(ČB 5/2016) Velikost svého myslitelství Komenský prokazuje především ve svých úvahách na pomezí filozofie a teologie, v nichž se zabývá i nejobecnějšími otázkami lidského života a snaží se jej uchopit v jeho komplexnosti. Základním principem Komenského filozofie je touha otevřít všem lidem obzor poznání, a přivést je tak

Poslechněte si článek:

k odpovědím na otázky, odkud pocházejí, kam směřují a zejména proč přebývají ve světě. Komenský se domnívá, že usilovat o nalezení odpovědi na otázku po smyslu života by měl každý. Z tohoto poznání totiž přirozeně plyne dobro, neboť přibližuje-li se člověk smyslu svého života, přibližuje se i Bohu.

Komenský si byl přitom dobře vědom současného stavu věcí. Člověk jeho doby žije ve světě válek, nepokojů, nemocí i náboženského pronásledování. „Co jen, prosím, na svém místě stojí?“ ptá se a sám si hořce odpovídá: „Nic, všecko naopak, všecko naruby, všecko různo; protože všecken řád, všecka práva, všecka ušlechtilost naše rozmetána sem tam…“ Svět je v chaosu, je třeba mu vrátit jeho řád. Usilovat o nápravu světa je neodkladným úkolem každého člověka, domnívá se Komenský. Výsledkem tohoto společného snažení pak měl být pokoj a porozumění, tedy harmonické soužití všech lidí na světě.

Komenský zdůrazňuje, že tato nápravná mise je nadnárodní a nadkonfesijní, účastnit se jí má každý. Stejně tak i přístup ke vzdělání náleží všem. Dobře poučení jedinci totiž zároveň získají i návod k mravnému jednání, odstraní se rozpory a zmatky ve světě a lidé konečně najdou vzájemné porozumění.

Nástrojem této nápravy je podle Komenského světlo, které prozařuje lidské bytí na tomto světě „svítilnami Božími“ ‒ lidským rozumem a Božím slovem. Světlo má prozářit temnoty a ukázat správnou cestu. V předmluvě k Všeobecné poradě Komenský píše: „… hledám cesty, po nichž by bylo možno se ubírat, a ukazuji, že lze najít jedno jediné, ale nesmírné a mocné světlo, světlo myslí po všem se rozlévající, jež je s to účinně odstranit temnoty lidských zmatků.“

Zdrojem světla je láska

Komenský celý život usiloval o jednotu, univerzalitu: univerzální jazyk, univerzální vzdělání a vědění, univerzální sbor. Toužil po biblickém „pokoji lidem dobré vůle“, harmonickém soužití všech stavů, národů a konfesí. Způsob, jak všechny lidské rozdíly překlenout, je podle Komenského také jen jediný. Je to univerzální láska, univerzální solidarita, univerzální humanita. Jedině skrze tyto prostředky lze plán všeobecné nápravy uskutečnit. Láska pro Komenského představovala nejsilnější zdroj světla v boji proti temnotám, neboť v této lásce se zrcadlí samotný Bůh. „Nejsilnějším projevem vnitřního života Komenského byla jeho schopnost univerzální lásky, která navzdory temným životním zkušenostem léty rostla, jasněla a prohlubovala se. U Komenského lze mluvit plným právem o nejpokornější lásce, která se až dosud projevila jako nejvítěznější síla v dějinném vývoji. […] Komenský byl ve všem svém jednání nejvěrnějším obráncem lidství. Proto se obracel tak vytrvale proti veškerému duchu násilí, proto tak vrcholně oceňoval dobrovolnost lidského rozhodování a jednání,“ napsal o Komenském Jan Blahoslav Čapek, jeden z nejvýznamnějších komeniologů a vynikající literární vědec 20. století.

Tak v Komenského díle rezonuje to, co sám považoval za nejvyšší smysl lidského života. Není to nic jiného než návrat k tomu, co se po pádu člověka stalo jeho vzdálenou metou: návrat k obrazu Božímu. Panharmonie, jak své vizi přezdíval, nebyla ovšem prostá touha po lepším světě. Komenského celoživotní úsilí, myšlenka nápravy lidských věcí byla vlastně výzvou k záchraně lidskosti. Jedině skrze svou lidskost se totiž člověk stává obrazem Božím, jedině tak se k Bohu navrací. Napravený svět, to neznamená jen žít v souladu s ostatními, především to znamená žít v souladu s Božím slovem.

Náprava je možná a potřebná

 Myšlenka harmonického světa je utopií pouze zdánlivě. Přestože si byl Komenský obtížnosti svého úkolu velmi dobře vědom, byl přesvědčen, že náprava možná a potřebná je. Vedla ho k tomu nejen hluboká víra v člověka, ale hlavně plná důvěra v Boží přítomnost, která člověka vede silným paprskem svého světla a nedovolí, aby jeho srdce pohltila temnota. Komenský tak svým životem následoval Samuelova slova: „Ty jsi moje světlo, Hospodine. Hospodin mi září do mých temnot.“

Nezdolná snaha pozvednout člověka z morálního úpadku, pevná víra a stálá touha po Bohu jsou nesmírně cenným a hlubokým odkazem, který by rozhodně neměl být zapomenut. Zároveň je to však něco víc než jakési zmrtvělé memento. Komenského touha následovat Světlo zůstává výzvou platnou pro každého z nás.

Adéla Rozbořilová, studentka bohemistiky