(ČB 11/2021) Co vás přivedlo k paliativní péči?
Vážná nemoc mého bratra. To mě možná nasměrovalo k tomu pracovat s lidmi, kteří se dostávají na hranu života a potřebují podporu. Neměla jsem za cíl pracovat přímo v Diakonii. Ale když jsem si hledala po mateřské práci, Diakonie se nabídla. Jsem tu šestnáctým rokem a ušla jsem dlouhou cestu. V hospici jsem začínala na pozici pečovatelky, pak jsem byla zdravotní sestra, poté zástupkyně staniční sestry, dnes jsem vrchní sestra a vedoucí hospice.
(ČB 11/2021) Desítky klientů se zájmem o rozvoj pracovních návyků prošly sociálně terapeutickou dílnou, kterou před čtyřmi lety otevřelo diakonické středisko CESTA. Klientkou zařízení v Uherském Hradišti je i paní Tereza, která dílnu navštěvuje už několikátým rokem. Díky tomu našla i vlastní zaměstnání, které ji moc těší. „V dílně mi pracovníci pomohli s přípravou na pohovor, co říct, jak se vhodně obléct, na co se zeptat,“ vzpomíná. Co se pracovních návyků týče, oceňuje zejména výcvik v trpělivosti a samostatnosti. Zvládá díky tomu lépe i psychické výkyvy, které provázejí její duševní onemocnění. „Celkově se můj psychický stav zlepšil,“ říká. „Jsem jistější ve věcech, které jsem dříve vůbec nezvládala.“
(ČB 11/2021) 1200 poškozených staveb včetně železničního koridoru, stovky popadaných stromů, oběti na životech. To byl výsledek tornáda, které se začátkem letošního léta prohnalo jižní Moravou. Diakonie reagovala bezprostředně vypsáním veřejné sbírky, na které se do dvou měsíců shromáždilo 26 milionů korun.
(ČB 11/2021) „Sotva ho ovane vítr, už tu není…“ (Ž 103,16)
Představy o smrti se v dějinách průběžně proměňují stejně jako přístupy k umírání. Ve 2. polovině 20. století došlo v souvislosti s prudkým rozvojem lékařské péče k tomu, že převážná většina lidí už neumírá doma, v kruhu svých blízkých, ale v nemocnicích nebo v sociálních zařízeních. To má za následek, že lidé umírají osamoceně. Zapomíná se, že člověk má vedle tělesných potřeb také potřeby duševní, sociální a duchovní. A zároveň byli umírající a mrtví ze života živých vytlačeni, takže když se pak lidé ocitnou tváří v tvář umírajícímu, mohou být zaskočeni. Nevědí, co mají dělat, protože si neosvojili základní vzorce péče o umírající, ty praktické – přebalit, nakrmit, dát napít, i ty duchovní – společně se pomodlit, zahrnout svou láskou, ujistit o Boží blízkosti v životě i v umírání.