Český bratr 2/2012.

Miroslavský sbor patří v naší církvi k těm větším. Čítá kolem pěti set členů. V Brněnském seniorátě má pevné místo svou reformovanou tradicí, jejíž hodnoty jsou stále zřetelně patrné. Na výzvědách o tom, co všechno se o nedělích dá v Miroslavi prožít, jsem byla u aktivní presbyterky Lii Ryšavé.

Bohoslužby na více místech najednou

V Miroslavi je jeden farář, bohoslužby však na čtyřech, někdy i pěti místech. Jak se to dá obsáhnout? A jak zorganizovat? „Máme dlouhodobě zažitý systém takzvaných rozpisů služeb. Je to vždycky na dva měsíce dopředu. Náš farář nyní administruje ještě Hrabětice, takže těch míst je v současné době pět. V Miroslavi jsou bohoslužby v půl deváté a pravidelně jsou ještě v deset v Moravském Krumlově a v Litobratřicích. Pokud není farář někde jinde, jede po bohoslužbách zde v Miroslavi do jedné z těchto stanic, do druhé jede někdo jiný, takzvaný předčitatel,“ sype z rukávu informace sestra Ryšavá, která se na sestavování rozpisů podílí. Předčitatelů, kteří se střídají, mají ve sboru asi sedm. V dalších dvou kazatelských stanicích jsou bohoslužby odpoledne. V Bohuticích o půl druhé jednou za čtrnáct dní a v Troskotovicích jednou za měsíc.

„Do rozpisu patří nejenom čtenáři bohoslužeb, ale také varhaníci, kteří doprovázejí společný zpěv, a pak jezdí ještě jako doprovod několik dalších, aby byl kontakt s kazatelskými stanicemi, abychom se znali. Samozřejmě se tím zároveň podpoří společný zpěv,“ vysvětluje presbyterka. Aha, napadá mne: proto se v rozpise tahle kolonka jmenuje „zpěváci“. Zkrátka do kazatelských stanic jede plné auto. V rozpise je dále služba dveřníka, to je presbyter, který vítá příchozí ve dveřích kostela.

Kázání

Zajímalo mne, z jakých materiálů laičtí předčitatelé čerpají. Užívají Sbírku kázání? Je to prý různé. Sbírku kázání samozřejmě mnozí používají. Když je jednou za rok sbírka na církevní tisk, vždycky ji miroslavští posílají s určením na Sbírku kázání, protože ji opravdu využijí.

Lia Ryšavá je jednou z předčitatelek, mluví tudíž z vlastní zkušenosti: „Je tu však nebezpečí, že různí předčitatelé sáhnou po stejném kázání. Takže já třeba užívám spíše jiné zdroje: soubor kázání Boží trouba od Sváti Karáska, často kázání Emila Ženatého z knížky I tento čas je časem Božího slova. Tu mám obzvlášť v oblibě. Jsou tam krátká srozumitelná kázání a staří lidé, kteří si Ženatého ještě pamatují z doby, kdy v Miroslavi působil (1946–1959), je vděčně přijímají. Asi si tím také zpřítomňují svá mladší léta. Teď v neděli byly čtené bohoslužby v Miroslavi, protože náš farář byl právě v administrovaném sboru v Hraběticích, a předčitatel vzal kázání našeho bývalého vikáře Daniela Matějky, co tu byl na vikariátě. Takže zdroje jsou různé, dá se hledat i na internetu. Do oficiálních sbírek sahám možná nejmíň ze všech předčitatelů, ale ne že by se mi kázání nelíbila, je to spíš kvůli té hrůze, že si připravím něco, co nedávno bylo.“

Předčitatelé si velice cení důvěry, které požívají. Mají velkou svobodu a v tom, co budou číst, nejsou pod žádnou kontrolou. Vybírají podle toho, co je komu blízké. Je to věc náročná na přípravu a člověk nese také velkou zodpovědnost. „Člověka to povzbuzuje i zavazuje,“ dodává sestra Ryšavá.

Odpolední nešpor a Kruh

Nešpor je těsně před Kruhem, v létě v sedm hodin, v zimě v pět. Povětšinou jej má farář, protože to už je po všech předchozích nedělních shromážděních „volný“. „Nešpor mívá dvě písně a nějaké kontinuální čtení. Včera zrovna načal pan farář knihu Rút a říkal, že to bude na pětkrát. Nebývá to kázání ani výklad s exegezí jako na biblické hodině, spíše taková úvaha. Tak na dvacet pětadvacet minut,“ vysvětluje tuto miroslavskou specialitu s dlouhou tradicí Lia.

Bezprostředně po nešporu začíná takzvaný Kruh, který nemívá duchovní zaměření. I v organizaci Kruhu má zpovídaná presbyterka prsty: „Míváme hosty, včera tu byl zrovna ředitel místní hudebky, který procestoval celou Evropu se svým postiženým synem a vyprávěl o svých zážitcích. Cestopisné programy jsou oblíbené, míváme je docela často. Před vánocemi tu třeba byl profesionální cestovatel se zasvěceným programem o hoře Ararat. Míváme také pořady z literatury, to zde má dlouhou tradici. Někdy je koncert, to pak nešpor a Kruh není. Nebo do toho padne nějaký jiný termín – třeba příští neděli budou ekumenické bohoslužby v rámci týdne modliteb za jednotu křesťanů.“ Je patrné, že miroslavský evangelík může ve sboru prožít celou neděli. A členové sboru, kteří se podílejí na přípravách, tomu věnují velký kus práce a svého volného času.

Co to stojí

Většina aktivních sborníků, kteří figurují v rozpise, chodí normálně přes týden do práce. V neděli na sebe vezmou službu varhaníka či předčitatele. Další dobrovolníci jsou v rozpisu jako zpěváci, doprovod, na nic se neptají a jedou do kazatelských stanic. Vytvářejí důležitou sounáležitost sboru s kazatelskými stanicemi a udržují kontakt. Každá kazatelská stanice si samozřejmě vede svůj život, a kdyby tam jezdil jenom farář, byla by ta sounáležitost mnohem menší. Příprava na neděli pro ně začíná už v sobotu. „Člověk si musí připravit čtení bohoslužeb, tím jsem se tentokrát zaobírala v sobotu dopoledne, teprve pak došlo na vysavač a pečení buchet. Neděle je radost, ale člověk musí mít jasno v tom, co chce a co nechce. Zda se chce plně účastnit sborového života. Pak to stojí tu zmíněnou energii,“ hodnotí svůj přístup ke sborovému životu sestra Ryšavá.

První adventní neděli je dárkování

Letos miroslavští řešili, zda je mají podesáté či pojedenácté. To už je také slušná mladá tradice. Dbají na to, aby nabízeli ruční práce nebo výrobky z plodů zahrad – různé vzácnější druhy zavařenin, křížaly, med a podobně. Lidé už na to pamatují a přemýšlejí, co zvláštního připravit. Sbor dává výzvu do místního časopisu, nechá pozvání vyhlásit rozhlasem. Přicházejí i lidé mimo sbor, někteří i něco přinesou. Mnozí myslí na dárkování už během celého roku – pletení ponožek nebo napěstování mladých rostlinek, třeba sazenic růží, není rozhodně krátkodobá záležitost! V pátek před prvním adventem se věci shromažďují, v sobotu se vše nachystá na stoly, naaranžuje se, aby to hezky vypadalo. Na nedělní bohoslužby je vše zahaleno prostěradly a po bohoslužbách je prohlídka. Bez nákupu. Každý se může naladit, prohlédnout si, co je v nabídce pěkného. Odpoledne je pak vlastní dárkování. Začíná úvodním programem. K tomu sestra Ryšavá: „Nechceme, aby to bylo jen samotné trhování, ale aby byl patrný i hlubší rozměr. Dárkování má tři cíle, které už dopředu zveřejňujeme, a tady se o nich všichni dozvědí víc. Náš sbor má dvě děvčátka v Africe v Adopci na dálku, tak většinou říkáme, co je s našimi svěřenkyněmi nového, čteme dopisy, co od nich přišly. Dalším cílem byla letos podpora školství v Africe – podpořili jsme jednorázově školství v Ugandě, protože naše holčičky jsou také z Ugandy. Třetím cílem je podpora středisek diakonie tady u nás v Brněnském seniorátě. Letos jsme se zaměřili na Arkénii, což je chráněné bydlení pro dospělé s mentálním postižením. Je to nové středisko, tak jsme se o něm chtěli také něco dozvědět. Přijela dokonce vedoucí střediska, aby nám je představila.

Po úvodním programu, při němž většinou ještě něco zazpívají děti a mládež, je samotné dárkování. A protože nechceme v chrámu kupčit, prodáváme za hřivny. Jsou to linorytem vytvořená kulatá platidla, vlastně takové kupony. Za peníze si každý může nakoupit tyto hřivny a v jejich hodnotě si pak vybere u stolů věci. Tam už hřivny jen odevzdá do misky, to je samoobslužné. Je to tedy dar za dar a ne trhování. A vybere se opravdu hodně peněz, až nás to vždycky překvapí.“ Dárkování je velká příležitost, jak sbor otevřít směrem do společnosti. A to se také děje.

To dobré z tradice přetrvává

Žije zde ještě tradice? Na to jsem se také ptala. Dědictví pana faráře Pokory a Hájka, kteří viděli neděli jako den oddělený a jít si zatančit nebo později do kina bylo nemyslitelné? Podle Lii Ryšavé, členky miroslavského staršovstva, ale také učitelky češtiny a němčiny, matky tří dcer a babičky šesti vnoučat, to už zde cítit není. Je to každého věc, jestli přijde v neděli ráno do kostela a večer do Kruhu nebo pojede na výlet. Ale to dobré z tradice, že neděle je den oddělený, to tu mezi místními evangelíky stále je. „Nestalo se mi nikdy, že by někdo, koho prosím o službu ve sboru řekl, že nemůže, že bude rýt na zahradě,“ uzavírá náš rozhovor o neděli.

Možná ve vašem sboru žijete podobnými věcmi, možná se stanou výše napsané řádky inspirací při přemýšlení o tom, co by se dalo dělat. Tato sonda do nedělního života jihomoravských evangelíků navíc potvrdila, že přes všechnu modernu, která se na nás valí, má tradice v našich životech stále své místo.

Daniela Ženatá

Český bratr 2/2012.

Rozhovor s Miroslavou Štefanovou

O dni odpočinku a nedělním courání po obchodních domech

Varhanice libereckého sboru Miroslava Štefanová prošla několika zaměstnáními. Pracovala v kanceláři v Pozemních stavbách, v Textilaně a v Českém statistickém úřadu. Pak prodávala spolu se třemi dalšími prodavačkami přírodní produkty – kosmetiku, vitaminy, bylinky, čaje. Po krachu prodejny montovala kabelové svazky pro automobilový průmysl. Má tedy dobré srovnání náročnosti několika profesí.

Jak dlouho jste byla prodavačkou? Je to těžká práce? Bavila vás?
Prodávala jsem pět let. Profese prodavačky je dle mého názoru velmi náročná a těžká, nicméně se mi moc líbila, dělala jsem ji ráda.

Pracovala jste u soukromníka, nebo ve velkém obchodě, v řetězci?
U soukromníka. Prodejnu měl můj zaměstnavatel umístěnou v Tescu, které má otevřeno denně od 8 do 21 hodin. Tomuto režimu jsme se museli přizpůsobit. Takže jsme prodávali i v neděli a o svátcích.

Jak byl nedělní prodej organizován?
Střídaly jsme se s kolegyněmi tak, abychom měly zhruba všechny čtyři stejný počet hodin v dopoledních směnách, odpoledních směnách a stejný počet nedělí. Ani jedné z nás se nechtělo v neděli pracovat. Dostaly jsme sice příplatek za nedělní šichtu, ale ani ten nebyl motivační, abychom v neděli pracovaly rády.

Dalo se nějak z nedělních služeb vymluvit, např. že jste věřící a jdete do kostela?
Kolegyně mi jen zřídka umožnily výměnu tak, abych mohla jít na bohoslužby. Ne snad proto, že by pro mě neměly pochopení. Vnímaly i to, jak se mi těžko hledala náhrada u varhan, byla jsem tehdy totiž v libereckém sboru jedinou varhanicí. Jednoduše nebyly ochotné za mě v neděli pracovat, protože i ony považovaly neděli za den odpočinku, byť do kostela nechodily.

Je nedělní prodej pro prodejce tak důležitý z hlediska tržeb, nebo je to jen rozmazlování zákazníků?
Myslím si, že nedělní prodej prodejcům výrazný zisk nepřináší. Češi v neděli nechodí cíleně nakupovat. Sice nevím, jak je to nyní, ale v době, kdy já jsem byla za pultem, lidi spíš prošli obchoďákem, pokoukali na to či ono, požádali mě o předvedení produktu, vyslechli výklad a s poděkováním odešli. Rozhodně tržby nepokryly vynaložené náklady na provoz našeho obchodu (pronájem prostoru a mzdy prodavačkám). Nedělní prodej není od prodejních řetězců rozmazlování zákazníků, ale spíš ohlupování, lákání na slevy a podobně. Navíc je to fakt otročina pro prodavače a svým způsobem i pro lidi, kteří si neumějí najít lepší program, než jít v neděli courat do obchodních domů.

Byl by zákon o zákazu nedělního prodeje, o kterém se nyní mluví, řešením?
Bylo by ode mě naivní myslet si, že by zákazem nedělního prodeje zůstaly obchody zavřené. Ale ulevilo by se prodejcům i zákazníkům. Najednou by všichni zjistili, že mají více času na rodinu, přátele, na kulturu, na koníčky.

Co byste vzkázala zákazníkům-evangelíkům, čtenářům Českého bratra?
„Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče, ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty.“
To přikázání jsem nyní zopakovala především sama sobě, a protože je tak moudré, přála bych si, abychom si ho my evangelíci znovu přivlastnili. Potřebujeme ho, abychom si uvědomili, že nežijeme jen z výsledků své práce. Zároveň bych ale chtěla říct, že si moc vážím lidí, kteří slouží bližním – doktoři, zdravotní sestry, řidiči MHD a mnoho dalších profesí –, byť pracují také v neděli a jejich práce je pro ně i obživa. Jejich službu vnímám jako službu Bohu.

Ptala se Daniela Ženatá

 

Český bratr 2/2012.

Petr Sláma, vysokoškolský učitel: Neotevíral počítač, neb je to můj pracovní nástroj. Jenomže ho často otevírám, jelikož pondělí tlačí. Jinak se snažíme držet basu s tou tradicí, která v neděli nenakupuje, nestaví a nebuduje.

Jan Šulc, editor a překladatel: V neděli bych se především pokusil nerušit ostatní, tedy nesekat sekačkou, neřezat elektrickou pilou, nevrtat, nebušit, nepouštět rádio či hlasitou hudbu; pokusil bych se přispět svému okolí i sám sobě tolik potřebným ztišením.

Monika Žárská, překladatelka: Považuju za velkou hloupost dát přednost válení v posteli před výpravou do kostela. Ale nenapadá mě jinak nic, co bych zrovna z neděle chtěla vyloučit. Zlé a hloupé věci se přece nemají dělat ani ve všední den, ani v neděli. No a dobré a chytré věci soustavně provozované místo výpravy do kostela, dobrými a chytrými být přestávají.

Jiří Nečas, matematik a ekolog: Neděli vděčně přijímám jako příležitost k vybočení z všednosti, ze shonu všedního života a k pohledu vzhůru. Činnostem, jakými jsou větší uklízení či nakupování, se v neděli vyhýbám. Pokud jde o internet, rád bych v neděli eliminoval různé formy on-line komunikace po internetu a zůstal jen u přátelských e-mailů a čtení pozitivních informací, jakými jsou např. kázání. Výkon mé profesní činnosti formou příležitostného poskytování konzultací z matematiky mi radost z neděle nekazí a nic proti němu nemám.

Daniela Pokorná, studentka a učitelka: Častěji přemýšlím o tom, co bych dělat v neděli chtěla, aby ta odlišnost, nevšednost, která začíná bohoslužbami a setkáním s lidmi v kostele, pokračovala až do večera. Někdy se to daří – setkání s přáteli, příbuznými, čas na povídání s mými blízkými doma, procházka. A co bych nedělala? Asi se to neliší od toho, co nechci dělat ani jiné dny.

Tomáš Najbrt, webmaster: Nedělám hlučné práce, které by mohly rušit bližní: vrtání, sekání trávy, apod.

DaZ

Český bratr 1/2012.

Současná debata, jak vyřešit ze strany státu dluh, který se řešil spíše odsouváním než odpovědným přemýšlením, určuje pochopitelně i život jednotlivých církví. Nejen zvažováním, jaké klady a zápory jsou s tématem spojeny, ale také tím, co bude jinak, když Parlament ČR zákon přijme, a co jinak, když nepřijme (případně též, zda se ČCE neměla vyvázat ze společenství církví a jednoduše celou problematiku opustit a neúčastnit se jí, tedy nic nenárokovat a nic nepřijímat). Jde o komplex otázek i nejistot, a tak se pokusím srozumitelně popsat své přemýšlení nad celou problematikou a případně se dotknout cest do budoucnosti.

Černý Petr v rukách státu

Je jasné, že by církvím nikterak nevadil stávající model financování bez nároku na starost o nový majetek a novou podobu sebefinancování. Ovšem stát v roce 1991 vytvořil na straně obcí, měst a církví stav legitimního očekávání tím, že v zákonu o půdě č. 229/1991 Sb. v § 29 (tzv. blokační paragraf) stanovil: „Majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské společnosti, řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku.“ Tento paragraf tedy řekl, že existuje majetek, který církve vlastnily, a že zůstane zablokován do přijetí nového zákona. Několikrát byly v průběhu let církve, jejich farnosti a sbory (tj. i ČCE) ze strany ministerstva kultury vyzvány, aby kompletovaly seznamy majetku, který jim byl zabaven. Za celou dobu se nestalo, že by od nich zaznělo, že nikdo o vracení majetku nestojí, což i v církvi postupně tvořilo postoj, že co bylo zabaveno, má se vrátit původním vlastníkům. Protože již v roce 1991 zákonodárný sbor vyslovil, že původní církevní vlastnictví majetku existuje (jinak by nebylo třeba je řešit jiným příslušným zákonem), stát tím potvrdil odhodlání tuto věc řešit, tj. vracet nebo i kompenzovat.

Od té doby utíkaly roky, církve nebyly silou, která by stát k něčemu mohla nutit, i když nezamlčovaly, že existuje dluh neřešení uvedené problematiky. Až první desetiletí nového století probudilo větší aktivitu, protože zájem o řešení byl čím dál větší ze strany Svazu měst a obcí, kterým blokační paragraf neumožňoval komplexní rozvoj s podporou dotací z EU. Potřeba uvolnit zablokovaný majetek pro další, potřebný rozvoj měst a obcí je tak významný vliv, který žádá urychlené řešení majetkového vypořádání s církvemi.

V současné době stát potřebuje tento problém řešit také proto, že současný model financování nevyhovuje (počet duchovních, a to nerovnoměrně roste, zatímco počet registrovaných věřících klesá, což je předmětem kritiky stávajícího modelu financování z pohledu sekulární částí společnosti). Navíc od roku 2013 budou podle církevního zákona 2/2002 Sb. § 7 a 11 moci žádat o financování ze státního rozpočtu nová náboženská společenství, kterým uběhne lhůta pro žádost o tzv. druhou registraci otevírající cestu k získání zvláštních práv, mezi které financování ze strany státu rovněž patří. Pro stát je téměř nepředstavitelné, aby v té době ještě platila stará pravidla financování, tj. podle zákona 218/1949 Sb.

Protože k řešení se zákonem zavázal stát jako držitel zabaveného majetku, církve reagovaly až tehdy, když stát nabídl model postupu a myslím, že jak v letech 2007/2008, tak i v roce 2011 jednaly věcně, svižně, a to i s vědomím, že podmínky řešení se pro ně v roce 2011 obecně zhoršily.

Pozice ČCE

Mimořádný synod, který se konal 25. listopadu 2011, delegoval na synodní radu a statutární zástupce církve právo jménem církve podepsat se státem smlouvu o majetku i budoucím financování církve, jak vyplynou z návrhu, který byl v srpnu 2011 dojednán a odsouhlasen vládní i církevní komisí. I když takové pověření je od roku 2008 součástí Řádu hospodaření církve, bylo pro představitele církve důležité, aby je synod potvrdil, když jde pro církev o podmínky jiné, než jaké byly před několika lety. V zásadě to znamená, že bude možno podepsat dokumenty, které díky tomuto zákonu uzavřou minulost, jednak přijetím finanční kompenzace za zabavený majetek v poměru dělení odsouhlaseném všemi subjekty jednajícími za jednotlivé církve (o naturální vrácení nemovitostí budou moci sbory žádat, i když to nebude v tak velké míře); dále pak podpis smlouvy se státem ukončí stávající model financování.

ČCE, stejně jako jiné církve, by prakticky měla třicet let (2013–2042) dostávat náhradu za majetek a vedle toho sedmnáct let dotaci na platy duchovních. První tři roky bude výše dotace stejná jako doposud a pak dalších čtrnáct let by tato dotace každoročně měla o pět procent klesnout. Od roku 2030 již církve nedostanou žádnou dotaci na platy duchovních, jak ji dostávaly od roku 1949, zatímco kompenzace za zabavený majetek bude ještě dvanáct let probíhat, aby vytvářela základ výnosu, spolu s obětavostí církve zacelující ukončenou státní dotaci na platy. Jakmile taková smlouva se státem bude podepsána, skončí platnost zákona 218/1949 Sb. a majetek bude odblokován na základě prohlášení církví, že vůči státu nemají dalších nároků.

Nebezpečí a přísliby

Prvním a největším nebezpečím bude pokušení domnívat se, že jako církev zbohatneme a budeme moci utrácet. K takovému pocitu dojde téměř okamžitě, protože podle navrženého způsobu by církev měla dostat největší finanční částku právě v prvních letech. Proto je žádoucí, aby zasedání synodu 2012 zcela jasně a systémově určilo způsob nakládání s prostředky a jejich investování a aby vyzval členy církve, kteří se obhospodařováním majetku zabývají, k zapojení do tvorby modelu hospodaření církve pro nejbližší roky. Bude třeba, aby aktivní a věrní členové církve, zkušení v příslušném oboru, nabídli své schopnosti i čas a účastnili se správy nově získaného majetku.

V žádném případě nebude majetek určen ke zluxusnění pozemského bytí církve, nýbrž k zajištění jejího prioritního úkolu – zvěstování evangelia, výchovy a vzdělávání dětí a mládeže a vytváření takového společenství, které bude dobrou alternativou k životu v izolaci a osamění, jež nás dnes obecně obklopuje. Kladu důraz na to, aby se o správu a výnos majetku starali především odborně zdatní členové církve, není totiž žádným tajemstvím, že se již o správu hlásí a budou hlásit ti, kterým jde především o finance. Ti vycházejí z mínění, ve kterém je sami mnohdy podporujeme, že církev neumí hospodařit a bude tak snadnou kořistí k ohloupení a oloupení.

Takovým tendencím je možno čelit jednak odborností správy majetku, jednak vědomím, že ruku v ruce s tím jde zvěstování evangelia a nesení jeho vlivu v každodenních souvislostech lidského života. Součástí úvah po přijetí zákona bude také rozhodování o optimálním počtu pracovních míst, počtu sborů, tedy i rozhodování o slučování sborů a vytváření sborových unií s jedním kazatelem. Ruku v ruce s tím bude třeba postupně zvyšovat obětavost, protože ani dnes nedosahujeme té výše darů, jakou již před lety doporučil synod: pět procent čistého ročního příjmu.

Druhé nebezpečí pro budoucnost spočívá ve stávajícím způsobu života v církvi. Občas zaznívají hlasy ze sborů, že je pouze několik „tahounů“ sborového života a ostatní jsou z řady důvodů spíše diváky a komentátory. Takovými pozorovateli jsou mnohdy i členové staršovstev. Něco takového bude v tak nové situaci, do jaké směřujeme, téměř neomluvitelné a neudržitelné. Čeká nás nevyhnutelná změna, která se ve svém důsledku může stát dobrým začátkem pro budoucnost.

Tato příležitost, jakkoliv vypadá, že v ní jde jen o majetek, může ukázat, na čem kdo z nás stojí, zda víme, komu jsme uvěřili a jaké poslání, kromě obyčejného přežívání, tady máme plnit. Tedy i v této věci, která nás v důsledku dovede do pozice, ve které nikdo z nás za historii ČCE nebyl, půjde o to, jaké jsme víry, co pro nás znamená Kristus a zda jsme schopni žít a nejen se deklarativně hlásit k dávnému: Kristus nám za škody stojí, stokrát víc slibuje. Tedy máme co činit s příležitostí náboženskou, duchovní a vyznavačskou, a kdo se v církvi v současné debatě zaměřuje jen na peníze a majetek, celou problematiku nebezpečně zužuje.

Z tohoto úhlu vidím, že bude třeba výrazně odlišit kompetence a odbornost lidí, aby se k rozhodování dostávali v příslušné oblasti ti, kdo „ji umí“. Bez aktivity členů církve to nebude možné zvládnout. Vezměme to jako nabídku, ve které nemáme zchromnout, k čemuž máme sklon, ale poznat, k čemu nás společenství a poslání církve vybízejí a zvou.

Možnost koordinace a poradenství při správě majetku nám poskytuje rovněž široká síť ekumenických vztahů. Mnozí odborníci z partnerských zahraničních církví již dávají najevo, že pokud budeme chtít, jsou připraveni poskytovat rady a pomoc tak, aby výzva, do které jdeme, byla dobře využita a rozvinuta. To je příslib a naděje, abychom si nepřipadali zavaleni materiálními starostmi.

Nejbližší kroky

V prosinci jednala o návrhu zákonu vláda ČR, očekává se, že by jej poslanecká sněmovna Parlamentu ČR mohla schválit díky koaliční většině. Senát pravděpodobně všechno vrátí a poté, co by poslanecká sněmovna zákon znovu odhlasovala, mohl by být po podepsání prezidentem účinný od 1. ledna 2013. Těžko se dá odhadnout, jaké diskuse se kolem toho ještě povedou, nicméně stále platí, že jiný model řešení onoho starého dluhu neexistuje.

Poslední otázka je, co bude, když ani tento pokus o řešení nebude schválen. Pro funkční období této vládní koalice platí tzv. deklarace shody, tzn. církvím je ministerstvem kultury garantována podpora pro takový počet duchovních, jaký měly v říjnu 2010. Z výše uvedeného vyplývá, že případné nepřijetí zákona velice zkomplikuje život mnoha obcím a městům, a je otázka, zda stát podle nových výsledků sčítání lidu nenastaví nová kritéria financování novelou zákona 218/1949 Sb. Ale to je v této chvíli ještě předčasné.

Naděje pro budoucnost

Existuje nějaká? V ukončení celé majetkové problematiky vidím především příležitost oddělit církev od státního rozpočtu a tím také od neustálé kritiky, že se přiživujeme na výsledcích práce těch, kdo s církvemi a vírou nechtějí mít nic společného. Zároveň budeme moci lépe poznat sebe sama, zač stojíme a co jsme. Na jednu stranu bude nutné počítat s tím, že náklady na život církve se budou skládat z více stran, největší část bude pocházet z vlastní obětavosti. Budoucnost církve bude víc stát na tom, že zamíří k lidem, bude jim svou službou k dispozici a bude žít mezi nimi a nikoliv vedle nich.

I když žijeme v době mimořádně zajímavé a do jisté míry i záhadné, neznamená to, že bychom se měli toho, co stojí před námi, lekat. Domnívám se, že učení a tradice církve, zaměření na nesení evangelia a zpřítomňování Boží lásky v důvěře a společenství, soustředěnější a cílenější práce pro lidi a s lidmi v duchu evangelia jsou způsoby, které mohou pomoci ve spolupráci s ostatními, nejen církevními institucemi a sdruženími, unést kritické chvíle přítomnosti a nejbližší budoucnosti. Mnohá znamení jsou varovná a naznačují, že skutečně v mnoha ohledech může být velice zle. Otázkou pro nás zůstává, zda umíme vidět kořeny ohrožení v náboženské vyčichlosti, v duchovní prázdnotě a současné chuti více spirituálně experimentovat. Nemít naději, že síly k takové aktivní sebereflexi a obnově nám budou dány, pak bych se nemohl účastnit několikaletého vyjednávání. Myslím, že s Boží pomocí lze unést i chvíle kritické a připravovat nové počátky.

Joel Ruml