(ČB 6/2016) Ačkoli Blahoslavův dům v Brně žádné zvony nemá, odbila čtrnáctá hodina a začalo poslední rozloučení s emeritním farářem Českobratrské církve evangelické Janem Šimsou – mým dědečkem, který zemřel po dlouhé těžké nemoci v kruhu rodiny v úterý 5. dubna. Rozloučení mělo podobu běžných bohoslužeb, jen nalevo od kazatelny byla dědečkova černobílá fotografie.
Poslechněte si článek:
Společně s místním farářem Martinem Horákem přichází Jan Čapek, který prosloví pohřební kázání, přítomno je dalších asi třicet farářů. Nechybí ani synodní senior Daniel Ženatý, jenž přítomné během ohlášek pozdraví jménem kolegů, účastnících se setkání seniorů a seniorátních kurátorů se synodní radou v Herlíkovicích, ale také jménem církve.
Bratr farář Jan Čapek si jako základ svého kázání vybral Žalm 31, 25: „Zmužile sobě čiňte, (a posilní Bůh srdce vašeho), všickni, kteříž naději máte v Hospodinu“, který pro dědečka vybral jako konfirmační text pozorný pastýř sboru v Praze-Nuslích, farář Václav Urban. Dědečka pak tento verš doprovázel celý život. Musel se vyrovnat s vězněním svého otce Jaroslava Šimsy, který zemřel v koncentračním táboře Dachau nedlouho před koncem druhé světové války. Verš jej taky provázel, když se pokoušel interpretovat Boží slovo do běžného civilního života každého z nás. O Nové orientaci nebo zápasech kolem Charty 77 či zmužilém činu při bránění naší babičky, za který byl odsouzen na osm měsíců, ani nemluvě. Pokaždé myslel na spravedlnost.
Pan farář Čapek své kázání uzavřel slovy: „Dostavila se smrt. Dostaví se také k nám všem. My však vyznáváme: věřím v těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. A s apoštolem Pavlem víme, že ten, kdo vzkřísil Pána Ježíše, také nás s Ježíšem vzkřísí a postaví před svou tvář. Ve vděčnosti za vzkříšení Ježíše Krista věříme, že Jan Šimsa nás předešel do věčného života. Pokoj Boží budiž se všechněmi námi.“
Při následujících vzpomínkách různorodých přátel z řad katolíků, umírněných levičáků i z undergroundu jsem si postupně uvědomoval, jak nám dědeček chybí a co pro každého znamenal. Vzpomínalo se, jak svou přítomností mezi 150 katolickými řeholníky při PTP ohromil Jakuba S. Trojana, kterému způsobil radost, či jak jeho přítomnost naopak očekávali na Borech ze strany Aleše Březiny. Nebo jak změnil společensko-politické působení dramatika Milana Uhdeho, jenž si pochvaloval přátelsky otevřený dům ve Volfově 12, plný vlídných diskusí. Místy připomínali jeho osobitý smysl pro humor.
Dostavila se smrt. Dostaví se také k nám všem. Vzpomínky to byly zajímavé, ale nejemotivnější byly ty z posledních dní a měsíců dědečkova života. O této etapě promluvili Filip Němec, zastupující Domácí hospic sv. Alžběty v Brně, a babička Milena Šimsová. Pan Němec vyzdvihl obětavou péči nejužší části rodiny, potažmo mého staršího bratra Jana Hrudky, a babička pak péči ze strany hospice, která je podle ní nedoceněna. Samotného mě překvapilo, jak silně dědečkova smrt zasáhla jednu ze zdravotních sester, která se se svým klientem přišla se slzami v očích naposledy rozloučit. Člověka nezasáhnou tolik všemožné historky, mající určitou váhu pro jejich interprety, ale naopak snad až nepříjemně otevřené a přesto důležité svědectví, kterak se svého času silný a zmužilý člověk dotkne životní etapy, kdy se sám nedokáže posadit, už vůbec ne postavit, sám se obléct, sám se umýt. Kdy je doslova odkázán na cizí pomoc. Zvlášť pamatujeme-li si ho jako usměvavého člověka s určitým temperamentem a jako inspirující osobnost.
Všichni víme, že dědeček byl cholerická osoba, která se často pouštěla do konfliktů, aby záhy nalézala usmíření. Jak napsal režisér Břetislav Rychlík do Lidových novin, byl „ztělesněním otevřeného demokrata a křesťana s duší otevřenou jako jeho úsměv“. Právě jeho rozjařenou tváří jsem byl vždycky obdařen, kdykoliv jsem prarodiče navštívil, čímž mi dal pokojně a láskyplně najevo, jak mě rád vidí. Za což jsem vděčný. Během loučení jsem si tak uvědomil jisté pozemské osamění, které po smrti nastalo a jež prožíval dědeček sám, zvlášť při pobytu v nemocnici, takže si jeho přání jít domů vzala babička svědomitě za závazek. A tak bude s námi v srdci a vírou ve vzkříšení doma.
Petr Hrudka, vnuk Jana Šimsy
foto Jan Kruml