(ČB 6/2021) V úterý 13.4. jsem spolu s faráři z různých seniorátů sledoval on-line sympozium „Církev na cestě. Vize a perspektivy pro putování 21. stoletím“, které pořádá Katedra praktické teologie ETF UK. Mezi jinými na něm přednášela i farářka Jana Hofmanová na téma „Společné vyznání vin jako osvobození pro novou vizi církve“. Fundovaně zdůvodňovala, proč by mělo být společné vyznání vin součástí každých bohoslužeb tak, jak to doporučuje i návrh nové agendy naší církve. Proti tomu jistě nikdo, včetně mně, nebude nic namítat. Zarazil jsem se až ve chvíli, kdy popisovala současnou podobu našich bohoslužeb. Společné vyznání vin se v ní prý omezilo pouze na přípravu k večeři Páně, čímž se jednak stává pouze příležitostným, jednak pochopení večeře Páně nepřiměřeně zužuje. Podobné zdůvodnění obsahoval i návrh nových bohoslužebných pořadů, který proto zařadil společné vyznání vin a slovo milosti jako samostatný liturgický prvek do každých bohoslužeb.
O našich bohoslužbách se traduje, že jsou liturgicky chudé a strohé. Sám jsem tuhle charakteristiku vícekrát opakoval. Čím déle ale jako farář působím, tím víc si uvědomuji, že tato šablona je omyl, nebo spíš důsledek naší nedostatečné vnímavosti, která možná právě s tím vyznáním vin souvisí. Stále víc mi připadá, že naše bohoslužby právě v té obvyklé podobě tvoří celek, který znamená velice logický a teologicky hluboký rozhovor, při kterém jedno navazuje na druhé a zároveň se střídají hlasy shromáždění a toho, kdo bohoslužby vede. Vůbec nejsou liturgicky chudé ani se nejedná o one man show, což je další často opakovaná šablona. Oba tyto stereotypy souvisí s tím, jak málo reflektujeme, co není z nás, co jsme přijali a jak malou váhu přikládáme aktivnímu podílu účastníků bohoslužeb. Mám na mysli poklad našich písní a společný zpěv, který je integrální součástí našich bohoslužeb. Jeho podstatnou roli jsem si znovu uvědomil díky mimořádným opatřením, která jej omezila. Rozuměl jsem dobře míněným návrhům, jak jej nahradit – čtením žalmů, deklamováním textů písní, sólovým zpěvem, zpěvem odděleného pěveckého sboru, reprodukováním profesionálně nahraných písní z našeho zpěvníku – ale silně jsem vnímal, jak mi při tom všem schází aktivní zapojení přítomných, které je pro mě podstatné právě proto, abych se necítil jako osamělý showman. A i když staršovstvo vinohradského sboru zpěv úplně nevypustilo (pověřilo jím faráře a službu konajícího presbytera, ke kterým se účastníci bohoslužeb pod rouškami a respirátory spontánně přidávali), kvůli omezení počtu písní jsem měl intenzivní pocit torzovitosti bohoslužeb. Vždycky znovu si uvědomuji, jak je moje kázání částečné, a jsem vděčný, že to, co se do něj nevejde, co říct nemohu a možná ani nesvedu, mohou dopovědět nebo uvést do náležitých souvislostí písničky. A teď mi najednou scházela chvála, příprava na oslovení, vyznání vin jednou jako základ touhy po oslovení, jednou jako odpověď na zvěstování, vyznání důvěry probuzené a umožněné biblickým poselstvím nebo upřímné prosby, když člověku díky Božímu oslovení došlo, co všechno mu schází a jaké možnosti se před ním otvírají.
Přiznám se, že nevím, jak někdo může dojít k tomu, že kromě přípravy k večeři Páně společné vyznání vin v našich bohoslužbách schází, když při nich shromáždění zpívá například píseň 500 (Já chtěl bych, Bože můj) nebo 494 (Ježíši slávo nejvyšší) nebo 688 (Odpusť). Ale nejde jen o tyhle vyloženě kající písničky. Když v prosbě o oslovení a obnovení z Ducha zpíváme v písničce 438: „Srdce naše, rozum náš velkou tmou jsou zatemněny…“ a „Dobré činit, myslit, znáti nám ty sám jen můžeš dáti“, je to vyznání uvedeno do souvislostí a stěží je lze zaměnit za sebevědomí náležitého kajícníka. Myslím, že samostatný liturgický prvek vyznání vin k tomuto sebevědomí svádí mnohem víc právě svou vyděleností a jasným vymezením. Věřím totiž, že v pokání jde především o celkový přístup, který se týká celých bohoslužeb a života, nejen formulovaného vyznání. A podobně je to i s vyznáním víry a dalšími teologickými důrazy, které jistě ke každým bohoslužbám patří. Věřím zkrátka, že je ty stávající bohoslužby obsahují. Jen být pozorný. Stačí si projít současný zpěvník, i když už dosluhuje. Ne nadarmo je strukturován podle Apoštolského vyznání víry.
Reakce Jany Hofmanové (ČB 7+8/2021)
Děkuji kolegovi za důraz na pozorné vnímání bohoslužeb. Pozorným vnímáním by se předešlo i zavádějící interpretaci mého příspěvku na konferenci ETF UK. O tom, že se vyznávající formulace objevují v na různých místech, není vůbec sporu. Zda jsou nejpřiměřenějším způsobem vyznávání písně, které část lidí nezpívá (a zdaleka nejen v čase pandemie), ponechávám na čtenářích. Vnímavost k bohoslužbě a k lidem, nikoli podsouvaná nepozornost, je tím, co mnohé teology vede k promýšlení tohoto tématu. Příspěvek je dostupný na youtube ETF UK.
Aby nedošlo k nedorozumění, dodávám, že to, co mi vadí, nejsou nové nebo neobvyklé formy bohoslužeb, ale nedostatečná reflexe a vnímavost, která vede ke zkratům a ochuzení. Místo abychom objevovali, ocenili a rozvíjeli bohatství, které jsme dostali, rozhlížíme se jinde, a svoji nepozornost se pokoušíme nahradit hromaděním. To mi připadá jako škoda a nepovažuji to za nadějnou perspektivu.
Zdeněk Šorm