(ČB 11/2016) Líbí-nelíbí. Bleskové soudy. Vynášíme je neskutečně rychle. Žijeme v modernitě, která na rychlost hraje. Palec nahoru, palec dolů. Palec na Facebooku, srdíčko na Twitteru. A debata, jestli má být na sociálních sítích povoleno bleskově vyjádřit taky odpor. Není to už moc?

 

Líbí-nelíbí je něco jiného než zalíbení a libost. Zalíbení trvá, je pomalé, není to ukvapený soud; a stejně tak libost. Nevejde se do „líbí“ a hup dál, skok jinam, přepnutí programu. Libost a zalíbení evokují stavy trvalejší. Tím však i stavy kladoucí poněkud jiné nároky.

Poslechněte si článek:

Někdo nebo něco vzbuzuje mé zalíbení. Probouzí je ve mně, zalíbení postupně narůstá, moje pozornost je k oné ženě, muži, dítěti nebo konání postupně obracena, postupně je přijímám, a o to může být výsledný stav (libost) trvalejší.

Rychlost, klipovitost, letmé kliknutí myší stojí proti postupnému objevování, přijímání, poznávání druhého nebo nějakého díla, činnosti. Jazyk odráží, kopíruje způsob myšlení. Možná proto dnes to táhlé, narůstající „za-líí-bee-níí“ či „líí-bost“ takřka nepoužíváme. Převažuje líbí-nelíbí, ano-ne. Beru-neberu, hop a skok.

Nevýhoda kvapného soudu (dnes převážně vnímaná jako přednost) tkví v jeho rychlé zvratnosti. Co se mi momentálně líbí, čemu jsem tak lehce, hravě přiřadil paleček nahoru či ono červené srdíčko, to může v minutě pominout. Buď je to zapomenuto, nebo přeřazeno do pocitu nelíbí.

Pokud ale v sobě nechám růst za-lí-be-ní, nechám je kvasit a nabývat zvolna na síle a velikosti, není už tak snadné je odmítnout, zavrhnout. Převést na „nezalíbení“. To ostatně ani nelze použít, neříkáme přece „mám v něm nezalíbení“. Říkáme ovšem, že cítíme nelibost. Oproti „nelíbí“ pramení z hlubších zdrojů, z mého postoje, ze zkušenosti. Může se mi „nelíbit“ nápis na tričku. Míjí se zkrátka s mým vkusem. Pokud ale vzbudí moji nelibost, pramení můj odpor nejspíš z hlubší vrstvy. Je to vážnější, nějak mě to uráží, střetává se to s mým přesvědčením.

„Líbí“ se bez potíží mění v „nelíbí“
Za první pololetí letošního roku se v Česku rozvedlo zhruba 13 500 manželství. Rozvod postihl 12.400 dětí. Do manželství vstoupilo ve stejném období necelých 19.200 žen a mužů.

Přes třináct tisíc rozvodů za půlrok; to je síla. Společnost líbí-nelíbí, ráda-nerada, postoje snadno mění. Manželství a vztahy vůbec do kategorie líbí-nelíbí často sklouzávají. Když začnou potíže, různice, vády, když se červené srdíčko či palec nahoru přiřadí k jiné ženě, muži, líbí se obrátí v nelíbí. Pár let se to vleče a rozvod…

Jistě se může rozpadnout i vztah založený hlouběji, pramenící ze zalíbení. Zalíbení je však proces, ve kterém obracím pozornost od sebe ven, k tomu druhému, zatímco v líbí-nelíbí jde především o mě. Mně se líbíš, fajn; mně se nelíbíš, sorry, tady nebudu. Druzí se stávají lesklou plochou, jež odráží můj obličej, moji náladu.

V zalíbení dostává víc místa ten druhý. Mohu se vracet k onomu postupnému poznávání. A obracím-li pozornost od sebe ven, budu možná s to překonat namíchnutí, urážku, bolest, zradu. Odvrátím se od své emoce, od svého zklamání. A jak je to opačně? Chci já v druhých libost či zalíbení budit? Nejen se líbit, nejen „vypadat“, ale něco budovat, stavět? Nabízet něco trvalého? Pak už nejde jen o make-up, šaty, účes, smajlík. Nejde jen o levnou chválu, vechválit se do přízně. Jde o hlubší, náročnou vrstvu.

Milování silné jako smrt
„Položiž mne jako pečet na srdce své, jako pečetní prsten na ruku svou. Nebo silné jest jako smrt milování, tvrdá jako hrob horlivost; uhlí její uhlí řeřavé, plamen nejprudší.“ (Pís 8,6) Takový vztah musel růst, je založen na vnímání druhého. Do kategorie líbí-nelíbí se nevejde.

Zalíbení a libost úzce souvisejí se spokojeností. Kdo v druhém či ve své činnosti (práci, tvorbě) cítí zalíbení, kdo vyvolává v druhých libost, ten obvykle nežehrá, nenadává, není to kverulant, potížista, nemá tak silnou potřebu na druhých hledat jen mizérii.

Čím to, že ve svém okolí už dlouho, rok, dva, tři, ne-li déle, cítíme narůstající nelibost? Jsme obklopeni, ponořeni v samém „nelíbí, nerad, neberu, odmítám, nesnáším, nenávidím“. Nespokojenost z našeho světa libost a zalíbení vytěsňuje, stává se jejich protipólem.

Odmítání je tolik, že to povrchní nelíbí už to překonalo. Zvykáme si na tolik „nelíbí“, že ten pocit proniká hlouběji a usazuje se nám v masu a kostech, stává se naší součástí. Orientujeme se na nelíbí, zažíváme orgie nelibosti.

Zalíbení je dnes vzácné stejně jako vděčnost. Nemáme být za co vděčni? Nesmysl; v porovnání se situací leckde jinde ve světě žijeme takřka v ráji. Proč tedy vděčnost chybí? Zbavuje nás snad radosti rychlost a spěch? Jakmile jen kloužeme po povrchu, nechápeme, že máme za co děkovat?

Líbí-nelíbí nás taky nutí k rychlým soudům. A odmítnutí, tedy „nelíbí, ne“, je populárnější, zajímavější. V rychlém souzení ale uniká podstata. Fascinující a nezasloužené, v našem chápání vlastně nespravedlivé sdělení: „Hospodin má ve svém lidu zalíbení…“ I když se mu naše konání tak zhusta nelíbí. Pokud jeho udivující „zalíbení ve svém lidu“ přijmeme, takřka jistě nás zaplaví naprosto odlišný životní pocit. Vděčnost a z ní se uvolňující libost a zalíbení.

Martin Fendrych