(ČB 6/2016) Když jsem v září 1969 jako vyplašené děcko nastupoval do první třídy základní školy v Jablůnce, sloužil Miroslav Janeba už třetím rokem v místním evangelickém sboru, kam spolu s manželkou Miladou přišel po ročním působení v Chotiněvsi a po několika letech seniorátního vikářování na Vsetíně. Tehdy se už u něho naplno projevilo dědičné zrakové postižení, ale světlo a tmu rozlišoval naprosto spolehlivě.
Poslechněte si článek:
V jablůneckých ulicích se rychle zorientoval a zpočátku si jimi vykračoval s bílou holí ještě bez doprovodu, docházel dokonce vyučovat náboženství i za námi do školy.
Po zesílení normalizačních tlaků v první polovině sedmdesátých let se náboženská výuka přestěhovala do sborové místnosti. Hezké přitom bylo, že jsme neseděli v lavicích, ale kolem jednoho stolu. Na něm se později, během konfirmační přípravy, objevila hromada starých kralických Biblí, ve kterých jsme se učili bleskurychle vyhledávat zadané texty. Tyto soutěže jsem už tehdy miloval – nejspíš proto, že jsem si v nich nevedl tak úplně špatně. Současně s tím jsem se nenápadně učil znát a milovat i Bibli samotnou.
Jako konfirmandi jsme měli také za úkol dělat si poznámky z kázání a pak je zpracovávat. Tím jsme se učili kázání aktivně vnímat a někteří z nás si uvědomili, že úcta k biblickému textu nevylučuje kritický přístup k němu, stejně jako úcta ke kazateli nevylučuje další kritické dotazování, ba spíše naopak má k němu inspirovat. Zhruba ve stejné době probíhaly stavební úpravy sborového sálu a v jejich závěru ozdobila čelní stěnu část verše Mt 7,7: „Hledejte a naleznete“. Ačkoli jsem Bibli ještě samostatně nečetl, ta slova jsem od počátku vnímal jako osobní a dlouhodobou výzvu.
Mé duchovní cesty tenkrát opravdu trochu připomínaly bludiště. S rodiči jsem jezdil na různé evangelizace v okolí, ale vůči ultimativním výzvám tamních kazatelů jsem zůstal poměrně rezistentní, až jsem několik let po konfirmaci víru bezmála zavrhl. Přesto jsem byl nadále ochoten poslouchat střízlivá kázání Mirka Janeby a jedno z nich se mě nečekaně silně dotklo. Jeho textem bylo Ježíšovo podobenství z Mt 25, v ekumenickém překladu nadepsané O posledním soudu: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto nepatrných, mně jste učinili.“ Určitě to nebyl strach z pekla a věčných trestů (tak ostatně Mirek ani kázat neuměl), ale spíš důraz na sounáležitost a solidaritu s potřebnými, co jsem z toho kázání vyposlechl. Zůstala ve mně otázka: A co mám činit já? Právě tento znepokojivý sociální akcent a vědomí vlastního dluhu mě přivedly k modlitbě i k obnovenému zájmu o Bibli. Znovu jsem v ní začal hledat – a snad i nalézat.
Jednu z těch nalezených pasáží (Iz 42) jsem přijal pro sebe jako povolání ke službě. Jaké službě konkrétně, farářské, nebo nějaké jiné, to jsem ještě nevěděl; možností ale tehdy nebylo tolik, proto jsem podal přihlášku ke studiu evangelické teologie. Od Mirka Janeby se mi v tom dostalo bezvýhradné podpory. Po mnoho dalších let mě nepřestal zahanbovat, ale také inspirovat šíří svého rozhledu, zejména v řadě kapitol českých a moravských dějin, a touhou se nadále vzdělávat. Na jeho žádost jsem mu pořizoval nahrávky fakultních přednášek (Molnár, Heller, Filipi, Pokorný), které pak dychtivě poslouchal.
V posledním ročníku bohoslovecké fakulty jsem jezdil domů do Jablůnky téměř každý víkend; živelně rostoucí skupina mládeže ve sboru byla pro mě větší motivací než samotná Praha. Čím více lidí, tím více radostí, ale i starostí. Jedni se časem vytratili, jiní zakotvili jinde, ale někteří zůstali. Jak v těch neklidných dobách Mirek poznamenal na okraj jednoho podobenství: „Rozséváme.“
V roce 1990 jsem v souvislosti s nástupem do duchovní služby přijal ordinaci, a tím se z nás stali kolegové. Mirek mi při té příležitosti nabídl tykání; zpočátku jsem se ostýchal, ale jeho nabídka přátelství byla upřímná. Pravidelně jsme se potkávali na pastorálních konferencích a farářských kurzech; občas jsem se s ním chodil radit a vždy u něj nalezl otevřené dveře. Velmi jsem si vážil toho, že se v roce 1999 zúčastnil zájezdu do Izraele spolu s ekumenickou skupinou, kterou jsem pomáhal zorganizovat.
S novým tisíciletím jsem přešel do jiného seniorátu a naše cesty se na čas rozdělily. V následujícím období postupně sílila moje frustrace z (nejen evangelické) církve a dozrávalo bolestné rozhodnutí trvale odejít do necírkevního povolání. V době Mirkova odchodu z Jablůnky jsem byl mimo republiku a jen z druhé ruky se dozvídal o emocích, které jej doprovázely (jakýkoli odchod se bez emocí obejde jen zřídka). Teprve po několika dalších letech, kdy už Mirek s manželkou bydleli v Praze a já s přítelem jen kousek za Prahou, jsme kontakt znovu navázali.
Tehdy už jsem se trochu vzpamatoval ze své církevní kocoviny a znovu nejen chodil do evangelických kostelů, ale tu a tam dokonce v některém kázal. Při našich setkáních projevoval Mirek přejný zájem o činnost ekumenického společenství Logos, které se mi v posledních letech stalo jakýmsi záchranným kruhem a místem, kde se od základů obnovovaly mé zpřetrhané vazby s (nejen evangelickou) církví. Naposledy jsme i s přítelem navštívili Janebovy letos v únoru. Měl jsem pocit, jako bych znovu našel kus své ztracené rodiny.
Kdo dočetl až sem, řekne si snad, že tento článek pojednává víc o autorovi než o faráři Miroslavu Janebovi. Lidský život ale spočívá především v mezilidských setkáních a interakcích, ve vzájemném ovlivňování a inspiraci, kterou jedni od druhých čerpáme. Kéž je tato vzpomínka přijata jako skromné svědectví o tom, jak mě setkání s Miroslavem Janebou ovlivnilo a inspirovalo.
Tomáš Adámek