(ČB 7+8/2021) Pravidlo duchovního života číslo 1: „Co neroste, to zakrňuje!“ Když svatý Bernard vykládal sen praotce Jákoba o žebříku a andělech (Gn 28,12n), připomínal: „Hleďte křesťané – na cestě k Bohu se dá buď vystupovat, nebo sestupovat. Fáze bez pohybu neexistuje. Jako oni andělští poslové Boží, tak i my se buď k Bohu přibližujeme, neb se od Boha vzdalujeme!“
(ČB 7+8/2021) Asi znáte příběh o Ježíšově návštěvě v domě Marie a Marty (Lk 10,38–42). Není při něm těžké nabýt dojmu, že se přičinlivé Martě, věnující se aktivní křesťanské práci, děje křivda. Zvlášť evangelická tradice má v mnohém blízko k jejímu přístupu – svým důrazem na víru prožívanou ve společenství a vnášenou do aktivní činnosti: služby bližním, diakonie (nejen s velkým D) či zapojení do občanského života. Mariina osobní spiritualita může oproti tomu působit přinejmenším hodně neprakticky, ne-li dokonce sobecky.
(ČB 7+8/2021) Tentokrát jsem si nevybrala žádný příběh z biblických podobenství, ale nalistovala jsem si 12. verš 12. kapitoly z Listu Římanům: „Z naděje se radujte, v soužení buďte trpěliví, v modlitbách vytrvalí.“ Proč jsem si jej vybrala? Vlastně úplnou náhodou, při listování Biblí. Oslovilo mě, jak moc vypovídá o době, ve které jsme rok a třičtvrtě žili. Byla to doba, kdy jsme nevěděli, jak dlouho v tom stavu plném zákazů a omezení setrváme, jak dlouho ještě budeme žít v lockdownu, jak dlouho bude možné jen setkávání online… Budeme mít ještě odvahu a příležitost druhému stisknout ruku? To jediné, co nám zbývalo, bylo neztrácet naději, učit se trpělivosti a vytrvat.
(ČB 7+8/2021) Ve svých dosavadních článcích jsem se věnoval tématům, která jsem považoval za nejdůležitější, tedy hledání nových forem zbožnosti a většímu otvírání okolnímu světu. A vedle toho způsobu vedení a správy církve, který by tyto i jiné změny umožnil uskutečnit rychleji.