(ČB 6/2021) Jiřina Šiklová oslavila loni v červnu 85. narozeniny. Ten večer jsem jí zavolal, abych jí pogratuloval. „Přijď, mám tu svoje studentky, oslavujeme,“ lákala mě hned. Bylo asi devět hodin, kroutil jsem se, že už asi ne. V deset mi zvoní telefon: „Tak kde seš, všeho nech a přijď, výmluvy se nepřijímají!“ Oslava to byla náramná, odcházeli jsme ve tři ráno, celý den zvlněný. Oslavenkyně ovšem stačila dopoledne převzít od předsedy Senátu stříbrnou medaili za celoživotní dílo. Pak ještě čile rozdávala rozhovory médiím, a nebyly krátké. Ta ženská nás všechny pohřbí, běželo mi ztupenou hlavou.

Letos 4. května jsme dělali větší rozhovor, o smrti. „Až umřu, bude docela cennej, když bude můj poslední,“ provokovala. Měla zase tolik energie, že jsem se zalekl a navrhl, že to uděláme jindy. Řada z nás věděla, že jedna Jiřinka je měrnou jednotkou životní vitality, ale stejně mě ta míra často překvapovala, a až zahanbovala. Naštěstí zvolnila a rozhovor jsme udělali. A byl opravdu poslední. Dvaadvacátého května navečer Jiřina Šiklová zemřela. V našem rozhovoru vyjádřila přání, aby to s ní jednou neseklo náhle, ale měla čas se rozloučit s nejbližšími a pak dlouho netrpěla. Obojí se jí splnilo.

Ten rozhovor je cenný, ale nejen tím, že je to poslední slovo. Vzácná byla především Jiřina, žena statečná, na sebe zapomínající, troufalá a neumlčitelná. Jednou budou stěny jejího bytu v pražské Klimentské ulici vyprávět dramatické příběhy! V jejich sevření jsem byl často svědek toho, jak Jiřině zazvonil telefon a ona okamžitě začala jednat, aby volajícímu pomohla. Nějací azylanti potřebovali přestěhovat věci – obstarala to. Někdo sháněl pro jiné v nouzi peníze, hned obvolávala možné dárce. Kontakt na doktora, podporu pro bohulibý projekt, pomůcky pro lidi se zdravotním handicapem. Hned, bezodkladně a bez okecávání šla k jádru věci. Můžeš? Víš o někom? Uděláš to pro ně? Není moc takových, kteří ve svém stárnutí věnují pozornost potřebám druhých, živě se o ně zajímají a nezahlcují okolí svými diagnózami.

„Chvála ženy statečné“ mi přišla na mysl krátce po zprávě o její smrti. Nejen typ statečné, neviditelné hospodyně, manželky a matky, která „zdaleka přiváží svůj chléb“. To o ní se píše v slavné závěrečné kapitole knihy Přísloví: „Dlaň má otevřenou pro utištěného a ruce vztahuje k ubožáku… Síla a důstojnost je jejím šatem, s úsměvem hledí vstříc příštím dnům, chléb lenosti nejí.“

Za tuhé normalizace se dala plně do služeb utištěné československé kultury. Patřila k hlavním organizátorům tajných kanálů, kterými proudily ven texty potlačovaných autorů a zpátky texty vyhnaných autorů a exilové publikace. Byli bychom dnes mnohem nekulturnější a hloupější, kdyby jejich nasazení nebylo. Ano, pořád je možné klesnout ještě níž. Pro svobodnou výměnu myšlenek riskovala všechno, strávila 11 měsíců ve vazbě, hrozilo jí deset let natvrdo. Když ji pak v roce 1981 pustili, vrhla se opět do práce. Jako by ztratila schopnost bát se.

Byla také velká přítelkyně evangelické církve a mnoha jejích členů. A byla to láska vzájemná. Patřila mezi oněch pověstných deset spravedlivých, kteří udržují náš svět před zhroucením. Je to troufalé tvrzení? Přátelsky by mi vyčinila, že jsem praštěnej a vysmála by se tomu. Jistě, energický boj s lhostejností a cynismem si skrytě podmaňuje zatím utajená srdce nových příštích spravedlivých. Styl a formát Jiřiny Šiklové je ale nenapodobitelný. Ženu statečnou kdo ztratí, pohřbívá i kus sebe a zřetelně se v tak velkém zchudnutí zachvěje. Vždyť „statečně si vedly mnohé dcery, ale ty je všechny předčíš“.

Před posledním odchodem z baráku, v němž prožila celý svůj život, jsem ji vybídl k slovu na cestu. Jako by na to čekala, vyhrkla: „Aby se člověk snažil žít, jak by si v okamžiku, kdy umírá, přál, aby žil. A to nejsem já, ale Konfucius.“

Chvíli předtím neskromně potvrdila, že je zatím se svým životem spokojena. „Dejte jí z ovoce jejích rukou, ať ji chválí v branách její činy!“ Co víc na poslední cestě přát.

Michal Plzák