i lidem. Poznávají v improvizaci kus toho, co znají, trochu kontrolují, jestli to umím, a zároveň sledují, co se v hudbě děje. Necítím se moc jako autor, někdy se dostanu do takového stavu, kdy to jakoby tryská samo, já jsem takovým potrubím, kudy to teče do prstů a není to zcela moje dílo.

LH: Dnes je pokora trochu zprofanované slovo. Ale tady v hudbě to platí. Nadání tu musí být. Kdo se pak ale v pokoře otevře a doufá v invenci, tomu bývá dána. Když to někdo pojímá moc akademicky, hned se to pozná, není to ono. Za vše mluví to, že při nahrávání Jiřinka sedla za varhany a bez přerušení, zaváhání a jediné chyby nahrála čtyři desetiminutové improvizace, z nichž jsme pak dvě vybrali na to cédéčko. Nemuselo se nic stříhat, slepovat, prostě se to tam rovnou dalo…

Čím je zvláštní Žalm 149?
LH: Žalm 149 byl původně napsán pro mužský sbor Hlahol, pro smíšený sbor byl Dvořákem přepracován o několik let později. Textově je dost zvláštní. Boží „svatí“ oslavují radostně Hospodina, ale s meči, řetězy a pouty v rukách, připraveni vykonat pomstu nad nepřáteli. V Dvořákově hudbě tu najdeme radostný náboj. Je tu zvukomalba přípravy k bitvě, vyznění je pozitivní i přes dost drsná slova. Samotný žalm vytržený z kontextu vyžaduje vysvětlení. Když ale člověk zná Bibli, ví, že Starý zákon je překonán Novým zákonem a že už neplatí oko za oko a zub za zub, ale dvojpřikázání lásky, odpuštění a milost.

JD: Žalm 149 je taková miniopera se spoustou scén. A hudba koloruje text.

Většina Biblických písní působí zadumaně až smutně. Proč to tak je? Jak je pociťujete vy?
LH: Dvořák psal Biblické písně za svého druhého pobytu v Americe. Velice se mu stýskalo po rodině, dozvěděl se, že otec je nemocný, umřelo mu několik přátel. Jako hluboce věřící křesťan se uchýlil k Bibli a tam hledal útěchu. A v té době Biblické písně vznikly.

Co byste chtěly říct ke vzniku nahrávky?
JD: Velkou nesnází bylo najít vhodné varhany. Měla jsem představu dvořákovských romantických varhan někde v Praze nebo okolí. Prošly jsme s Lydií snad všechny kostely, abychom nakonec zjistily, že se buďto na kůr nevejde pěvecký sbor, nebo je kolem moc velký hluk na nahrávání, nebo pronájem není v našich finančních možnostech. Nakonec jsme natáčeli na Vinohradech. Varhany sice neodpovídaly stoprocentně mým představám, ale bylo možné si hodně pohrát s barvami rejstříků a využít toho, že zvuk z varhanních píšťal jde z jiné strany, než zpívá sbor. Další výhodou je také to, že hrací stůl varhan je dole, takže varhaník je v kontaktu se zpěváky i dirigentem. Také jsem obdivovala výdrž pěvců. I přes veškerou náročnost dění se chovali naprosto profesionálně. A bylo vidět, že zpívají rádi, i když je to těžké.

LH: Musím vyzdvihnout práci zvukaře Aleše Dvořáka. Perličkou je, že Dvořákovu hudbu ztvárňovala při improvizacích Dvořáková (Jiřinka), nahrával ji Dvořák (Aleš, Jiřinčin manžel) a korunu tomu nasadila paní ve firmě, kde jsme cédéčka lisovali – předávala nám je paní Květuše Dvořáková.

Obě jste profesionální hudebnice a věci kolem pěveckého sboru a nahrávání děláte ve svém volném čase. Co je náplní práce ve vaší profesi?
LH: Jsem harfistkou v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu, ten čítá asi 100 členů. A od roku 2012 učím také na Pražské konzervatoři. Letos mám šest žaček – harfistek. Koncertuji také s komorním triem Trigonum musicum i s dalšími uskupeními. SOČR pravidelně koncertuje, má abonentní cykly, ale děláme i studiové nahrávky.

JD: Já jako varhanice často koncertuji, hraji své recitály nebo komorní hudbu. Věnuji se hodně improvizaci, i když s takovouto hudební disciplínou není zrovna jednoduché se prosazovat. Také učím na Hudební akademii múzických umění a na Pedagogické fakultě, na katedře hudební výchovy – teoretické předměty a klavír.

Jak se vše kloubí s rolí matky čtyř dětí (Lydie) a dvou malých holčiček (Jiřinka)?
LH: To musím prozradit: Jiřinka hrála první koncert 14 dnů po narození druhé dcerky!

JD: To je pravda. Babičky máme daleko, a tak jsem momentálně v takovém kolotoči: Abych mohla hrát, potřebuju hlídání a abych mohla zaplatit hlídání, potřebuji hrát. Ale jak říkají Francouzi: kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. A já bez hudby nemůžu být.

LH: Ano, mě hudba doprovází také celý život. Naše čtyři děti už jsou velké, dřív mně hodně pomáhali rodiče. Na zkoušku Našich pěvců jsem nepřišla, akorát když jsem byla v porodnici. A další středu už zase ano. Vždycky se mi zdálo, že my věřící muzikanti to máme dobré. Věřící mají víru, muzikanti mají hudbu a my se můžeme opřít o obojí.

Co byste vzkázaly čtenářům Českého bratra?
LH: Pokud se vám, milí čtenáři, bude cédéčko Biblických písní líbit a chtěli byste další – dokonce v krabičce a s bookletem i v němčině a angličtině, redakce to může zprostředkovat.

JD: Ať vám cédéčko přinese radost jako nám.

ptala se Daniela Ženatá, foto Jiří Hlavsa