(ČB 11/2016) „Jestliže jeho darem bude zápalná oběť ze skotu, přivede samce bez vady. Přivede jej ke vchodu do stanu setkávání, aby došel zalíbení před Hospodinem.“ Lv 1,3

K (za)líbení je toho! Stačí jen mít oči, uši, srdce otevřené. Vyjít ven a přes podzimní mlhu spatřit nádherně zbarvenou přírodu. Uvidět hrající si děti. Uslyšet hlas milého člověka a vyjít mu vstříc. Začíst se do dobré knihy. Nastražit uši a duši pro krásu vetknutou do hudby…

Poslechněte si článek:

Ale stejně tak je toho dost, co se líbit nemůže. To, co dovedeme s tím krásným kolem nás, v nás, mezi námi taky udělat – úpějící příroda by mohla vyprávět, do nebe volají poničené domy a vztahy, lhostejnost kolem nás i v nás samotných. A zase by šlo dlouze pokračovat.

Tu jde však o to, co se líbí. Ani v tom nepanuje tak úplně shoda. Co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému a naopak. Oproti „líbit se“ zdá se mi trvalejším „zalíbit se“. Zdá se mi vědomějším, zásadnějším. I ono ale potřebuje nějaké měřítko. Jako křesťané doufáme a věříme, že ani v tomhle nejsme vydáni libovůli napospas, že věci tohoto světa máme čím měřit – co se nám líbit má a co se líbit nesmí. A tím, čím měřit, je pohled shůry; jde o to, co se líbí Pánu Bohu, a co ne.

V Starém i Novém zákoně je to psáno leckde, častokrát opsáno příběhem, někdy dokonce přikázáno. Na samém začátku Starého zákona se píše, že Pánu Bohu se tento svět líbí, že v díle svých prstů (jako umělec ve svém povedeném artefaktu) nachází zalíbení; dívá se, měří a kochá se – že to, co stvořil, jednotlivě a hlavně vcelku, v kráse uspořádaného kosmu (což ve staré řečtině bývalo označení pro ozdobu či šperk), je „velmi dobré“ (Gn 1,31). Stvořitel má v zalíbení celý tento svět, z dalších stránek Písem je potom zřetelné, že zalíbení má také v člověku, od něhož si toho nechá dost líbit (i toho horšího, ale raději samozřejmě to dobré). A tím se dostávám k nařízení knihy Leviticus, podle něhož mají lidé Hospodinu přinášet své oběti. Před Boží tvář mají donést část z toho, co se jim povedlo. A mají Pánu Bohu dávat to první a nejlepší. Nemělo to být něco, co zbude, co se (už) nehodí, co není dost dobré a hodí se leda tak do kostela či na faru (jak se to někde děje a v našich evangelických luzích potom mnohé podle toho vypadá).

Jsme takto i jinak přizváni ke kráse. Jsme její součástí. Máme si jí všímat, pečovat o ni, probojovávat pohled, který vidí to, nač je radost pohledět. Máme se o to nejlepší sami pokoušet. Zvláště tam, kde se stavíme před Boží tvář. Kde si připomínáme, že krásu, život, tento svět smíme brát z jeho ruky. Kolika slovy je ve Starém zákoně popsáno, jak má místo našeho setkání s Bohem vypadat, jak to má být krásné a drahé (např. popis příbytku schrány smlouvy – Ex 25–27), až se nám to může zdát marnotratné, kolik jen slov a drahých kovů je na to vyplýtváno! Nebo jak je popsána nádhera Šalomounova chrámu (1Kr 6, nebo jeho vybavení v závěru sedmé kapitoly) či jak je v Novém zákoně v příběhu Ježíšově popsáno, jak vypadá život, který se Pánu Bohu opravdu líbí.

Ne všechno musí být ze zlata, ale k opravdové a stálé snaze líbit se Pánu Bohu jsme voláni. Není jednoduché se dobrat měřítka zalíbení, ale stojí za to se o to pokoušet. Kdyby se nám to dařilo, to by se mi líbilo…

Ondřej Ruml, farář v Rovečném