(ČB 5/2016) Touha je krásná velká věc. V lidských srdcích sice mívá úspěch a bývá příčinou radosti, v přísné mravoučné literatuře ale moc dobré jméno nemá. Kdo touží, jako by už stál na cestě vedoucí k zatracení. Touha se často ztotožňuje s vášní, která je na tom ještě o poznání hůř. Dělat mezi oběma rovnítko však není spravedlivé; a i kdyby, touha a vášeň mohou mít v lidském životě kladný

Poslechněte si článek:

tvůrčí vliv. Co by si bez nich počal svět archaického člověka, na nejž v jistém ohledu navazujeme? Starým Řekům byla touha (epithymia, thymos, hédoné) spíš pozitivním, oživujícím prvkem lidského života. Toužilo se po dobrých věcech, svázaných s nebem i zemí, s lidským duchem i tělem. Toužilo se po životě i vykoupení, po lásce, přátelství, pokoji a vydařeném životě. Toužilo se v drobných a toužilo se bohužel i kolektivně. Však to známe. Touze není třeba být advokátem. Vystačí si sama, pokud se zaměřuje k dobrým cílům a nepoužívá-li člověka jako prostředek vlastního zájmu.

Touha v náboženstvích
Křesťanské porozumění touze mně pramení právě zde. Toužím, abych sám sebe, své blízké, své bratry a sestry a alespoň malý kousek země poznamenal něčím, co je hodnotné a co má naději přetrvat. V téhle touze není nic hříšného. Netouží, aby bořila. Touží, aby budovala a sloužila.

Novozákonní texty nám ukazují touhu a vášeň z obou stran, z dobré i rubové, o světě Starého zákona ani nemluvě. Dnešní biblisté o těchto citech vědí, zdá se, úplně všechno, ale ani to všechno není ještě dost. V pedagogickém vymezení touhy a vášně někdy Nový zákon rezonuje s motivy, které znázorňují stěžejní texty buddhismu, hinduismu či taoismu. Dozvíme se z nich, že touha a vášeň mají v lidském životě své nezastupitelné místo, ale pokud neznají míru (a své protiklady), dovedou z člověka učinit uzlíček nekontrolovatelných emocí. Nesejde na tom, jestli mě ovládají touhy a vášně těla, nebo touha rozumu po rozetnutí gordického uzlu. Tyhle spojené nádoby nelze rozpojit. Touhou a vášní lze samozřejmě a právem i hořet. Jen je třeba vědět, za co a pro koho a zdali ta pochodeň, kterou jsem si dobrovolně vybral za svůj osud, bude druhým svítit na cestu a přinese užitek, i kdyby jej měli poznat – jak to někdy bývá – až lidé budoucích generací. Touží géniové i prostí lidé a vášniví jsou ti i oni. Jsme si ve svých touhách a vášních docela podobní.

V jedné ze čtyř hlavních forem jógy, v karmajóze, se může i běžné každodenní jednání stát prostředkem osobní, vnitřní proměny, pracuje-li člověk obětavě a bez touhy po společenském postavení a odměně. Podíváme-li se na jeden ze čtyř hlavních cílů lidského života tak, jak jej chápají hinduisté, na cíl artha, v němž jde o materiální uspokojení a úspěch, vidíme, že i toho je možné dosáhnout a uchovat si přitom duchovní rovnováhu, pokud o něj usilujeme bez touhy, zlosti a nenasytnosti.

Podle Buddhova učení není lidské utrpení ani náhodné ani nezměnitelné. To co utrpení provokuje, je sebestředná touha po smyslových rozkoších a po životě samém. Vymanit se z této touhy má za následek nejen konec utrpení, ale také otevření prostoru pro osvobození – nirvánu. Čtyři ušlechtilé pravdy a Osmidílná stezka, které téma touhy rozvíjejí, jsou základním étosem nejen buddhistického učení. Za příklad si je berou i lidé, kteří nejsou nijak zvlášť nábožensky založeni.

Potkáte-li na ulici velkých metropolí člověka v barevném turbanu, je pravděpodobné, že jste potkali sikha. Sikhský oděv má mimo své náboženské atributy i jednu podstatnou výhodu. Sikh je dobře rozpoznatelný v davu lidí, a jelikož je ve své víře zavázán konáním dobrých činů (službě lidstvu), mohou ho lidé požádat o pomoc a on by je neměl odmítnout. Sikhové se snaží žít jako guru (gursikh), což znamená nežít sebestředně, nýbrž ve službě ostatním, poctivě a u vědomí rovnosti všech lidí. Stát se gursikhem, být jím, je možné jen skrze víru a oproštění od nenasytnosti, připoutanosti, domýšlivosti a také – touhy.

V taoismu, jak si čtenář nepochybně všimnul například při cestách po asijských zemích, je všudypřítomný a doslova hmatatelný smysl a cit pro krásu (poezii, umění, architekturu, jednoduchost, hudbu a tvar) a touha po sjednocení s tao. Tao je princip univerza, jednota, všezahrnující plnost, harmonie a dokonalost. Je to vzor lidského chování. Tato touha je o to zřetelnější, čím syrověji proti sobě stojí krása a ošklivost, temnota a světlo, aktivita a pasivita, touha a uměřenost, nádech a výdech, oheň a voda. Známé protikladné principy jin-jang se nevylučují, nýbrž doplňují. Všechny věci na světě je v sobě mají. Krása spatřovaná v přírodě, v horách a na odlehlých, pustých místech, kde je bez usebrání a tvrdé práce těžko žít, vybízí ke sjednocování. Jen si připomeňme obrazy čínských a japonských zahrad, hájů, svatyní a taoistické symboly a rituály.

Touha po Bohu

Ovidius napsal ve svém Umění milovat tato slova: „ignoti nulla cupido“ čili po neznámém není touhy; co člověk nezná, po tom nebaží. Oproti tomu hovoří apoštol Pavel na Areopagu o „neznámém bohu“, kterého zvěstuje filozofům (Sk 17,23). Myslím si, že nás Ovidius s Pavlem vedou k důležité a ne snad úplně pobuřující úvaze. Po čem touží člověk, jenž je křesťan a tuto skutečnost si každé ráno připomíná a docela tiše říká: ano, věřím? Upřímně: touží po známém, nebo neznámém Bohu? Toužit po známém naznačuje, že víme, komu jsme uvěřili a kým je Bůh – Trinitas. Toužit po neznámém se sice jeví jako nesmyslné, ale na druhou stranu tato touha zcivilňuje a odmocňuje lidské vědomí a jistotu, že dokonale víme, kdo Bůh je.Křesťan tedy, alespoň v mém vnímání, baží po tom, co úplně nezná, ale ve stejném okamžiku touží po tom, co už v Boží milosti zakusil, prožil a co zná. Zkrátka – věří. Je rozkročen mezi dvěma břehy a pod ním teče proud vody, tajemství. Myslí si, že ze své zkušenosti ví, co je to voda. Vždyť díky ní také žije. Vidí svůj odraz na hladině, pokud se v rozkročení nebojí předklonit. Snad občas vidí i pár centimetrů pod hladinu, ale dno a vodu plynoucí za sebou a utíkající před sebou už nevidí. Je obrazem Božím – na hladině. Je podobou Boží – ve vodách pod hladinou. Zpodobňuje se s tím, od koho vzešel. Má na to celý život a všechny své duchovní, duševní a intelektuální síly, touhu, vášeň a víru.

Ježíš touží jíst s učedníky velikonočního beránka, dříve než bude trpět (Lk 22,15). Touží, aby pro nás získal to, co bychom jinak za žádných okolností nedostali. Věčný život, naději a čas. Dělá pro člověka něco, co neučinil nikdo v dějinách. Už není třeba toužit po jakýchkoliv zástupných obětech. Už není nutné, jak věděl filozof René Girard, si vybírat za smírnou oběť nejslabšího z davu. On, Ježíš, beránek Boží, se obětoval za člověka polámaného hříchem. Tehdy a napořád.

Poznal jsem, a to i u blízkých, že lidé, kteří tuší, že se blíží konec jejich dnů, touží obvykle po jediném: po smíření, po lásce, po obejmutí, po zdárném zaobroubení vlastního díla. Jdou v ústrety už známému Bohu, o němž věří, že je nenechá napospas pochybnostem a beznaději. Jdou naproti Bohu, jemuž zasvětili směr své křestní životní cesty. Neobávají se přitom toužit ani být v dobrém vášniví. Je mi to velmi blízké. Kéž by touha zase měla mezi lidmi dobré jméno.

Zdeněk A. Eminger

(Autor je teolog vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění. Foto autor.)