(ČB 4/2016) Tento text vznikl v rámci mého dálkového univerzitního studia jako domácí úkol do předmětu „Dějiny pedagogiky“. Vybrala jsem si téma, které znělo: Jaké důsledky pro pojetí výchovy a vzdělávání bude mít, pokud předpokládáme, že děti jsou přirozeně dobré?

Na otázku, zda jsou děti přirozeně dobré, jsem se zeptala svého syna: „Jaké důsledky bude mít, pokud předpokládáme, že děti jsou přirozeně dobré?“ Můj jedenáctiletý syn mi vpadl do řeči: „To je úplná blbost, děti

Poslechněte si článek:

nemůžou být přirozeně dobrý, to nejsou ani dospělí. Přirozeně není nikdo úžasnej, někdo říkal, že i Ježíš někdy zlobil. Každý dítě někdy zlobí, i když je to někdo mimořádně nezlobivý, tak vždycky někdy zlobí.“ „A co kdybychom fakt předpokládali, že děti jsou přirozeně dobré?“ „Jestli je někdo přirozeně dobrý, tak nepotřebuje to vychovávání,“ pokračoval můj syn. „Já bych spíše řekla, že je to individuální, že to tíhnutí k dobru je v některém dítěti větší, ale nikdy ne stoprocentní,“ odvětila jsem a pokračovala: „A také je dost dáno výchovou, jestli tíhnutí k dobru převáží, či ne.“ „Jo, u rozvedených rodičů jakoby automaticky to na těch dětech trochu je.“ Byla jsem rozhodnuta. Budu psát toto téma. Byli jsme se synem zanořeni v debatě až po uši. A to jsem mu ještě nezačala vyprávět o tom, že v historii někdo tuto myšlenku, kterou on nazval „blbostí“, vzal zcela vážně a vytvořil na ni teorii antipedagogické či nepedagogické koncepce vzdělávání dětí.  Že to bylo v době nedávné a tyto teorie vedly k tomu, že i chození do školy se zdálo býti omezováním dětské svobody. Že tito teoretikové těžko odolávali pokušení zatížit už zcela malé dítě totálním rozhodováním o své činnosti, včetně odpovědnosti za své rozhodnutí, za své činy. Že pán, který se v těchto myšlenkách vyžíval a zorganizoval společnost na jejich uskutečnění, se jmenoval Ivan Illich (Deschoolling Society). Nevím, jak by můj syn zareagoval, kdybych mu řekla, že vývojoví psychologové se shodují na tom, že dítě je přirozený egoista. Asi bych mu musela vysvětlit význam slova „egoista“ – že takový človíček hlavně myslí na sebe.

Co na to velikáni
Až jednou půjdeme zase se synem lesem, možná zabloudíme do tématu, které miloval J. J. Rousseau, když pronesl, že člověk je od přírody dobrý, jen okolní svět ho kazí.

Ale stejně bychom možná nakonec v diskusi přešli ke Komenskému, jehož jméno už syn zná, který řekl, že člověk od přírody dobrý není, a že k tomu, aby se napravil a byl dobrý, potřebuje projít procesem vzdělávání, vychovávání a napravování.

Ano, můj syn je dobrý. Je dobrý v mých očích. Ale bude potřebovat ještě mnoho tříbení, aby obstál i v očích tohoto světa.

Poznámky na závěr
1. Bystřejší čtenář si povšiml, že jsem se pokoušela, i když ve velmi zjednodušené formě, aplikovat na svého syna Sokratovu metodu dotazování – místo předkládání holých faktů jej přivést otázkami k tomu, aby k určitému závěru přišel sám, s pomocí mých otázek, a tím si danou věc víc „okoukal“, a tudíž i zapamatoval.

2. Kritičtější čtenář poznamená, že jsem si ze svého syna učinila „Emila“, abych na něm prezentovala své myšlenky, a tak se vydala po stopách J. J. Rousseaua.

3. Ale možná jsem i někomu připomněla Piageta s jeho pokusem podívat se na svět očima dítěte.

4. Čtenář perfekcionalista vyhmátne, co v mé eseji chybí: záblesk myšlenky, že je dítě přirozeně dobré, se objevoval v dílech rozličných personalistů (kromě Rousseaua také Montessorri, Dewey, Key). Ti pak většinou přetavovali roli učitele na vůdce, rádce, poskytovatele pomůcek. Tato idea, vystupňována do myšlenky, že dítě je přirozeně kompetentní a přirozeně odpovědné, dovedla Illicha a Schoenebecka  do pozic antipedagogů.

Už Quintilianus věděl, že ať už je dítě přirozeně dobré, či ne, potřebuje už ve svých prvních dnech života alespoň jednoho člověka, který si to o něm neochvějně myslí.

Olga Pikousová, ilustrační foto Zuzana Capoušková