(ČB 6/2021) Jiřina Šiklová oslavila loni v červnu 85. narozeniny. Ten večer jsem jí zavolal, abych jí pogratuloval. „Přijď, mám tu svoje studentky, oslavujeme,“ lákala mě hned. Bylo asi devět hodin, kroutil jsem se, že už asi ne. V deset mi zvoní telefon: „Tak kde seš, všeho nech a přijď, výmluvy se nepřijímají!“ Oslava to byla náramná, odcházeli jsme ve tři ráno, celý den zvlněný. Oslavenkyně ovšem stačila dopoledne převzít od předsedy Senátu stříbrnou medaili za celoživotní dílo. Pak ještě čile rozdávala rozhovory médiím, a nebyly krátké. Ta ženská nás všechny pohřbí, běželo mi ztupenou hlavou.
