(ČB 5/2016) „V podzemních prostorách budovy Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze stála dlouhá léta velká černá dřevěná skříň, přistěhovaná ze staré fakulty, s nápisem ‚Archiv JLH‘. Byla opatřena visacím zámkem, který případným zájemcům znemožňoval pohled do tajuplného světa.“

Poslechněte si článek:

Těmito slovy začíná bezmála čtyřsetstranné dílo Petera Moréeho a Jiřího Piškuly, nazvané Nejpokrokovější církevní pracovník. Popisuje život J. L. Hromádky, historii ČCE a potažmo dalších nekatolických církví – to vše v padesátých a šedesátých letech dvacátého století. Otevření této skříně, nahlédnutí do jejích tajů a jejich systematizace byla na počátku příběhu vzniku této knihy – a stalo se to již téměř před deseti lety. Příběh mého života byl tehdejším otevřením skříně také zásadně usměrněn; velkou část písemností, které na nás tehdy ze skříně zaútočily, jsem roztřídil, seřadil do šanonů a katalogizoval.

Pozornost upřená na osobnost J. L. H.

O Hromádkovi, jeho životě a teologii již mnohé publikace existují (mezi jinými např. Smolík, Josef: Josef L. Hromádka. Život a dílo či Neumärker, Dorothea: Josef. L. Hromádka: Theologie und Politik im Kontext des Zeitgeschehens). K dispozici máme také podrobné čítanky jeho díla (Filipi, Pavel: Do nejhlubších hlubin či také Opočenský, Milan:Sprung über die Mauer. A téměř všichni teologové se ve svých memoárech s Hromádkou více či méně obšírně vyrovnávají (např. Rejchrt, Miloš: O něco svobodnější, Rejchrt, Pavel: Vyznání nejistého chodce nebo např. Karásek, Svatopluk: Víno tvé výborné), pro některé žáky se Hromádka zdá být dokonce středobodem jejich vlastního životního příběhu a teologického zrání (Jakub S. Trojan, Jan Šimsa…). Přesto se však publikace Nejpokrokovější církevní pracovník, jež se nyní dostává čtenářům do rukou, ve dvou rovinách dosti radikálně ode všech předcházejících odlišuje. Za prvé: její autoři sami Hromádku nezažili, s čímž souvisí onen další rozdíl – zcela odlišná metodologie; tato publikace, na rozdíl ode všech předešlých, nesoudí, nehodnotí, neteologizuje, nenechává se vtáhnout vírem Hromádkových bojů a rozporů a vírem, v němž se pak motala celá ČCE. Ne: parafrázujeme-li volně Martina C. Putnu, v publikaci čtenář čte o Hromádkově životě, rozhodnutích, korespondenci, stycích atd. krok za krokem; a to vše je neobvykle pečlivě podloženo prameny.

V knize se protínají kapitoly o Hromádkovi (od odchodu do emigrace v roce 1939 až do smrti na konci roku 1969) s kapitolami o „neřímskokatolických církvích“. Toto protkávání je velmi symbolické, neboť vzájemná interakce Hromádkova života a jeho činů s děním v těchto církvích, v první řadě samozřejmě v ČCE, je nepopiratelná.

Poválečné události a pražské jaro

Kniha věrohodně vyvrací leckteré obecně zažité, pamětníky v dobré víře šířené teze – například ty, jež se týkají Hromádkova vztahu k pražskému jaru a srpnové okupaci. Morée s Piškulou odmítají myšlenku, že by snad pražské jaro dalo Hromádkovi „za pravdu“ v jeho dějinné koncepci a okupace že by ho pak „zlomila“ a donutila se socialismem skoncovat. Prameny, které kniha zmiňuje (včetně zvukových nahrávek rozhovorů s Hromádkou na jaře roku 1968), naopak zachycují, že Hromádka v mnohém vývoj toho jara a „maloburžoazní“ způsob, jímž se ČCE k věci stavěla, nesl velmi těžce. Cítil se vlastní církví nepochopen a opuštěn (ideově i osobně). Srpnová okupace pak pro něho sice byla šokem, avšak jeho tehdejší radikální reakce byly spíše jen projevem právě tohoto šoku v prvních dnech po okupaci. Ostatně čteme-li Hromádkův deník ze srpna 1968, 21. srpen sice označil „černým dnem“, avšak velmi rychle (to však kniha již nezmiňuje) se vrací k obvyklým záznamům o tom, kde byli se ženou na procházce a kdy šel „na koupi“. Jak stojí v knize na straně 350: „Hromádka neopustil své přesvědčení, že komunismus v jakési humánní podobě má být cílem snah politických a společenských sil.“

Publikace je nesporně obrovským přínosem, nejen co se týče bádání o Hromádkovi, ale v nemenší míře i pokud jde o přehledné zpracování poválečných dějin ČCE. Ve chvíli, kdy toto je zcela jasně řečeno, se sluší uvést i několik málo výhrad či návrhů, jak na knihu navázat a kriticky se vůči ní v některých ohledech vymezit. Předně: úskalím autory zvolené metody je skutečnost, že jí nelze dostát bezezbytku. Autoři sami (a je to tak dobře) nechají v textu zaznít své názory a domněnky (např. str. 370nn) a tu a tam nechají vstoupit do hry též jakousi systematickou teologii (např. str. 208nn).

Pole pro další bádání

Za podrobnější prozkoumání – i na základě pramenů, kterými autoři nedisponovali – by stála například v knize uvedená teze, že od setkání Hromádky s Karlem Barthem v Curychu v červnu roku 1962 se tito dva až do Barthovy smrti již nikdy neviděli. I výčet jejich setkání, jak je uveden v knize, je s největší pravděpodobností neúplný. Jsou-li v knize citovány Hromádkovy deníky, jsou někdy slova špatně opsána, vcelku však v nepodstatných detailech – tak např. Hromádkova „poslední slova“ před smrtí, uvedená v deníku z 21. prosince 1969 (v knize na str. 359) jsou autory opsána takto: „Dr. Maga s rouškou přes celá ústa, aby nenakazil chřipkou. Teplota normální.“ Ve skutečnosti však deník píše o roušce přes nos a ústa.

Kapitola o setkání s Karlem Barthem zve k rozšíření o osobně zpracované příběhy Hromádkových interakcí s dalšími zahraničními teology. Toho se zamýšlím, spolu s malými opravami této publikace, zhostit ve své dizertační práci. Zároveň se těším, až můj kolega v doktorském studiu Michael Pfann pohled rozšíří o orálně historický, kriticky reflektovaný pohled těch, kdo Hromádku znali. Tím i tímto kritickým navázáním jednomu z autorů knihy a našemu společnému školiteli složíme poklonu.

Jonáš Plíšek, doktorand Evangelické teologické fakulty UK

Morée, Peter; Piškula, Jiří: Nejpokrokovější církevní pracovník. Protestantské církve a Josef Lukl Hromádka v letech 1945–1969. EMAN 2015, 400 s. ISBN: 978-80-88060-03-1

 

 

 

„