Dejte slovo i nám starým!

(ČB 10/2021) Náš milý učitel Zdeněk Matějček rád mluvil o základní lidské potřebě otevřené budoucnosti. Ta je důležitá zvlášť ve stáří, kdy před neodvratným koncem své pozemské pouti mnozí smutně rezignují, nebo dokonce zoufají. „Člověk více či méně uvědoměle touží mít důkaz o pokračování toho, co je z nás zrozeno, a to i jako pokračování našeho tvořivého díla výchovy… Jsme tedy částí tvořivého životního proudu a sami vědomými tvořiteli. Vztahy k dětem znovu ožívají ve vztazích k vnoučatům a rodičovství přechází v prarodičovství celkem plynule. U vnuků se hledají rodové znaky tělesné i povahové, pokračují výchovné zásady, tvoří se rodinná tradice… Zopakovat si něco z vlastního dětství ve svých dětech a pak i ve vnoučatech vyjadřuje tendenci, která má kořeny hluboko v lidské osobnosti a která míří až za hranice našeho osobního času.“

Pokračování textu

Otázka na tělo: Jak si představujete svoje stáří?

(ČB 10/2021) Záleží na tom, jestli ta představa má být realistická, nebo ne. Ráda bych bydlela v nějakém domku na vesnici, měla kočky, pěstovala zeleninu na zahradě, měla blízko do přírody, děti a vnuci by nebydleli moc daleko a s manželem bych se těšila z posledních roků života. Ale tohle se mi spíš nestane. Ráda bych tedy měla dobré vztahy s rodinou, která by nebydlela na druhém konci republiky a která by mi mohla a chtěla v případě nouze pomoct. To je doufám realističtější představa.

Tereza Pudlovská, studentka

Pokračování textu

Ekumena nad pivem

(ČB 10/2021) „Češi jsou nejateističtější národ v Evropě,“ říká jedno otřepané klišé. „Díky Bohu za to,“ chce se mi často dodat. V situaci, v níž víra, natož pak účast na církevním životě není považována za cosi automatického, je člověk nucen klást si otázky, které ho mohou chránit před lhostejností i dogmatickým zakonzervováním ve vlastních názorech. Pokračování textu