(ČB 4/2016) Anežka půjde ke kamarádce na narozeniny. Chystá dárek. Dá jí pytlík semínek a květináč a blok na kreslení s obrázkem koní. Estelka pořád kreslí a navíc má ráda koně. Anežka vzpomíná, co sama dostala k narozeninám. Hledá jednu knížku, kterou má od loňska, a přitom jí padne zrak na Bibli. Dávají si lidi v Bibli taky dárky? napadne přitom Anežku. Na nic takového si nemůže vzpomenout. Pak ji ale několik biblických dárků napadne. Rozhodne se to sepsat a dává lidem

Poslechněte si článek:

hádanky. Hádejte také: Od koho Pán Bůh dar nepřijal? (Gn 4,5) Kdo v Bibli dostal velbloudy? (Gn 24) A komu dali jako dárek nosní kroužek? (Gn 24) Jsou taky dárky, které nejsou vidět? (Někdy se tomu říká talenty, ale taky to člověk dostane.) Někdy se má při posílání dárků hodně jíst a pít. To připomíná skoro Vánoce. Víte, kdo měl takové „skorovánoce“? (Neh 8,10) Taky si lidé posílají dárky, když vzpomínají na jednu odvážnou královnu. Kterou? (Est 9,19)

Anežka obchází rodinu a dává hádanky. Zkuste také nějaké biblické hádanky vymyslet. Od maminky dostane Anežka na oplátku také jednu biblickou dárkovou hádanku: Kdo dostal dvě stě koz a dvacet kozlů? A pak ještě spoustu bahnic (to jsou ovce, které budou mít mláďata) a beranů a 30 velbloudic se sajícími mláďaty? Anežce se to nezdá. Takový dar? To je spíš jako nějaká farma nebo dobytčí trh. A to ještě není všechno. Dostal pak čtyřicet krav a čtyřicet býků a dvacet oslic a dvacet oslů. To všechno pro jednoho člověka? Není to trochu moc? Je a není, odpoví záhadně maminka. Po dvaceti letech mlčení, hněvu a strachu to možná zas tak moc není. Ale má to opravdu být velký dar. Je to pro bratra. Anežka přemýšlí, jaké by bylo nevidět se dvacet let se sestrou. No, někdy by ji raději neviděla… Ale když si představí, že by se nepotkali třeba až do Vánoc, to by nechtěla. Kteří bratři v Bibli se tak dlouho neviděli? Přece ti dva, dvojčata Jákob a Ezau. Jákob si tolik přál od tatínka požehnání, že je nakonec získal. Musel ale předstírat, že je chlupatý (a prvorozený) Ezau. Když Ezau přišel a zjistil, jak bratr otce i jeho oklamal, rozhodne se ho zabít. A tak to dlouhé mlčení začalo. Anežka si vzpomene na jednoho starého pána, se kterým se potkávají. Občas začne vyprávět, že má taky takovou vnučku, ale nikdy ji neviděl. Prý se se synem už dvacet let neviděli. Když už má Jákob několik manželek, spoustu dětí i majetku (totiž zvířat), rozhodne se jít zpátky do země, odkud byli jeho rodiče. Jenže to se bude muset s bratrem setkat. Jákob má strach. Možná se na něj Ezau pořád zlobí. Není divu. Pošlu mu pořádný dar. Třeba se bude hněvat trochu méně, rozhodne se Jákob. Co mu mám dát? No, to co je mi nejcennější, o co se pořád staráme, co tady kolem nás pobíhá a mečí, z čeho máme potravu i oblečení. Víte co, že ano? Jsou to Jákobova zvířata. A že jich má! Hodně mu Pán Bůh požehnal. A tak posílá k bratrovi jedno stádo za druhým. Nejdřív se k Ezauovi přiblíží pastýř se stádem ovcí, pak další s berany. A velbloudice s malými velblouďátky. Co se to děje? diví se Ezau.

Vzkazovali mi, že se setkáme s bratrem, a teď tady přichází jedno stádo za druhým. Pastýři, kteří stáda přivádějí, nejsou příliš sdílní, ale Ezau přece jen pochopí, že ta zvířata jsou pro něj. Proč?! Druhý den začnou k Ezauovi přicházet skupinky lidí. Ezau bratra už dávno neviděl. Ale u některých chlapců je podoba jasná. Zdá se, že má Jákob velkou rodinu. A pak se objeví. Jeho bratr Jákob! Přichází pomalu, nohu táhne za sebou, kulhá. Zestárl. Dívá se do země. Bratr! Jákob se zastaví a pokloní se až na zem. Ne jednou. Sedmkrát. Už nad tebou nemám navrch, bratře. Ty víš, jak to bylo. Pak se rozběhne k Ezauovi. Padnou si kolem krku, pláčou. Po tolika letech. Slzy radosti, smutku, vzpomínek. Jákobe, jsi to ty? dívá se na něj Ezau. A co všechna ta stáda? Ta spousta oslic a velbloudic a velblouďátek. Proč sem to všechno ti pastýři přivedli? To je pro tebe, bratře. (Už dávno nikoho takhle neoslovil.) Chtěl jsem… Chtěl jsem se s tebou usmířit. Promiň mi, jestli můžeš. Jsem rád, že jsme se zase sešli. Ale zvířat a majetku já mám dost, Jákobe, nic dalšího nepotřebuji. Však ano, přemlouvá ho Jákob. Pán Bůh mi opravdu požehnal, však vidíš. Teď navrch je požehnáním i naše setkání. Vezmi si ten dar. Ezau přijme. Pojď, Jákobe, půjdeš teď k nám. Do země, kde žiju. Můžeme tam být spolu. Ale Jákob nejde. Je rád, že se s bratrem potkal. Moc rád. Ale ví, že jeho místo je jinde. Mohou se zase někdy navštívit, ale žít budou každý sám. Přece jen jsme každý jiný, Ezaue, myslí si Jákob. Nad bratry a všemi těmi velbloudicemi a velblouďátky a oslicemi a osly vzešlo slunce. Které nad rozhněvanými bratry tolikrát smutně zapadlo.

Myslíš, že by se bez těch zvířat neusmířili? ptá se Anežka. Asi ano. Ale je dobře, že Jákob ten dárek dal. I když takový podvod se nedá vykoupit, takové dlouhé nepřátelství se těžko překoná a roky smutku nevezmeš zpátky. Ale něco málo přece jen můžeš udělat. Ta slova promiň a odpusť ještě nějak podepřít, zviditelnit. Oslem a velbloudem. Něčím, co máš a co je ti cenné.

Lenka Ridzoňová, kresba Eliška Ridzoňová