(ČB 7+8/2021) Pravidlo duchovního života číslo 1: „Co neroste, to zakrňuje!“ Když svatý Bernard vykládal sen praotce Jákoba o žebříku a andělech (Gn 28,12n), připomínal: „Hleďte křesťané – na cestě k Bohu se dá buď vystupovat, nebo sestupovat. Fáze bez pohybu neexistuje. Jako oni andělští poslové Boží, tak i my se buď k Bohu přibližujeme, neb se od Boha vzdalujeme!“

Je to, jako když se učíte cizí jazyk. Když se mu přestanete věnovat, neznamená to, že za deset let budete umět pořád to samé. A tak i v duchovním životě – když se člověk přestane modlit, číst Bibli, svědčit o Kristu slovem i skutkem, když opustí společenství církve i službu bližním, začne duchovně zakrňovat.
Pamatujme si, že židle duchovního života (jednotlivce i církve!) má tři nohy: koinonia, diakonia a martyria! A tuhle stoličku je potřeba postavit na pořádnou podlahu – a tou je liturgia.

Koinonia, společenství, nám připomíná, že křesťan není solitér. Choďme do kostela, na setkání mládeže, jezděme na tábory, na sjezd…

Diakonia, služba, nám připomíná, že ne každý kolem nás je úplně bez potíží a bylo by moc zlé nechat ho v tom samotného.

Martyria, svědectví (může mít až rozměr mučednictví, ale to v našich končinách moc nehrozí), nám připomíná, že o své víře, o tom, co nám dává Bůh, společenství jeho lidu i o tom, proč si vzájemně pomáháme, nemáme mlčet.

Pořád je tu ale ta otázka, proč to vůbec dělat. A v tu chvíli je řeč o liturgia, (boho)službě, která nás chrání, aby se z kostela nestalo fungující středisko volnočasových aktivit dětí a centrum pomoci pro bezdomovce, spojené se sálem, kde se střídají kvalitní řečníci o Bibli a Bohu, ale s Bohem to nebude mít už nic společného. Slova starého katechismu říkají, jaký je smysl života: „Abychom Boha ctili a poslouchali, a tak věčné blaženosti došli“ a je to jen parafráze Ježíšova: „Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ (Mt 6,33)

Když se o tu sesličku přestaneme starat, zmaří se. Co neroste, to zakrňuje a časem zanikne. Ale nemusí! Růst je možný a cesta po žebříku nahoru je stále otevřena. Jen musíme vědět, že život sboru i církve je založen na vztahu jednotlivců i společenství s Bohem. Na našich modlitbách. Na naší ochotě hledat vůli Boží a řídit se jí. Když funguje liturgia, když funguje vztah s Bohem, přijímáme sílu z toho nekonečného proudu Boží lásky. Pak máme motor pro vlastní duchovní život i pro sborovou práci.

Jaroslav Pechar