(ČB 1/2020) Román, jehož děj vychází ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost. Až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film.
První část vypráví tehdy devítiletá hrdinka příběhu Mira v roce 1954, kdy se její život rázem změní. Přes zákaz rodičů se se spolužáky cestou ze školy vozí na krách v řece a spadne do vody, což se prozradí, když přijde domů celá zmáčená. Za trest nedostane po nedělním obědě zákusek a jako jediná v rodině se nenakazí břišním tyfem. Po rodinné tragédii se dívka ocitá u cizích lidí a nakonec u podivínské tety Hany. S energií sobě vlastní a s výbavou přiměřenou svému věku začíná rozplétat rodinnou historii plnou utrpení
(ČB 1/2020) „V tátově bytě nebylo ještě vůbec nic vybaleno, jenom nová televize. To se hodí, protože ten krám dokázal přehlušit i můj mozek, když chtěl přemýšlet.“
„Není třeba se bát líbajících se rodičů. Rodiče začnou být nebezpeční, když se líbat přestanou.“
Dvanáctiletá Felicie, která chce, aby se jí říkalo Fitz, je poprvé v tatínkově bytě. Bude tady se sestrou Beatou bývat vždycky půl týdne. Má tady svou sem-tam tašku. To je taška plná věcí, které člověk každý týden tahá z jednoho bytu do druhého.
(ČB 1/2020) „Lidstvo není koneckonců nic jiného nežli masový sendvič mezi nebem a zemí,“ praví hloubavá holčička Mafalda z argentinského kresleného seriálu. Tato lidská situace trápila moudré odedávna: Měli bychom spolu umět žít v pokoji a harmonii, a přitom jedni druhé stále znovu uvrháme do bídy a neštěstí. Jak to udělat, aby člověk přestal být pasivní sendvič a přilnul více k nebi nežli k zemi?
Mnoho starověkých myslitelů zastávalo názor, že člověk se může v žádoucích vlastnostech neboli ctnostech vytrénovat. Aneb „bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů“. Sedmnáctiletý Václav Havel o tom ve své první dochované eseji napsal: „Od prvního probuzení mladíka z dětského snu až k poslední činnosti odcházejícího starce je život jednou
Asi první nás napadne svatý za dědinou nebo na mostě. Prostě nějaká socha svatého, přímluvce, který ochrání nás nenapravitelné hříšníky před tváří Boží a trochu to za nás vyžehlí. Možná nám vytane na mysli svatoušek – někdo, kdo je tak hodný, až je to podezřelé, nebo se jen jako svatoušek tváří. Svatí jsme ale v biblickém pojetí my všichni. Svatost není záležitost několika specialistů na mravní a náboženský život, ale týká se všech podílníků díla Božího. Svatí milovaní – oslovuje apoštol Pavel adresáty svých listů – a platí to i pro nás.
Poslechněte si článek:
K vyložení pojmu „obcování, obcovati“ jsem nahlédla do Biblického slovníku. A dočetla jsem se, že těmito slovy překládají Kraličtí několik hebrejských a řeckých výrazů, které znamenají chování, způsob života, obecenství, spojení, styk, občanské právo, občanství. A slovník odkazuje dále na velmi příbuzné výrazy k obecenství – společnost, účastník, účastnit se. Opět pojmy a činnosti, které se týkají nás všech. Takže svatých obcování, které čteme na titulní stránce jako téma tohoto čísla, je vlastně společenství lidí či účast nás všech na Božím díle.
Jako každoročně je přílohou vánočního čísla hudební CD. Jmenuje se, podle úvodní písně, Již nebe jde k nám. Připravil je již potřetí celocírkevní kantor Ladislav Moravetz a jedná se o 16 písní z chystaného nového Evangelického zpěvníku. Nazpíval je Evangelický chór Zlín za varhanního či klavírního doprovodu Ester Moravetzové a žesťového souboru Konzervatoře P. J. Vejvanovského v Kroměříži pod vedením Rudolfa Berana.
Milí čtenáři, přeji vám nerušený poslech a inspirativní čtení
Milí čtenáři, přeji vám nerušený poslech a inspirativní čtení