(ČB 4/2016) Letošní rok začal pro veselský sbor smutnou zprávou: 11. ledna zemřel Lubomír Hána. Dožil se požehnaných 93 let. Ve Veselí skončil svoji službu v r. 1986 ze zdravotních důvodů, po prodělaném infarktu; možná by ale někdo z veselských farníků zapochyboval, jestli se tenkrát lékaři nezmýlili. S veselským sborem zůstával v kontaktu, ještě v loňském roce se do Veselí vypravil na pohřeb. Jeho věk prozrazovala snad jen trochu nejistá chůze. Stálý životní optimismus, úsměv, který byl na jeho tváři skoro vždy, energie a zájem o svět okolo něho, tím by jistě zahanbil mnohého padesátníka.
Ve Veselí sloužil pan farář 21 let (1965–1986) a odchod do důchodu jistě plánoval mnohem později. Přišel ze Zlína, z odlišného prostředí, ale myslím, že i s naším sborem srostl velmi dobře. Byl oblíbený pro veselou a optimistickou povahu, srdečnost a citlivost, ale také proto, že na něm nebylo příliš znát, že na vesnici nevyrostl. Lidé ho často potkávali v montérkách při práci na zahradě nebo při opravách sborových budov. Každé brigády se účastnil; našel si čas, aby obešel sbor a lidi osobně požádal o pomoc; nezapomněl poděkovat a připravit pro brigádníky občerstvení.
Přemýšlel jsem, co bylo silnou stránkou, co připomenout u našeho faráře na prvním místě, a musím přiznat, že mne nic nenapadlo. Věnoval se naplno jaksi všemu, co k jeho práci patřilo. Vynikal mohutným zvučným hlasem jako kazatel i zpěvák, zvládl navštěvovat lidi ve velké veselské diaspoře, zpočátku dokonce bez auta, účastnil se práce při opravách sborového majetku a sám faru držel ve vzorném pořádku. Když bylo třeba, sedl si i za varhany. Sám si vzpomínám na zážitky z náboženství a mládeže. Jezdili jsme každý rok na výlet. Při práci s dětmi musel vystačit s vyprávěním biblických příběhů nebo s tím, co si sám vyrobil. Katechismus při přípravě na konfirmaci nám rozepsal na stroji a vlepovali jsme si jej do sešitu. Zdá se mi, že to jeho generaci bylo vlastní – disciplína, se kterou dělal, co bylo zapotřebí a nevymýšlel, co je mu blízké, a co by raději nedělal.
Není možné nevzpomenout na tomto místě i na jeho manželku, paní Miladu Hánovou. Bylo pro ni samozřejmostí se na práci ve sboru výrazně podílet. Pana faráře doprovázela při návštěvách, jezdila s ním na biblické hodiny, hrála na varhany a učila nedělní školu. Byla to žena velmi zásadová a nebála se říkat svoje názory nahlas. A protože pracovala ve školství, přinášelo jí to plno problémů. Vzpomínám si, že velmi ctila Alberta Schweitzera a často nám o něm v nedělní škole vyprávěla.
Jak jsem zmínil na začátku, odešel pan farář z Veselí dříve, než plánoval, se srdcem těžkým nejen vlivem prodělaného infarktu. Hánovi se odstěhovali do Ostravy. Celkem pravidelně se však ve Veselí pan farář ukazoval při významných událostech a nezabránil mu v tom ani vysoký věk ani dlouhá cesta. V Ostravě zůstal i po smrti své manželky. Při jedné návštěvě jsem se ho ptal, jestli ještě někdy káže. Řekl mi, že v ostravském sboru to není třeba, ale přijal jinou službu – jako varhaník. Jeho úžasnou energii a chuť do života jsme všichni obdivovali.
Lubomír Hána odešel z Veselí před třiceti lety a já stále zjišťuji, že to, co jsem v dětství a v mládí od něho přijal, zůstává hluboko v paměti i v srdci. Mnoho jsem toho slyšel, viděl a přečetl později, ale to se často rychle zapomene, mám však dobrý základ z náboženství a z nedělní školy, a tak mám vždy „kam sáhnout“. Na závěr své vzpomínky tedy děkuji Pánu Bohu za tohoto faráře a učitele.
Miloš Dědič