(ČB 12/2016) A je to opět tu! Svátky pokoje, klidu a míru se blíží a je třeba se na ně připravit. Těžko říct, čím to je, ale posledních pár let se mi nějak nedaří prožít poslední měsíc v roce v tom ,,správném“ duchovním rozpoložení. Nejde ani tak o to, že bych drahocenný čas adventní věnovala radši nakupování dárků či úklidu. Dárky nakupuji během celého roku a uklizeno mám přece pořád.

Poslechněte si článek:

Je to jednoduché. V listopadu a prosinci dochází totiž v mém životě ke klíčovým událostem, jakými jsou například hledání nového zaměstnání, rozchod s partnerem, stěhování etc. Pamatuji si, jak jsem jeden rok řešila přes svátky nový občanský průkaz, doklady pro Úřad práce a dokonce exekuci jednoho rodinného příslušníka.

Minulý rok byl v tomto směru jedinečný. Začátkem prosince jsme očekávali narození syna. Konečně nějaká radostná událost! Celý listopad jsem šila, uklízela, nakupovala potřebné věci pro miminko, i adventní věnec jsem měla dopředu hotový. Dala jsem si na něm opravdu záležet a těšila se, že tu třetí adventní svíčku už budeme zapalovat ve třech.

A řekla jsem si, že těch posledních 14 dní do porodu budu jen lenošit – v našem pokoji (v garsonce), v klidu, s pohledem upřeným na adventní věnec, duchovně rozjímajíc při čtení Bible.

Ale už pár hodin po tomto rozhodnutí jsem porodila krásného syna. Všechno nešlo hladce, v porodnici jsme museli zůstat trošku déle. Pustili nás domů právě na první adventní neděli. Doma nastalo horečné vybalování, úpravy domácnosti na úplně jiný režim, za chvilku byla tma a já se vysíleně svalila do peřin k tříhodinovému spánku. Svíčky na adventním věnci jsme zapálili až o týden později, kdy jsme díky zprávám z rádia zaregistrovali, že už advent je.

Letos nás čeká stěhování. ,,Tak zas bude všechno vzhůru nohama a nic nestihnu,“ chtěla jsem si povzdechnout, ale vzpomněla jsem si, co kdysi říkávali staří lidé, když jsem byla malá: ,,A to je jedno, to nic není, hlavně, aby nebyla zase válka.“ Tehdy mi to přišlo divné. Proč by měla být válka? Včera jsem se dívala na fotografii malého děvčátka s rodiči. Vypadali všichni velmi šťastně, láskyplně se objímali. Fotografie byla z roku 1933 a děvčátko na ní bylo staré asi jako můj syn. Dnes je to paní v letech, jejíž rodiče nepřežili koncentrační tábor.

Objala jsem svého syna a pomyslela si, že letos se nebudu stresovat přípravami na nic, udělám pouze, co je třeba, i kdybych si nakonec měla pořídit jen čtyři svíčky bez věnce do nového… holobytu. Rozjímat budu při každé společné chvilce v kruhu své malé rodiny s přáním, aby vládnoucí tohoto světa pochopili poselství té dobré zprávy a nechali nás žít v pokoji každodenním životem.

Pavla Bělíková