(ČB 2/2021) Láska k sobě, vztah k sobě, sebepřijetí – snad už jsou pomalu pryč ty doby, kdy tohle téma bylo v církvi a křesťanství pociťováno jako nepatřičné. V lidském životě, v životě víry má jít přece v první řadě o lásku k Bohu a lásku k bližnímu. Nevyzývá snad Kristus k sebezapření? (Mk 8,34)

   POSLECHNĚTE SI ČLÁNEK

Ježíšovo „trojpřikázání lásky“ však mluví jasně: Miluj bližního svého jako sám sebe. Člověk sebe milovat má. Bohužel často převážilo pojetí, že sebe-láska rovná se egoismus. A tedy hřích. Neříkali staří teologové, Martin Luther zvlášť, že podstatou hříchu je „zakřivení“ do sebe? To je pravda – egoismus je skutečně to klíčové, když se mluví o „hříchu“. Uzavřenost v sobě. Uzavřenost Bohu, uzavřenost bližnímu. Egoismus ovšem není sebe-láska. Egoismus je porušení toho biblického „jako sám sebe“. Jako egoistu si představíme člověka samolibého, který vidí jen sebe, narcise, v horším a extrémním případě psychopata.

Egoismus se však dokáže dovedně maskovat. Třeba může nabírat podobu sebeoběti, když se člověk rozdává pro druhé. Na první pohled věc pozitivní, může se však ukázat, že vydat se pro druhého (v diakonii, pomáhajících profesích, rodině) je pro toho člověka zničující, protože sám sebe potlačuje, sebe si neváží, sám sebe nepřijal.

I na tenhle kult falešně pochopené oběti, založené na nedostatku pocitu sebe-přijetí vlastně oprávněně reaguje moderní boom koučů a životních poradců, jejichž jedna z hlavních rad zní: Udělejte si čas na sebe, rozmazlujte se!

V základu křesťanské víry stojí: Milovat, přijímat sám sebe člověk může jen na základě víry, že jsem přijat Bohem. I pro vztah platí slovo apoštola: „Přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.“ (Ř 15,7) Bůh nás přijímá navzdory naší nepřijatelnosti. Navzdory tomu, že my, jeho vlastní, jsme ho nepřijali, nepřijímáme. (J 1,11)

Ale i tak: Přijmout sama sebe, to je zápas, který nelze podcenit. Nezabývat se sám sebou jde, ale je to vždy ke škodě. A v tom je stálá platnost psychoterapie, která nás může mnohé naučit o našem vlastním nitru, jeho struktuře a stínech.

Přemýšlení o sebe-přijetí nemůžu oddělit od své vlastní zkušenosti s vlastním sebe-přijímáním. Než jsem vstoupil do církve a začal vědomě svůj život zakládat na Božím vztahu, prošel jsem si obdobím intenzivní sebereflexe, prozkoumávání vlastního nitra, toho, co je zasuté, vytěsněné. Vzpomínám si, jak pro mě bylo obtížné přijmout své temné stránky. Ty stránky (vlastnosti), které jsou často ovlivněny tím, co jsme přijali z vnějšku, třeba právě od svých rodičů. Nebo právě že nepřijali.

Psychologie nebo koučové nám i můžou o sebepřijetí mnohé podstatné ukázat. Ale to nejpodstatnější nikoliv: Kde vzít sílu, abychom se přijali i ve své nepřijatelnosti, se svými chybami, s tím, co na sobě nemáme rádi. A že se vždy něco najde… Křesťanská odpověď je: V sobě tuto sílu nenajdeme. Musí přijít z vnějšku, od Boha. Od toho, který „ospravedlňuje bezbožného“, neboli přijímá nepřijatelné, odpouští hříchy, a tak nás také činí schopné přijímat sebe i se svými nedokonalostmi. Jen tak s těmito nedokonalostmi můžeme i něco dělat a proměňovat je.

Jiří Šamšula