(ČB 10/2021) Náš milý učitel Zdeněk Matějček rád mluvil o základní lidské potřebě otevřené budoucnosti. Ta je důležitá zvlášť ve stáří, kdy před neodvratným koncem své pozemské pouti mnozí smutně rezignují, nebo dokonce zoufají. „Člověk více či méně uvědoměle touží mít důkaz o pokračování toho, co je z nás zrozeno, a to i jako pokračování našeho tvořivého díla výchovy… Jsme tedy částí tvořivého životního proudu a sami vědomými tvořiteli. Vztahy k dětem znovu ožívají ve vztazích k vnoučatům a rodičovství přechází v prarodičovství celkem plynule. U vnuků se hledají rodové znaky tělesné i povahové, pokračují výchovné zásady, tvoří se rodinná tradice… Zopakovat si něco z vlastního dětství ve svých dětech a pak i ve vnoučatech vyjadřuje tendenci, která má kořeny hluboko v lidské osobnosti a která míří až za hranice našeho osobního času.“
