(ČB 5/2016)
Vážená paní!
Včera jsem chodil po městě se dvěma základními myšlenkami. Ta první patřila Vám a tou druhou byla záminka k setkání s Vámi. Jedna umocňovala druhou a výsledkem bylo právě ono dlouhé chození. Jelikož jsem záminku nenacházel, obě myšlenky se v podstatě navzájem

Poslechněte si článek:

vylučovaly. Doufat, že Vás potkám, a přitom nemít důvod k setkání! Takže, dokud důvod nebudu mít, raději se onoho setkání s Vámi vystříhat. A tak se mé procházení podobalo spíše bloudění. Marně jsem tedy přemýšlel, co Vám povím v případě, že se náhodou potkáme, a nemohl jsem na nic přijít. Snad něco z toho, co jsem spatřil v ulicích naposled: muž s otevřenou krabicí pizzy na kolenou, jako by to byl otevřený notebook, malinká bufetářka, jejíž obraz se ještě zmenšuje v zaobleném skle nad pultem s chlebíčky, slunce připomínající spíš atrapu nebo lampión, jeden muž pokřikující na druhého cosi v neznámém jazyce. Anebo Vám, až se potkáme, řeknu: Hledám Vás, a nevím proč. Stále nevím, a proto Vás asi nesmím potkat. Vlastně před Vámi prchám.

„Nedělej si s tím hlavu, stejně řekneš něco jiného!“ doufám, že mi třeba řeknete – kdybyste mne načapala. Koupil jsem tmavé brýle od firmy Talin. Až do Vás coby slepec vrazím, polekáte se a já se Vás zeptám: „Jak jste mě poznala?“  Nejspíš ale budu mlčet z cesty.

Petr Pazdera Payne