(ČB 11/2016) Když jsem se stal farářem, leckteří starší kolegové mi kladli na srdce, že už nemůžu strkat sirky do zvonků na sídlišti, dávat kolegům na pastorálce napínáčky na židle ani posílat výhružné dopisy. Proto jsem zajásal, když jsem dostal příležitost poslat jeden výhružný dopis s požehnáním našeho SOMu. Dopis putoval do SOMu pražského, respektive do kostela u Martina ve zdi. Mládež libereckého seniorátu vyzvala seniorát pražský k prohře v BOJI O VLAJKY!
Poslechněte si článek:
Kdy a kde a s kým
Na faru do Libštátu jsme přijeli v pátek na konci září, celkem 23 lidí. Nutno podotknout, že pražská mládež se nebála přijet v počtu pouhých pěti členů, za což jim patřil náš obdiv, rozhodli jsme se však věnovat jim do týmu mládež hrdě se hlásící k seniorátu libereckému, ale studující v Praze. Pravidla jsme dohodli společně během pátečního večera, který byl jinak veskrze v klasicky evangelickém stylu – hry, zpěv, biblické zamyšlení.
Hrrrrrr na ně!
V sobotu ráno jsme se vydali do nedalekého lesa. Každý tým si ve vymezeném prostoru vyznačil kruh z větví, do kterého umístil svoji vlajku (ano, my v libereckém seniorátu už máme vlajku – a vy?). A každý měl i dva hadrové míčky – bitva mohla začít. Už od začátku bylo jasné, že to bude lítý boj. Liberecký seniorát vsadil na početní převahu (když jde o vlajku, neznáme bratra ni sestru). Vybudovali jsme jeden fiktivní kruh, který jsme zuřivě bránili, ač ten správný (s vlajkou) byl schován dále v týlu v křoví.
Zhruba v polovině mezi oběma kruhy byl lazaret, kde se podle pravidel shromažďovali ti, kdo byli vybiti – zasaženi míčkem protivníka. Stal se ale taky místem, kde se domlouvaly další strategie, a zároveň i jakousi svatou půdou, kde se (alespoň ve zkratce) popisovaly hrdinné výpady jednotlivců i skupinek.
Čas hry byl pevně stanoven a s přibývajícím časem se tempo hry stupňovalo. Vlajky byly kradeny i navraceny zpět, ostružiní nám drásalo nohy a myšlenka na prohru nám drásala srdce. V posledních okamžicích, kdy byly již obě dvě vlajky v kruhu liberecké mládeže, dokonce v lazaretu vznikla vzpoura a mládež Pražského seniorátu se s posledním vypětím sil vzmohla na poslední velký útok – kdyby měli více času, kdo ví, jak by to vše dopadlo… V závěru hry však zůstaly obě dvě vlajky v kruhu mládeže libereckého seniorátu, a tak jsme si potřásli pravicemi a za zpěvu vítězných chorálů šli na oběd.
Co se dělo dál
Ač bylo toto setkání ohlášeno jako jednodenní, na nedělní bohoslužby v Libštátu zůstala naprostá většina účastníků, což pro mě bylo milé překvapení. Vše se neslo v přátelském (svatém) duchu a i když účelem setkání byla „lítá řež“, jednalo se o setkání evangelicky příjemné a otevřené.
Co se bude dít dál?
My v Libereckém seniorátu máme vlajku. Máme ji rádi, protože je na ní bonbon – MLS (mládež Libereckého seniorátu). Kdyby se našel někdo, komu by se sbíhaly sliny a měl na vlajku zálusk a rozhodl se nás vyzvat k poměření sil, od kterého by si sliboval sladkou odměnu, varujeme vás – nebude to žádný med. Končíme otázkou: Neláká vás naše vlajka?
za mládež libereckého seniorátu Jakub Hála, farář