(ČB 9/2016) I.  „V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství.“ (Iz 30,15) Vystupuji po kamenných schodech a v malém výklenku s vitráží čtu tato slova v několika jazycích. V domě je ticho, ale ne prázdno. Potkávám dívku, kterou dobře znám. Neznám sice jméno, nikdy jsme spolu nemluvily, ale včera jsme se vedle sebe tiše modlily v kapli a za chvíli půjdeme stejným směrem do Kostela smíření k polední modlitbě. Stejnými slovy budeme zpívat „Pane, smiluj se“ a poslouchat evangelium. Zdravíme se jen úsměvem, tak jako se všemi spolubydlícími po celý týden. Všichni sdílíme jídlo, dům, zahradu, kapli – a celodenní ztišení. Z různých zemí a církví, beze slov, ale jsme jedno. Známe se. Kde se ta blízkost bere?

Poslechněte si článek:

II. „Ztišením se sluší tebe chválit, Bože…“ (Ž 65,2) Kostel smíření je plný. Stovky lidí všech generací a barev sedí a klečí na zemi jako v mešitě. Často jsou bosí, zahaleni v šátcích. Na rozdíl od mešity i dřívějších českobratrských kostelů sedí ženy, muži i děti pohromadě a mezi shromážděnými sedí i bratří z komunity, kteří modlitbu vedou. Své místo tu mají i ikonická zobrazení biblických událostí. Communio, společenství, církev obecná. Písně jsou většinou zhudebněná biblická slova v různých jazycích a meditativní zpěv pomalu směřuje k četbě z Písma a modlitbě. Každé ráno slavíme společně eucharistii. Podjednou, podobojí, v kleče, ve stoje… a těm, kteří nemohou přijmout svátost, se nabízí požehnaný chléb. „Chléb se dává, víno se dává, Kristus se dává (…) to už jsou červánky nového světa,“ vystihl A. Kocáb (v dokumentu Bratr Roger a jeho Taizé, Česká televize 2005). Společné modlitby třikrát denně určují rozvrh dne – společná modlitba je základ. Napadá mě, že by podobné společenství a ztišení nad Písmem (třeba v Herlíkovicích?) dalo naší církvi víc než různé slavnosti…

III.  „Žehnejte těm, kteří vás proklínají, modlete se za ty, kteří vám ubližují. (…) Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ (L 6,28.36) Před jedenácti lety byl při společné modlitbě napaden a zabit zakladatel komunity bratr Roger. Dnes je kostel v době modliteb hlídán ozbrojenými vojáky kvůli výjimečnému stavu ve Francii. Několik lidí mi před odjezdem řeklo: „Nebojíte se?“ a „Hlavně aby se tam nic nestalo.“ Nechci se bát. Ale přesvědčuji se, jakou moc mají slova a obrazy, kterými se obklopujeme. Tisíce lidí, jeden vedle druhého, uzavřený prostor, batůžky, tuniky a šátky… Co kdyby? Během týdne bez internetu ale přichází ke slovu jiné obrazy: příběh o ztracené ovci a dobrém pastýři, o milosrdném otci, o pravém půstu, o umývání nohou, o Kristu ukřižovaném mezi zločinci a zvěst o vzkříšeném. Tohle je přece závažná skutečnost našeho světa, nebo ne? Na procházkách vidím francouzský venkov, stejně krásný a klidný jako kdykoli dřív. A při modlitbě poznávám jak „dobré a utěšené“ je sedět uprostřed zástupů a v důvěře zavřít oči. Je na nás, jestli tvoříme svět ve stínu strachu, nebo ve světle evangelia.

IV. „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není.“ (Mt 5,13) Bratr Roger koupil dům v Taizé ve 40. letech 20. stol. Nebylo mu ještě ani třicet let. Navzdory nevoli okolí tu pomáhal Židům i německým zajatcům. Dnes tu žije komunita lidí různého původu a církví a tisíce lidí sem putují, aby se modlili v duchu smíření a důvěry. Když lidí přibývalo, bratří měli odvahu zbořit zdi kostela a vytvořit prostor nový. K čemu máme odvahu my?

V. Bóg jest Miłością, miejcie odwagę żyć dla Miłości, Bóg jest Miłością, nie lękajcie się. (píseň z Taizé; překl.: Bůh je láska, mějte odvahu žít pro lásku. Bůh je láska, nebojte se.) V autobuse je živo. Sdílení zážitků. Kdo vlastně odkud je, s kým se zná? Jak to chodí u vás ve sboru? A u vás ve farnosti? A víte, že my zítra máme svátek? A kdo je „ordinovaný laik“? A to bychom se mohli sejít u kafe… Mohli. Už se známe, už jsme se sešli v Taizé, v důvěře, u Kristova stolu. Díky Bohu a všem organizátorům ekumenického autobusu do Taizé!

Jana Hofmanová, farářka ČCE foto: Jana Škubalová