(ČB 5/2016) Nejen starozákonní člověk znal a dokonce uměl ocenit smutek: „Lepší je hoře než smích, neboť zachmuřená tvář prospívá srdci. Srdce moudrých je v domě truchlení, ale srdce hlupáků v domě radovánek.“ (Kaz 7,3-4) I sám Ježíš, který nám přinesl evangelijní radost, řekl: „Šťastní jsou ti, kdo pláčou. Takovým bude blaze!“ (srv. Mt 5,4) a sám několikrát veřejně plakal a zažil

Poslechněte si článek:

„smutek až k smrti“ (srv. Mk 17,34). Smutek, truchlení, hoře ani pláč nemusí být vůbec projevy slabosti, jak se v současnosti často nahlíží, ale naopak ukázkou síly! Mohou být projevem toho, že nejsme lhostejní, že žijeme naplno, že prožíváme emoce, které ukazují na to, jak nám jde o život a o vysokou kvalitu vztahů v něm.

Kdo si smutek a pláč zakazuje, kdo se nutí stále do křeče veselosti či alespoň pohody, kdo si nechce přiznat prohru, ztrátu, touhu…, ten na tom není vůbec dobře. Takový člověk by potřeboval někoho moudrého (nejlépe svého dědu nebo babičku nebo – pokud nejsou k dostižení a není ani nikdo jiný – faráře či psychoterapeuta), který by mu řekl, jak to s prožíváním smutku a s pláčem je. Potřeboval by někoho, kdo by mu připomněl (třeba i jinými slovy nebo prostě svým chováním a postojem) Ježíšovo zaslíbení: „Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni!“ a kdo by ho k smutku doprovodil a vydržel by jeho slzy a zůstal přitom klidný a do ničeho by ho netlačil a nijak by ho nesoudil ani nediagnostikoval.

Královskou cestou ke smíření se sebou, s druhými i s Bohem je schopnost truchlit a plakat. Je to cesta plného prožívání všeho; prožití (a tedy přiznání) bolesti, ztráty, nespravedlnosti, nespokojenosti, dokonce i hněvu a nenávisti. Cesta k potěšení, cesta z krize, cesta k míru v Bohu nevede jinudy než přes smutek a slzy. Když pláčeme, připadáme si možná dětinští. Ano, jsme pak jako děti! Ale jak je to s dětmi a Božím královstvím naštěstí většinou víme. Rozum a restrikce či ironizování emocí nás do Božího království nedovedou. Chytristikou se nad naše emoce nepovzneseme, jen si k nim zatarasíme přístup, a tak si hodně zkomplikujeme i možnost dosáhnout potěšení.

Smutek, truchlení a pláč jsou velmi důležité rovněž při zvládání všech změn a proměn života: narozenin, zejména kulatin a stárnutí vůbec, svateb, konfirmací, maturit a promocí, početí dětí, potratů, rození dětí i jejich vylétání z hnízda, menopauz, ztrácení zubů, chřadnutí, chorob, odchodů blízkých lidí – ať už při rozvodu, nebo úmrtí. Je dobré změny v životě umět i oplakat. Rozloučit se s fází života, která skončila. Jen pokud si, jak říkají Němci, „odpracujeme“ truchlení, můžeme začít žít novou životní fázi se všemi jejími úkoly naplno.

Na smutek i pláč je dobré si nechat čas. Smutek často trvá dlouho, velmi dlouho, je to potřebné a není vůbec nutné kvůli tomu polykat prášky. Kéž bychom uměli mít se smutkem trpělivost! K jeho zvládání jsou nesmírně důležité například i nejrůznější rituály a slavnosti i společné hostiny. Není moc vhodné chtít na nich ušetřit ani není užitečné chtít si při nich ušetřit případné vypjaté až „trapné“ emoce. Pokud si na pohřbu svého blízkého zakážeme před druhými truchlit a plakat, pokud uděláme pohřeb jen v kruhu nejužší rodiny a zamezíme rozloučit se a poplakat všem známým a blízkým zesnulého, kazíme proces hojení, a tak i možnost budoucího potěšení.

Prosím, dávejme smutku a pláči prostor. Nezakazujme pláč ani smutek dětem. Ani sobě. Kdo se dlouhodobě brání prožití smutku, není schopen ani plného soucitu. Kdo nepoznal své pocity do hloubky, protože se učil, že musí nad svými city panovat a ovládat je a dokonce si je zakazovat, toho často opanují jiní, kteří ho zneužijí k vytváření bariér mezi lidmi a k nejrůznějšímu kastovnictví. Ovládnou ho emocí vzteku (často převlečeného za „spravedlivý hněv“), protože to je ta jediná emoce, která nakonec člověku, když si zakáže projevit lítost a smutek, zbude. Kdo naopak umí být smutný (a tak i soucitný), ten se zároveň učí toužit po zdroji útěchy a potěšení. Takový člověk se učí vnímavosti pro naději a pro Boha.

Marek Bárta