Český bratr 10/2012.

Prezident Exekutorské komory (EK) Mgr. Ing. Jiří Prošek prokázal našemu časopisu čest, když v odpovědi na neučesané otázky redaktora nabídl ucelený výklad o nevděčném poslání úředních osob, klepajících na dveře dlužníků. Patří mu dík za trpělivost, kterou věnoval reakcím na dotazy přesahující kompetenci exekutora směrem k celospolečenským úvahám. Nejsme první, kdo se k se jeho úřadu vztahuje i se vzedmutými emocemi, podle všeho však od protestantů též očekává větší díl odpovědnosti. SOS centrum Diakoni ČCE v Praze ve Varšavské ulici se snaží ji naplnit a nabízí svým klientům i poradnu EK.

S jakou nejtypičtější „anatomií průšvihu“ se český exekutor setkává?

Soudní exekutoři se setkávají v podstatě s jednou unifikovanou matricí „exekučního průšvihu“. Jeho anatomie je následující: Pan Vaník je zadlužen. Má hypotéku na dům, auto na leasing a splácí televizi. Jeho příjem sice pokryje pravidelné měsíční platby a splátky, ale nevystačí na úspory a rezervy. Přesto se pan Vaník rozhodne odjet na 14 dní na dovolenou. Jelikož si na ni neušetřil, půjčí si od nebankovní společnosti. Je to přeci půjčka rychlá a pan Vaník není při žádosti o ni nucen dokazovat, zda na splátky bude mít. Smlouvu o uzavření úvěru si přečte jen zběžně, počítá s tím, že jakmile se vrátí z dovolené a přijde mu výplata, půjčku splatí.

Dovolená je krásná a bezstarostná, byť s sebou nese vyšší náklady, než pan Vaník předpokládal. Po návratu do práce se proto snaží o vyšší zisk, ale dlouhodobě neúspěšně. Půjčka naskakuje o úroky a věřitel se upomínkami domáhá zaplacení. Pak Vaník má strach, a tak raději nereaguje.

Věřitel se proto obrátí na soud, aby mu přiznal pohledávku. Soud v tzv. nalézacím řízení rozhodne, že existuje dluh, věřiteli přizná, že mu má být dluh zaplacen a dlužníkovi nařídí, aby dluh do stanovené lhůty uhradil. Pan Vaník se však nezdržuje na adrese trvalého bydliště. I když mu soud doručil své rozhodnutí, pan Vaník o něm neví. Zásilku si ani po deseti dnech nepřevzal, a proto se dopis považuje za doručený fikcí.

Poté, co vyprší lhůta, během níž měl pan Vaník dluh zaplatit, má věřitel nárok vymáhat svou pohledávku exekučně. Obrátí se na soud podruhé, aby nařídil exekuci a pověřil exekutora jejím provedením. Vzhledem k tomu, že se pan Vaník nijak nebrání, soud exekuci nařídí a opět o tom zpraví dlužníka tím, že mu zašle usnesení na adresu trvalého pobytu, kde se však pan Vaník nezdržuje.

Tohle je nejběžnější anatomie průšvihu, se kterou se sice potkává exekutor, ale která probíhá v předexekuční fázi. Exekutor pak přesto ještě jednou vyzve pana Vaníka k tomu, aby do 15 dnů dobrovolně zaplatil. Navíc už je schopen dohledat místo, kde se pan Vaník fakticky zdržuje a začne postihovat jeho majetek – nejprve mzdu a bankovní účet. Pan Vaník přesto nereaguje, nekomunikuje s exekutorem, nepokusí se domluvit si splátkový kalendář, neposílá ani částečné úhrady dluhu, trvalé bydliště si přehlásí na ohlašovnu obecního úřadu a snaží se uniknout exekuci – mzdu si nechá vyplácet hotově na ruku, na bankovní účet neposílá žádné prostředky. Exekutor je však povinen provést exekuci a zajistit vymožení dluhu, musí proto začít postihovat další věci ve vlastnictví pana Vaníka. Protože se tedy pan Vaník nepokusil o odpovědný přístup k exekuci, může situace dospět až k soupisu movitého majetku, případně k postižení nemovitosti.

Ptáte se tedy, jak vypadá typická exekuce prováděná českým exekutorem? Otázka by spíš měla znít: jak vypadá typická exekuce vedená proti českému dlužníkovi? Mezi dlužníky převládají Vaníkové, mají tendenci uniknout nepříjemné situaci, neřešit ji hned v počátku, volí pštrosí taktiku strkání hlavy do písku. A vůbec nejlepší je, že se domnívají, že za jejich nouzi může exekutor, že on je viníkem.

A příběh někoho, kdo třeba vyhledá poradenskou pomoc v SOS centru Diakonie?

Třeba naposledy, když jsem byl v poradně, obrátil se na nás s žádostí o pomoc klient, který byl takzvaným obmeškalým vydražitelem. Už dvakrát v dražbě vydražil dům, o který stál z osobních důvodů, ale neměl peníze na to, aby zaplatil nejvyšší podání. Přišel se zeptat, jestli se dražby může zúčastnit potřetí. Šlo spíše o konzultaci problému. Vysvětlovali jsme si, jestli jakým problémům se pak takový obmeškalý věřitel vystavuje.

V čem spočívá vaše poradenská intervence? Existují pro člověka, který má zastavený majetek vůbec nějako možnosti?

Naše pomoc spočívá v poskytování bezplatných právních rad lidem, kteří je potřebují a kteří o ni požádají. Objednají se do některé z našich poraden, mnohdy s sebou přinesou i listiny, jejichž význam potřebují osvětlit apod. Někdy přicházejí sami dlužníci či věřitelé, jindy jejich příbuzní, někdy manželé, někdy i třetí subjekty, jichž se exekuce dlužníka nějakým způsobem dotýká.

Klientům, kteří se na nás obracejí s prosbou o radu ohledně obstaveného majetku, radíme například, že mohou označit postižitelný majetek, který by postačil k úhradě dluhu, a navrhnout odblokování dalšího majetku. Nejlepší možností je však uhradit dlužnou částku, exekuce se tím ukončuje a majetek už není vystaven všeobecnému zákazu nakládání s ním. Nutno podotknout, že zákaz nakládání s majetkem nevyplývá z rozhodnutí soudního exekutora. Je to nástroj, jímž sám soud automaticky postihuje veškerý rozsah vlastnictví dlužníka už v momentě, kdy nařizuje exekuci. Jeho smyslem je, aby pan Vaník neprodal dům v okamžiku, kdy se dozví o exekuci. Potenciální zájemci o koupi jsou tak chráněni, aby si nepořídili „obstavenou“ nemovitost.

Jak se dá takové situaci předejít?  Podílí se EK na finanční osvětě, vždyť agresivní nabídky půjček jsou pro lidi z nižších sociálních tříd zničující?

Exekutorská komora intenzivním způsobem rozšiřuje svoji osvětovou činnost. Je to však nesmírně náročné, protože média považují exekuce za kontroverzní tematiku, která jim přináší sledovanost. Komora se zaměřuje zejména na osvětu, jež se týká exekučního řízení. Hlavním úkolem EK je však vzdělávání samotných exekutorů, jejich zkoušení a dohlížení nad jejich činností. Edukaci v oblastech, které předcházejí exekuci, by primárně měly provádět jiné organizace a hlavně stát. Exekutorská komora podle mého názoru supluje svou osvětovou činností roli státu.

Jak se exekutor vyrovnává se skutečností, že jeho veřejná služba má povahu byznysu, podle zkušeností mnoha lidí dosti divokého a stěží kontrolovatelného? Spiknutí s lichváři se přímo nabízí…

Exekutor se z relevantních důvodů nazývá soudním exekutorem – tak je definován i v zákoně. Pakliže se někdo pokouší vyvolat dojem, že se jedná o byznys, jde většinou o politicko-populistický cíl. Soudní exekutor je v první řadě úřední osobou. Stát nebyl schopen vykonávat vymáhání pohledávek prostřednictvím soudů efektivně, proto zřídil exekutory. Současně pravil, že systém bude efektivnější, pokud na něm bude mít vymáhající orgán interest, a to nejlépe hmotný. Exekutor tedy pracuje za odměnu, jejíž výši vymáhá jako součást nákladů exekuce (spolu s odměnou advokáta, jehož si najal věřitel v rámci dvou soudních řízení, a DPH), přičemž výše odměny je závazně stanovena ministerskou vyhláškou.

Nedovedu si představit, jakým způsobem by se exekutor mohl „spiknout“ s lichvářem. Vždyť každou exekuci nařizuje soud. Soud v prvním řízení nejprve posoudí, kde je spravedlnost. Rozhodne, jestli je nárok věřitele na zaplacení dluhu oprávněný a současně nařídí dlužníkovi zaplatit do určité lhůty. Pakliže by se jednalo o lichvářskou půjčku, jak uvádíte, je namístě, aby soud takový nárok zamítl, vždyť na lichvu pamatuje i trestní zákoník. Pokud dlužník nereaguje adekvátně, může se věřitel obrátit na soud podruhé a požádat o zahájení exekuce. Dvojí rozhodnutí soudu, dvojí posouzení spravedlnosti kompetentním orgánem – to je nezpochybnitelná součást každé exekuce. Až poté přicházím ke slovu já jako exekutor a mou povinností je vymoci dluh tak, jak nařídil soud. Nepřísluší mi zkoumat, proč soud exekuci nařídil, proč se věřitel rozhodl vymáhat pohledávku prostřednictvím exekutora, většinou se tyto důvody vzniku dluhu ani nedozvím. Pověření soudu k provedení exekuce musím přijmout a exekuci musím provést. Jsem jen prodlouženou rukou soudu, nejsem byznysmen a nespolčuji se s lichváři!

Vrátím-li se ještě k odměnám, rád bych připomenul, že stát na chod exekutorských úřadů nepřispívá ani korunu. Soudní exekutoři přitom zvýšili vymahatelnost dluhů v Česku na 40 procent, zatímco soudy dosahovaly jen tříprocentní vymahatelnosti a jejich činnost byla pro stát nesmírně drahá a zatěžující. Soudní exekutor tedy dostane odměnu jen ve 40 procentech řízení, která se mu podaří ukončit vymožením. Ve zbývajících řízeních je nucen nést náklady sám bez nároku na odměnu. Exekuční řízení je pro exekutora administrativně značně náročné. Náš úřad, který je průměrně velký, platí denně za poštovné cca 15 až 20 000 korun. Tyhle komplikace si uvědomuje málo lidí. Stejně tak si málokdo uvědomuje, že uvedené náklady, které by jinak platili daňoví poplatníci, platí v exekuci ten, kdo ji zavinil, tedy dlužník.

Navíc sami soudní exekutoři se po březnovém snížení odměn dostávají do finančních tísní. Jen v posledním půlroce se dva nově jmenovaní soudní exekutoři odmítli ujmout svých úřadů, protože by byli nuceni zadlužit se v řádech milionů jen proto, aby rozjeli chod úřadu. Vyhlídka na splacení takto vysokého úvěru je nyní velmi nejistá.

Váš postoj k různým excesům, které pohoršují veřejnost – exekutor jde po tříletém chlapci, zabavují se domácí mazlíčci, nemovitost je zastavená kvůli pár korunám, zneužívání trvalé adresy dlužníka, kdy to odnášejí nevinní aj…

Příklady „excesů“, které jste vyjmenoval, jsou ukázkou toho, jak moc dokážou média ovlivňovat veřejné mínění. Vždyť třeba případ tříletého chlapce není žádným excesem soudního exekutora! Evidentně jde o to, že jeho matka coby zákonný zástupce špatně posoudila situaci a při přebírání dědictví odmítla racionálně zohlednit skutečnost, že dědictví je trojnásobně předlužené. Už od starého Říma platí, že dluhy se úmrtím dlužníka nemažou, ale přecházejí na dědice spolu se zděděným majetkem, pakliže jej dědic neodmítne. Ovšem dědic ručí za dluhy zesnulého jen do výše zděděného majetku. Jednoduše řečeno: nebylo by přece spravedlivé, kdyby dědic dostal po zesnulém dlužníkovi veškerý majetek tzv. čistý, bez dluhů, a věřitelé, kteří by jinak měli své pohledávky z takového majetku zaplaceny, by měli smůlu. Takto to v právně civilizovaných zemích skutečně nechodí.

Co se skutečných excesů týče, přiznávám, že se objevují. Domnívám se však, že exekuční problematiku budou provázet vždy. To je logická souvislost. Když někomu berete majetek (byť po právu), je nespokojený a samozřejmě si stěžuje. Exekutorská komora je jedním z orgánů, který posuzuje, zda je stížnost opodstatněná a zda je třeba vyvodit z ní kárnou žalobu. Exekutoři jsou ale nejkontrolovanějšími členy justice. Obdobně přísný kontrolní systém nemají ani notáři, advokáti či soudci, přitom počet excesů je zhruba na stejné úrovni.

Vyvíjejí exekutoři aktivitu srovnatelnou s drobnými dlužníky i vůči velkým firmám?

Jednoznačně ano! Důrazně musím vyvrátit mýtus o tom, že exekutor dře malé dlužníky a velké ryby si vesele plavou dál. EK ale už delší dobu upozorňuje na to, že způsoby provedení exekuce jsou poměrně nepružné. Až na postižení obchodních podílů, které je v českém prostředí prakticky k ničemu, se od roku 1963 nezměnily. Tehdy všichni pracovali, jediný bankovní ústav, který poskytoval účty, byla Československá státní spořitelna a každý měl nějaké standardní vybavení domácnosti, které však mělo svou hodnotu. Nábytková stěna se i použitá prodávala za tři pět tisíc korun. Na druhé straně nebylo standardní, aby si člověk psal majetek na eseróčka, na akciovky s akciemi na doručitele, a to nemluvím o off-shore společnostech. V Americe a částečně i v Německu, toto řeší takzvanou doktrínou propíchnutí závoje. Soud může rozhodnout o tom, že firma je jen slupka a že dluhy jsou opravdu vaše a majetek není firmy, ale je váš, protože se k němu chováte jako k vlastnímu a proto se jeho prodejem dá zaplatit váš dluh. Pravidla exekucí by měla výrazným způsobem zefektivnit a zmodernizovat novela exekučního řádu, kterou právě schvalují zákonodárci.

Ekonom Tomáš Sedláček říká, že kdybych se modlili otčenáš doslova, prosili bychom: „Odpusť nám naše dluhy, jako i my odpouštíme naším dlužníkům“. Jaký je názor EK na řešení dluhové krize? Neměly by se dluhy také odpouštět? Křesťanská představa spásy a vykoupení souvisela se zkušeností otroka, kterého někdo vykoupil a vysvobodil často právě z koloběhu dluhů. Nevzniká dnes stejná sociální třída lidí, kteří jsou otroky úvěrových společností? Jaká je dnes možnost jejich vykoupení?

Jako exekutor nemohu uvažovat o tom, zda se dluh má odpustit. To je výsostné rozhodnutí věřitele dávno před tím, než požádá soud o zahájení exekuce. Dluh však může odpustit v zásadě kdykoliv, často se tak děje i v průběhu exekuce, kdy věřitel promine část vymáhaného dluhu. Soudní exekutor je zde prostředkem práva, kdy o právu věřitele rozhodl soud. V opačném případě by rozhodnutí soudu bylo jen cárem papíru. Lidsky je samozřejmě možné říci, že uplatnění některých dluhů může být morálně sporné, nicméně záleží na okolnostech – které však nemůže posuzovat exekutor, ale soud – zda se třeba nejedná o zneužití práva. Na druhou stranu řekněte ale třeba nemocnici, která chce vymáhat třicetikorunový poplatek, že to má nechat plavat. Dlužné poplatky celkově činí miliony a to je pro nemocnici zásadní částka. Jak má nemocnice rozhodnout o tom, kterou třicetikorunu bude vymáhat a kterou odpustí? Kde by pak byla spravedlnost?

Navíc finanční krizi čelí i věřitelé. Jestliže si před časem mohli dovolit nechat některé pohledávky v šuplíku, dnes by to bylo hospodářsky neodpovědné. Do popředí se opět dostává termín druhotná platební neschopnost. Věřitelé např. nemají kvůli svým neplatícím dlužníkům na mzdy pro své zaměstnance, to přece rozhodně není fér.

Co byste za EK vzkázal evangelické veřejnosti?

Velmi si vážím jedné z bazálních filozofií protestantismu, která zdůrazňuje odpovědnost člověka za sebe sama a svůj osud. Je mi blízká i protestantismem hlásaná skromnost člověka. Podle mého právě absence, případně snížená důležitost těchto idejí v životě dnešní společnosti vede bohužel i k tomu, že je tak vysoký počet exekucí. Je na nás všech, abychom tyto ideje ve společnosti zdůrazňovali a upřednostňovali před prostým konzumem a osobní nezodpovědností.

Věřím, že právě evangelická veřejnost chápe postavení a smysl soudního exekutora v právním systému, neboť bez jeho činnosti by se i odpovědný člověk – věřitel nedomohl svého práva. Jistě není náhodou, že jednou z kolébek soudních exekutorů je protestantské Holandsko. Třeba právě tahle země dodnes nejen ekonomicky těží ze svého myšlenkového základu, který byl blízký i naší krajině za první republiky. Bohužel komunistická éra tuto tradici přerušila a devalvovala tyto hodnoty.

Jan Mamula

Český bratr 10/2012.

Jedním z nejlepších trendů ve vývoji naší společnosti je posun od „kasárenské“, státní sociální péče směrem k vynalézavější, zapálenější práci širokého spektra neziskových organizací. V souběhu se proměňuje postavení toho, komu se pomáhá. Už to není „chovanec“ ale klient, zákazník. Naší státní ideologií je rovnost všech a v takovém případě je lepší, když je to rovnost lidí, „nakupujících“ na trhu než rovnost trestanců či branců v přijímači. Je lepší, když se dobročinnost dělá trochu jako byznys než když funguje jako „nápravně-výchovný ústav“. Stát řekne: Zastáváme rovnost všech lidí, tady máš, milý znevýhodněný občane, žetony. Nakup si za ně zlepšení života, u koho chceš. Ideál rovnosti podle mne ani nejde naplňovat účinněji, stát se zde vydal tou nejlepší cestou.

Na druhou stranu, rovnost příležitostí je trochu trik. Náhražka, jak udržet lidskost ve společnosti, která již nezná rovnost danou z hůry, rovnost před Bohem – protože nezná Boha. Písmo jinou rovnost než před Bohem nezná. Přední postavení dostává Izák na úkor Ismaele, Jákob na úkor Ezaua. Hospodin podivuhodně rozlišuje mezi Egyptem a Izraelem. Sám Kristus říká: „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského…. Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům.“ Po vzkříšení se jej smí dotknout učedníci, ale ne Marie Magdalská. O Samařanech říká: „Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.“
Písmo uznává nerovnost mezi lidmi. Může si to dovolit – zrovna Samařan překonává lítostí, měkkostí srdce nerovnost mezi lidmi, která zároveň nepřestává platit. Písmo popisuje svět, jaký je a dodává: Je tu ještě něco navíc. Svět se tváří, že jsme si všichni rovni – ale už tak široce užívané dobročinné službě, jako je veřejná doprava, se říká „socka“. Každý cítí rozdíl mezi tím, když na kole jezdí venkovská babička (protože nemá na auto) a bankovní úředník (protože je zeleně uvědomělý).

Byl pohnut lítostí

Základem vší křesťanské dobročinnosti, už ná úrovni jedince, má být dle mého sentiment, měkké srdce. Ne jakákoliv filozofie. Tak si to dle mého Ježíš přál. Znám vícero lidí se značně předsudečnými názory na Romy, kteří přesto nezištně a velkoryse Romům pomáhají, protože jim jich je líto. Nebo, řekněme, imigranti: někdo může zastávat názor, že země není schopná bez úhony absorbovat rozsáhlejší imigraci – ale zrovna imigranta ve sboru nebo sousedství má moc rád. Druhému mohou naopak naše tvrdé imigrační zákony připadat tvrdé příliš – ale těžko chtít po státu, aby ocenil jeho snahy ve prospěch ilegálních imigrantů. Ať už si o těchto problémech myslím sám cokoliv, odmítám uznat, že soucit toho nebo onoho je kvůli jeho názorům méně hodnotný.

Už jsi tam zašel?

Křesťanská služba si zachovává tento sentimentální základ, ale má navrch sílu organizované práce více lidí, dělení úkolů – má něco ze síly profesionálních charit. Je rozdíl mezi tím, když si u sebe říkám „měl bych někdy zajít za starou Málkovou, je tak sama“ a tím, když mi na lednovém setkání křesťanské služby řeknou „běž za Málkovou a v únoru se tě zeptáme, jak na tom je“. Jedno srdce nepostihne všechno trápení ve sboru a jeho nejbližším okolí – víc očí si víc všimne, víc hlav víc ví, zda Málkovou víc potěší návštěva mladíka nebo stejně staré ženy.

V křesťanské službě ve sboru může být podle mne každý, kdo má měkké srdce a diář. Diář, kam by si zapsal, kdy má jít na návštěvu, nebo že by se Cikánům odvedle hodila zánovní pračka, co má doma v garáži.

Je velká ostuda, že křesťanská služba nefunguje v úplně každém sboru (ani v našem). Některé z nás možná od jakéhokoliv organizovaného milosrdenství odrazuje to nutné přikývnutí ke státní představě, co je dobro. Jak je máme spojené s občanskými sdruženími a charitami. S každým, kdo žádá o granty, kdo potřebuje veřejné uznání. Jenže to právě u křesťanské služby není nutné. Soucit alespoň pro někoho může mít i sexistický stoupenec národního státu a fosilních paliv. Nebo třeba heretik – Samaritán. Založte u vás na sboru křesťanskou službu!

Tomáš Pavelka