(ČB 11/2021) Co vás přivedlo k paliativní péči?
Vážná nemoc mého bratra. To mě možná nasměrovalo k tomu pracovat s lidmi, kteří se dostávají na hranu života a potřebují podporu. Neměla jsem za cíl pracovat přímo v Diakonii. Ale když jsem si hledala po mateřské práci, Diakonie se nabídla. Jsem tu šestnáctým rokem a ušla jsem dlouhou cestu. V hospici jsem začínala na pozici pečovatelky, pak jsem byla zdravotní sestra, poté zástupkyně staniční sestry, dnes jsem vrchní sestra a vedoucí hospice.
V čem se liší hospic od jiných medicínských zařízení?
Odlišností je více. Pracovala jsem dříve v akutní medicíně. Tam jsme se zaměřovali hlavně na diagnózu. V paliativní péči se zaměřujeme na člověka. A nejen na pacienta, bereme v úvahu i jeho příbuzné či blízké, což je myslím u hospice to nejvíc specifické. Podporu potřebuje celá rodina, a to nejen když je jejich blízký u nás hospitalizován, ale třeba i rok poté, co zemřel.
Jaké věkové kategorie najdeme mezi hospitalizovanými v hospici?
Nejde jen o staré lidi, jak si to běžně představujeme. Jsou tu i lidé docela mladí, na jejichž nemoc je medicína bohužel zatím krátká. I jim se hospic snaží pomoci, ať netrpí bolestí a dalšími neduhy, které jejich nemoc přináší.
Co pro vás bylo při vašich začátcích v hospici nejtěžší?
Naděžna Matochová při práci.
Když jsem poprvé musela mluvit s příbuznými hospitalizovaného, odpovídat na jejich otázky, vnímat jejich emoce. A dodnes je to pro mě vlastně nejtěžší. Umírání – to chápu jako součást života. Ale komunikace s blízkými umírajícího, to myslím nás, personál, vyčerpává nejvíc. Z druhé strany nás práce s rodinou profesně asi nejvíc naplňuje. Takže to má takové dvě zajímavé polohy.
Řekla jste si někdy v průběhu těch šestnácti let – už nemůžu, už to dělat nechci, musím odejít?
Několikrát.
Ale neodešla jste.
Tvoříme úžasný tým lidí, kteří si navzájem důvěřují, protože bez toho hospicové povolání vykonávat nelze. To vás nakonec vždycky podrží. Stejně jako setkání s pracovníky dalších hospiců. Jezdíme takto třeba do Špindlerova Mlýna. Tam zjistím, že problémy, které mě užírají, jsou ve všech hospicích podobné, že v tom nejsem sama. A hlavně – to povolání má opravdu smysl.
Máte nějaký svůj způsob, jak si od práce odpočinete?
Na zahrádce. A také strašně ráda lyžuju. Dřív jsem samozřejmě dělala tu chybu, že jsem se prací vyčerpávala a následkem toho měla i nějaké zdravotní problémy. Nedovedla jsem vypnout a práci jsem si nosila v hlavě domů. Musela jsem se to odnaučit a vedu k tomu i svůj tým. Když nebudeme umět odpočívat, zničíme se a pak nepomůžeme nikomu.
Kdyby se k vám teď někdo přihlásil, že chce pracovat v hospici, co byste mu řekla, jak byste ho připravila?
Řekla bych, ať přijde. A připravit se? To asi moc nejde. Já si myslím, že stačí prostě jenom chtít pomáhat. Nabízíme stáže, aby si zájemci mohli vyzkoušet, co práce v hospici prakticky obnáší a vytvořili si o ní vlastní představu. Člověk to musí prožít, a buď ho to povolání chytne, nebo nechytne.
Slavnostně uveden do provozu byl hospic CITADELA v roce 2004. Vedle paliativní péče poskytoval od počátku i další služby pro seniory – například sociální pobytové služby. Do roku 2019 působil jako samostatné středisko Diakonie. Od roku 2020 je součástí nově sloučeného střediska Diakonie Valašské Meziříčí.
Který zážitek z hospice vám nejvíc zůstal v paměti?
Nedávno k nám přišla paní v celkově velmi vážném zdravotním stavu. Dcera se o ni snažila starat, ale strašně ji to vyčerpávalo. A ke všemu se jejich vztah dost pokazil. Naše péče ale dala paní natolik psychicky i fyzicky dohromady, že mohla z hospice na Vánoce domů. S dcerou je prožili nádherně, pekly spolu cukroví, usmířily se. Maminka se pak do hospice vrátila a zanedlouho umřela. Ale smířeně. Celá rodina to přijala. Takové zkušenosti působí na každého z nás, ať už tady pracuje jako údržbář, nebo jako ředitel. Motivují nás a ženou dál. Ze svých začátků si vzpomínám na podobný zážitek, když jsem ještě jako sestřička pečovala o paní ochrnutou na půl těla. Díky léčbě bolesti a sdílení s rodinou se ještě před smrtí dočkala vnoučat a stačila se s nimi potěšit. Asi tehdy mi nějaký vnitřní hlas řekl – ale jo, holka, tady asi budeš chtít pracovat pořád.
Co dělá pacientům v hospici radost?
Navštěvují nás třeba děti z mateřských škol. Když s našimi lidmi něco vyrábějí nebo třeba stříhají kytičky na zahradě, je to prostě nádherná věc. Vnučka jedné naší bývalé klientky přiváží na naši zahradu ovečky. Zavedli jsme také canisterapii. Když přijde pejsek, tak to potom je úplné haló. A nesmím zapomenout na dobrovolníky, kteří nám chodí pomáhat. Může to zní zvláštně, ale v hospici to docela žije.
Ada Šůra