(ČB 4/2018)

František Lacko
Já se považuji za Roma, jsem muž, což je označení v našem jazyce, a patřím k etniku nazývajícímu se Romové už odnepaměti. Na prvním mezinárodním sjezdu IRU (Mezinárodní romská unie) v Londýně v roce 1971 se ustavilo, že naše pojmenování bude celosvětové, byl přijat i návrh naší vlajky a hymny. Označení cikán je v dnešní době hlavně označení sociální skupiny, ne však etnika. V slovenském prostředí je toto slovo používáno jako hanlivý název pro lháře, cigánit znamená lhát. To že dost našich lidí toto označení používá, je dáno tím, že bylo používáno po staletí a bylo námi přijato za své, ale s jediným rozdílem – slovo cikán se změnilo na cigán, aby to bylo snesitelnější. Mezi sebou se tak hovorově neoznačujeme, označujeme se more anebo Romale.

Poslechněte si článek:

Pokračování textu →

(ČB 3/2018) Učedníci Janovi a farizeové se postili. Přišli k Ježíši a ptali se: „Jak to, že se učedníci Janovi a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim řekl: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v ten den, se budou postit. (Mk 2,18–20)

Poslechněte si článek:

(ČB 3/2018) V roce 1889 se na půdě českého zemského sněmu odehrála tzv. „desková debata“. Jednalo se v ní o umístění Husova jména na jednu z desek vnější fasády Muzea Království českého (dnes Národní muzeum) v Praze. Proti Husovi, resp. jeho následovníkům padla i emočně silná slova, neboť husité byli nazváni „bandou lupičů a žhářů“. Pobouření v části společnosti bylo veliké a vykrystalizovalo v myšlenku postavit Janu Husovi samostatný pomník. Ten byl nakonec odhalen roku 1915 na Staroměstském náměstí. Vedle toho padl také návrh na zbudování „živého organismu“, centra duchovního, kulturního a sociálního života reformované církve, nazvaného Husův dům.

Poslechněte si článek:

(ČB 3/2018) Vězeňskou kaplanku dělám už 15 let. Ještě stále mne ta práce baví, naplňuje pocitem smysluplnosti, ještě stále se ráno za mříže těším.

Rozhovory a kázání
Ještě stále se mi (snad) daří udržet pozornost během hodinového rozhovoru s člověkem, jemuž zemřela matka a on ji už několik let neviděl, nemůže jí jít na pohřeb a trápí ho výčitky, co všechno jí nestihl říci. Nebo který by chtěl skončit s drogami, ale neví jak, protože po dvacetileté závislosti je to opravdu složité tam, kde chybí jakékoli vazby na „normální“ lidi. Nebo který má strach o své děti, právě umístěné do ústavu…

Poslechněte si článek: