Český bratr 10/2012.

Jedním z nejlepších trendů ve vývoji naší společnosti je posun od „kasárenské“, státní sociální péče směrem k vynalézavější, zapálenější práci širokého spektra neziskových organizací. V souběhu se proměňuje postavení toho, komu se pomáhá. Už to není „chovanec“ ale klient, zákazník. Naší státní ideologií je rovnost všech a v takovém případě je lepší, když je to rovnost lidí, „nakupujících“ na trhu než rovnost trestanců či branců v přijímači. Je lepší, když se dobročinnost dělá trochu jako byznys než když funguje jako „nápravně-výchovný ústav“. Stát řekne: Zastáváme rovnost všech lidí, tady máš, milý znevýhodněný občane, žetony. Nakup si za ně zlepšení života, u koho chceš. Ideál rovnosti podle mne ani nejde naplňovat účinněji, stát se zde vydal tou nejlepší cestou.

Na druhou stranu, rovnost příležitostí je trochu trik. Náhražka, jak udržet lidskost ve společnosti, která již nezná rovnost danou z hůry, rovnost před Bohem – protože nezná Boha. Písmo jinou rovnost než před Bohem nezná. Přední postavení dostává Izák na úkor Ismaele, Jákob na úkor Ezaua. Hospodin podivuhodně rozlišuje mezi Egyptem a Izraelem. Sám Kristus říká: „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského…. Nesluší se vzít chleba dětem a hodit jej psům.“ Po vzkříšení se jej smí dotknout učedníci, ale ne Marie Magdalská. O Samařanech říká: „Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.“
Písmo uznává nerovnost mezi lidmi. Může si to dovolit – zrovna Samařan překonává lítostí, měkkostí srdce nerovnost mezi lidmi, která zároveň nepřestává platit. Písmo popisuje svět, jaký je a dodává: Je tu ještě něco navíc. Svět se tváří, že jsme si všichni rovni – ale už tak široce užívané dobročinné službě, jako je veřejná doprava, se říká „socka“. Každý cítí rozdíl mezi tím, když na kole jezdí venkovská babička (protože nemá na auto) a bankovní úředník (protože je zeleně uvědomělý).

Byl pohnut lítostí

Základem vší křesťanské dobročinnosti, už ná úrovni jedince, má být dle mého sentiment, měkké srdce. Ne jakákoliv filozofie. Tak si to dle mého Ježíš přál. Znám vícero lidí se značně předsudečnými názory na Romy, kteří přesto nezištně a velkoryse Romům pomáhají, protože jim jich je líto. Nebo, řekněme, imigranti: někdo může zastávat názor, že země není schopná bez úhony absorbovat rozsáhlejší imigraci – ale zrovna imigranta ve sboru nebo sousedství má moc rád. Druhému mohou naopak naše tvrdé imigrační zákony připadat tvrdé příliš – ale těžko chtít po státu, aby ocenil jeho snahy ve prospěch ilegálních imigrantů. Ať už si o těchto problémech myslím sám cokoliv, odmítám uznat, že soucit toho nebo onoho je kvůli jeho názorům méně hodnotný.

Už jsi tam zašel?

Křesťanská služba si zachovává tento sentimentální základ, ale má navrch sílu organizované práce více lidí, dělení úkolů – má něco ze síly profesionálních charit. Je rozdíl mezi tím, když si u sebe říkám „měl bych někdy zajít za starou Málkovou, je tak sama“ a tím, když mi na lednovém setkání křesťanské služby řeknou „běž za Málkovou a v únoru se tě zeptáme, jak na tom je“. Jedno srdce nepostihne všechno trápení ve sboru a jeho nejbližším okolí – víc očí si víc všimne, víc hlav víc ví, zda Málkovou víc potěší návštěva mladíka nebo stejně staré ženy.

V křesťanské službě ve sboru může být podle mne každý, kdo má měkké srdce a diář. Diář, kam by si zapsal, kdy má jít na návštěvu, nebo že by se Cikánům odvedle hodila zánovní pračka, co má doma v garáži.

Je velká ostuda, že křesťanská služba nefunguje v úplně každém sboru (ani v našem). Některé z nás možná od jakéhokoliv organizovaného milosrdenství odrazuje to nutné přikývnutí ke státní představě, co je dobro. Jak je máme spojené s občanskými sdruženími a charitami. S každým, kdo žádá o granty, kdo potřebuje veřejné uznání. Jenže to právě u křesťanské služby není nutné. Soucit alespoň pro někoho může mít i sexistický stoupenec národního státu a fosilních paliv. Nebo třeba heretik – Samaritán. Založte u vás na sboru křesťanskou službu!

Tomáš Pavelka