Archiv pro rubriku: Téma

Kdo ujedl z mého talířku?

Český bratr 3/2012.

Na studiích v cizině mi můj španělský spolužák (jinak velký bojovník proti rasismu a chudobě všude jinde na světě) zaníceně popisoval, jak velké problémy má jeho země s Cikány. Velmi jsem se bavil, protože jako cikánské popisoval přesně ty vlastnosti, které máme u nás obecně spojené se Španěly. Celé to završil hotovou perlou: pro vás nemohou být takový problém, vždyť vypadají úplně stejně jako vy. Ale my, my vypadáme úplně jinak.

Nejsme o tolik jiní

Stejné je to i u českého obrazu Cikána: je to někdo, kdo pro sebe umí získat výhody, kdo dobře zná svá práva, méně své povinnosti – tedy někdo dost podobný podstatné části našeho národa. Nevylučuji tím, že taková může běžná zkušenost s Romy být. Moje zkušenost byla taková, že cikánští sousedi se mě chodili ptát na staré železo, čeští sousedé na dřevo; ovšem přístup „podáš prst, chci celou ruku“ byl u obou stejný.

Každá kultura vtiskuje svým menšinám své rysy. Na sobě je nevidí, na menšině, tedy z odstupem, už ano. Co jsem mohl nahlédnout – příbytky, oblékání i životní rytmus české chudiny a Romů je totožný: Bydlí se v kuchyni, na plotně se vaří v nějakém tom velkém hrnci; jako hodiny na zdi zvětšenina zlatých digitálek. Velké množství příbuzných a jinak spřízněných lidí během dne přichází a odchází a přináší Jobovy zvěsti. Stejná je, a to i u docela bohatých Čechů, představa bohatství jako konstantně velkého koláče, kterého když má někdo velký kus, zákonitě ujedl z toho kusu mého. Když je někdo bez práce, vždy čekám, že se tak v třetí větě zmíní o Cikánech, a většinou se nespletu. Závidí jim sociální dávky, které sám pobírá, které mu stejně jako Cikánům přiděluje úplně stejný barvoslepý počítač, ať už na internetu kolují jakékoliv báje.

Nikdo jim nenadržuje

O nějakém nadržování Romům u nás nemůže totiž být ani řeči. Protože, kdo by to dělal? Padesátnice na úřadech ani nakrátko ostříhaní policisté nepředstavují  zrovna tu skupinu lidí, ze kterých se rekrutují multikulturní idealisté. Romové sedí ve vězení v daleko větším poměru k Čechům, než v jakém běhají na svobodě, takže  o nějakém nadržování nemůže být řeči ani co se práva týče. Češi přitom nejsou nějací rození rasisti. Student z Afriky funguje v našem povědomí jako prima kamarád, Vietnamci vadí v naprosté většině opravdu jen životním zoufalcům. Čech obvykle zapadne mezi místní i při delším pobytu v exotické cizině. A i ten nejzaťatější český rasista si nakonec vzpomene na nějakého „slušného Cikána“, proti kterému nic nemá. To je skoro pravidlo.

Nedělat ze státu tátu

Za českým rasismem stojí dle mého dvě věci: přílišné očekávání od státu, potažmo od pozemského života vůbec. A za druhé, vlastní nejistota a sebepodceňování.

Není žádný div, že země, kde třicet korun placených u doktora může rozhodnout volby a kde se lidé běžně zadlužují, aby si mohli koupit větší televizi, udělá i ze „svých“ Romů profesionální vyplňovače formulářů. Člověk ovšem nemá právo ani na zdraví, ani na blahobyt, ani na práci, která by jej bavila. Nežijeme v ráji, k životu patří i mrzutosti a neštěstí. Tyto věci odstraní až druhý příchod Krista, ale žádný stát. Žádný stát na to nemá, aby lidem tohle vše dal. Lidé ovšem ve stát věří jako v Pána Boha, pokud tohle všechno od něho nedostanou, vykládají si to tak, že jim to nějaký Cikán sebral. Ne nadarmo ty nejtolerantnější země bývají země obchodníků – Holandsko, Dánsko, kdysi dříve Bosna nebo ještě dříve Córdoba. Tam lidé jednak vidí, že bohatství roste, že to není jen stále stejně velký koláč pro všechny. Jednak s sebou obchod nese risk, který nikdy nejde úplně odstranit. Člověk se učí brát nezdar jako svou chybu, nebo prostě jako součást hry.

Tam, kde se o lid „otcovsky“ stará nějaká hraběcí nebo gubernátorská kancelář, naopak vždy bývá někdo v podezření, že ujídá. Nejdéle trvající rasistický experiment, apartheid v Jihoafrické republice, vznikl v podstatě jako další fáze propracovaného projektu štědrého sociálního státu, kde bylo o každého bělocha postaráno od kolébky až po hrob.

Ať vládne právo

Úkolem státu ani náhodou není činit nás šťastnými. O to se maximálně mohou pokusit naši bližní. Stát, jak říká Pavel, „nenese meč nadarmo“. Hlavní úkol státu vykonává policie, soudy a armáda (ti nesou meč), protože hlavním úkolem státu je bránit životy a majetek svých občanů a vymáhat právo. Za rasovými bouřemi minulého roku stojí především nezvládnutá kriminalita v dotčených obcích. Obyvatelům českého severu by mělo dojít, že je jedno, jakou barvu má zločinec. Problém je spíše v tom, že zde stát selhává ve své základní funkci, protože je plně zaměstnán dotováním a projektováním všeho možného, co by klidně mohly zajišťovat různé spolky a charity a na dostatek „ramen zákona“ už mu nezbývají peníze. Jednoduše řečeno, policie v ulicích pro mě znamená konec rasových problémů. Bezpečnost však nebývá výrazným tématem volebních kampaní: Přepadnou jen někoho, jen někdo má bezohledné sousedy, kdežto na nějakou tu dávku či výhodu má nárok snad každý. Tolik k „české straně“ problému.

Ukřivděnost nikam nevede

Vzato z druhé strany, naši Romové, pokud je mi známo, uplatňovali podobné vzorce chování jako u nás i v britské či kanadské emigraci. Naproti tomu sociálně daleko „drsnější“ Spojené státy nevědí, co je to „romský problém“, a Romové zde zapadnou (nebo propadnou) jako každý jiný přistěhovalec.

V ostrém kontrastu k tristní situaci amerických černochů patří afričtí černoši, přistěhovalí do USA, k těm nejúspěšnějším imigrantům. Odpověď, která dosti souhlasí s pohledem, který zde předkládám, podal v knize //Sen a noční můra: dědictví šedesátých let pro spodní vrstvy// Myron Magnet. Počátek stagnace černošské komunity v USA se podivně kryje právě s šedesátými léty. Americké černochy, kteří po nabyté svobodě pomalu, ale trvale zlepšovali své postavení, zničilo heslo těch let: „máš právo dělat si, co chceš, společnost ti to dluží“. Přesně to právě v tu chvíli, když šlo vše pomalu nahoru, nepotřebovali černoši slyšet. Černochy nedrží na dně genetika, ale pocit ukřivděnosti, opačná varianta bílého rasismu – zde za vše pro změnu může běloch.

Marná sláva, menšina musí přijmout zvyklosti většiny (jak učil už Augustin). I tak si může zachovat svou specifičnost. Nezdar ukřivděných národů ostře kontrastuje s úspěchy menšin, jako jsou Arméni, Maronité, Židé, Číňané v jihovýchodní Asii – každý z těch národů má mnoho důvodů k ukřivděnosti, přitom z ní však nežije. Každý si zachovává svá specifika, přitom se však plně adaptuje na podmínky své země.

Odmítnout apartheid

Fungující společnost může mít jen jednu soustavu kulturních norem, a to soustavu většiny. Jižní národy žijí v pomalém tempu; má to svůj smysl, přes poledne je tam horko k zalknutí. Kdo tam chce žít, nemůže nahánět lidi do práce přes poledne nebo brzo ráno, musí se přizpůsobit. V našich podmínkách poměrně krátkého teplého období se spousta věcí musí stihnout včas. Takže ponětí o čase, rozumná dochvilnost má v našich podmínkách svůj důvod a je ji třeba vyžadovat, naše společnost na ní funguje. To jen tak pro příklad. Své normy chování máme právo vyžadovat. Nejen kvůli sobě, ale především kvůli menšinám: stanovujeme tím jasné podmínky přijetí, jasné měřítko. Kdo je splní, má náš respekt, ať už má jakoukoliv barvu. Naši Romové musí dostat signál, o co se vlastně mají snažit, abychom je uznávali, a toho uznání se jim pak také musí bezpodmínečně dostat.

Nejvíce zatím dle mého soudu stát udělal pro Romy zřizováním nultých ročníků, kde se děti, které to neumějí (ať černé, nebo bílé), učí pojmenovat barvy a zvířátka, protože to by podle české kulturní normy dítě v šesti letech mělo umět. Jiné kultury to mohou vidět jinak (a mají k tomu stejně dobré důvody), ale tady jsme ve většině my, proto takto své normy vynucujeme.

„Kulturu maj jinou, vychování taky, jak my nikdy nebudou, nevěř na zázraky,“ zpívá populární český rasista Daniel Landa. Je to ovšem v podstatě stejná myšlenka, jakou hlásá i humanistický kulturní pluralismus. Ať to myslí člověk dobře nebo zle, obojí nakonec vede k „oddělenému vývoji“, apartheidu, jak můžeme vidět ve čtvrtích „jen pro bílé“ a „jen pro černé“, které v západní Evropě vznikly na rozdíl od JAR bez donucování, jen díky sociální politice.

Integrace přitom není nějaký zázrak. Stačí se jen zbavit landovské zakomplexovanosti. Musíme si být jisti vlastními kulturními normami, a tak věřit, že je může plně přijmout kdokoliv jiný, kdo v naší zemi žije.

Tomáš Pavelka

Romové, pochody nenávisti a krabice od bot

Český bratr 3/2012.

Negativní vášně mohou mít pozitivní dopad

Extremistická Dělnická strana sociální spravedlnosti má již ustálenou taktiku – když z médií zjistí, že v některém městě s větší koncentrací Romů došlo k trestnému činu, který lze interpretovat etnicky, uspořádá na místě pochod svých příznivců. Údajně má sloužit ochraně „bílé většiny“, ve skutečnosti se však snaží získat politické body hraním na rasistickou notu – bez ohledu na to, že ve městě vyvolá či ještě zvýší napětí mezi „bílými“ a „tmavými“, a situaci tak pro všechny zhorší. Občas jako by této malé extremistické straně hrála do ruky i policie – asi před rokem dvakrát po sobě tvrdě rozehnala pokus o nenásilnou bohoslužebnou blokádu neonacistického pochodu.

Napětí na severu Čech

Uprostřed léta došlo na severu Čech k situaci, která mnohé znepokojila. K pochodům Dělnické strany sociální spravedlnosti, zaměřeným proti místním nejchudším obyvatelům, žijícím v sociálně vyloučených lokalitách, se v Rumburku a ve Varnsdorfu připojili místní obyvatelé. Davy lidí nenávistně táhly proti svým sousedům, protože je pokládali – samozřejmě mylně – za příčinu všeho zla. Pro média to představovalo v okurkové sezóně vděčné sousto. O situaci Romů i Neromů, žijících na severu Čech, se začala vést celospolečenská diskuze. Zarážející však bylo, kolik xenofobních názorů zaznívalo i od tzv.  slušných lidí. Nastala situace, kdy veřejný prostor ve zmiňovaných městech i diskusi v mnoha regionálních i celorepublikových médiích ovládli zastánci protiromského rasismu.

K čemu by toto napětí mohlo směřovat? K tomu, že by v naší společnosti, dosud poměrně homogenní, narostly nepřekonatelné bariéry mezi bohatými a chudými, těmi, kdo mají světlou a tmavší barvu kůže. Jenže ve společnosti, rozdělené fyzickými ploty i společenskými bariérami, se žije dobře jen málokomu.

Mnoha lidem byla vzniklá atmosféra xenofobních názorů od počátku velmi nepříjemná – všimli si toho, co dosud tušili jen ti, kdo se situací do hloubky zabývali: že naše společnost je prorostlá netolerancí a nesnášenlivostí jak podzemní houbou, a stačí jen malý podnět a všude se objeví jedovaté výtrusy nenávisti.

Pochody nenávisti tak vyvolaly i mnoho reakcí těch, pro které je důležité, aby naše vlast byla dobrým domovem všem jejím obyvatelům, aby se lidé různé barvy kůže, různého sociálního postavení i různých názorů potkávali na jedné ulici, zdravili se a přátelili, a jejich děti společně seděly ve školní třídě.

Proti projevům nenávisti

Prvními, kteří vystoupili na straně Romů, byly různé místní i celostátní občanské iniciativy – V Ústí neonacisty nechceme, Ne rasismu, Nenávist není řešení. Tyto iniciativy sdružují převážně aktivní vysokoškolskou mládež, odvážné mladé lidi schopné krátkodobě velkého nasazení – přijet i zdaleka a riskovat jak zbití neonacistickými úderkami (které pravidelně doprovázejí pochody DSSS), tak i problémy s policií. Členové iniciativy Násilí není řešení se nejprve snažili o blokády pochodů nenávisti, později se soustředili na zajišťování programu pro děti v ubytovnách, které byly cílem těchto pochodů, tak aby děti nejlépe ani nezaregistrovaly přítomnost extremistů pochodujících a skandujících nenávistná hesla pod okny jejich domovů.

Na vypjatě rasistickou atmosféru na Šluknovsku rychle zareagovali i někteří místní obyvatelé, křesťané spolu s nekřesťany, a založili iniciativu Světlo pro Šluknovsko. Na svou petici, požadující „pokoj a naději pro všechny obyvatele Šluknovska“ získali rychle několik set podpisů. V době vzedmutých vášní koncem loňského dlouhého léta pořádalo Světlo pro Šluknovsko akce, tvořící jakousi protiváhu k nenávistným pochodům – každý pátek se konalo společné shromáždění „bílých“ i Romů v kostele v jiném městě na Šluknovsku. Akce Děti dětem přinesla romským dětem krabice od bot plné vánočních dárků věnovaných jinými dětmi.

Poměrně rychle přišly také reakce některých církevních představitelů – synodní senior Joel Ruml a profesor Tomáš Halík napsali zdravici pro protestní bohoslužebná shromáždění, prohlášení k situaci vydala i Česká biskupská konference.

Touha po smíření v modlitbách i médiích

Církve často reagovaly především uvnitř svých společenství – což však není vůbec málo! Při bohoslužbách zaznívaly modlitby za pokoj a smíření na Šluknovsku i ve zbytku republiky, celá situace byla mnohokrát zmiňována v kázáních. Často o ní referovala i církevní periodika, přičemž psala nezřídka vyváženěji než mainstreamovová publicistika. To jistě povzbudilo mnoho věřících k vlastním aktivitám. Již od začátku se všech aktivit účastnili kromě křesťanů a sekulárních humanistů také Židé různých směrů a názorů, od vrchního zemského rabína Karola Sidona až po liberální levicové aktivisty.

Zima s sebou přinesla dočasné uklidnění situace – pochody DSSS se sice konají, ale počet jejich účastníků bývá podstatně menší. Aktivistům to umožnilo vydechnout, nabrat nové síly a pokračovat v práci v klidnější atmosféře. Okruh těch, kteří chtějí „udělat něco dobrého“ pro pokojné soužití na severu, se také podstatně rozšířil, vždyť ne každý má povahu na to, vystavovat se přímým střetnutím.

Každý se tak může věnovat těm aktivitám, které mu jsou povahově nejbližší. Členky Unie židovských žen navštěvují romské ženy na Šluknovsku a na oplátku je zvou na návštěvu v Praze, křesťanští mládežníci uspořádali mikulášský a vánoční večírek pro děti v ubytovně Sport ve Varnsdorfu, členové iniciativy Světlo pro Šluknovsko budují v Rumburku klub pro předškolní romské děti, děti z Prahy i z jiných částí republiky poslaly dětem na Šluknovsko a Ústecko, žijícím v prostředí sociálního vyloučení, přes pět set vánočních balíčků v krabicích od bot.

Romové sobě

Důležité však je, že se aktivizují i sami Romové a vystupují s návrhy řešení i programy. Leckteří vzdělaní a dobře situovaní Romové si znovu uvědomují své vazby k svým chudým soukmenovcům, žijícím na okraji společnosti a setkávají se s nimi. V lednu vznikla romská politická strana s rozumným programem.

Zdá se tedy, že negativní vášně, které v létě v naší společnosti vyvřely, mohou mít paradoxně i pozitivní dopad na posun směrem k větší a reflektovanější toleranci v naší společnosti. Výsledek ovšem není předem jistý a záleží  na tom, co ve společnosti převáží – zda pohodlné a podstatu problému neřešící hledání chyb na těch druhých a jejich obviňování z nepřizpůsobivosti, nebo tolerance a aktivní vytváření společného života.

Mikuláš Vymětal, seniorátní farář pro mládež

Otázka na tělo: Jakou máte zkušenost s Romy?

Český bratr 3/2012.

Petr Vaďura, rozhlasový redaktor
Když se setkám s partou hlučných Romů, trochu mi zatrne, ale tak mi trne i v případě, že potkám rozjařené Čechy. Osobně mám několik přátel, kteří jsou Romové. Jejich „romstvím“ jsem vždy obohacen. Díky nim jsem přečetl řadu zajímavých knih, seznámil se s Dzurkovými obrazy nebo se naučil zpívat několik romských písní. Asi rok jsme měli u nás doma Roma, který opustil dětský domov a neměl kam jít. Stal se členem rodiny, i když pak zmizel neznámo kam. Stále na něj myslíme, modlíme se za něj a čekáme, kdy se vrátí. A jedním z největších zážitků naší rodiny bylo, když jsme byli pozváni na romskou svatbu. Prostě víme, že k nám Romové patří – a my k nim.

Josef Balusek, student
Negativní jako – troufám si říci – většina spoluobčanů neromského původu.

Rut Junová, zdravotní sestra
Moje zkušenost s Romy je poměrně bohatá a různorodá. Ve sboru máme romské děti – s těmi je dobře –, horší je to v zaměstnání. Pracuji na infekčním oddělení a při několika epidemiích žloutenky jsme si s romskými dětmi užili své. Jakmile děti zjistily svoji početní převahu nad personálem, byl vyhlášen boj – hojně podporovaný rodiči stojícími pod okny a pokřikujícími, na co všechno mají děti právo, co komu máme přinést, odnést, zajistit. Hospitalizace trvá u jednotlivce čtrnáct dní a s postupujícími přírůstky z početných rodin trvá epidemie několik měsíců. Křesala jsem v sobě trpělivost, pevnost, laskavou autoritu, vyjednávání…  Myslívala jsem si, že mám pevné nervy, ale v těchto časech se podobaly kšandám po dědečkovi. Dost nepříjemná zkušenost. Nemyslím, že jsou všichni stejní, a těším se na nějaké lepší zážitky.

Jitka Klubalová, předsedkyně Komise pro Kubu při ČCE
Osobní zkušenost s Romy nemám prakticky žádnou. Ani v místě bydliště, ani ve škole, v zaměstnání nebo ve sboru se s Romy nesetkávám.

Anna Jelínková, lektorka
Velice intenzivní. Druhým rokem pracuji s romskými dětmi v romském klubu Zeferino. Tento klub spadá pod Charitu. Celý první rok byl hodně náročný. Byla jsem tvrdě testována dětmi i rodiči, přečkala jsem jej. Romové jsou různí, stejně jako gadžové. Některých si obzvlášť vážím.

David Šorm, farář
Jako sbor jsme se snažili pomoci jedné věřící romské rodině ze Slovenska. Zkušenost z toho mám takovou, že tito lidé měli odlišné vnímání reality, praktických životních priorit a zvládání krizových situací. Od určité chvíle bylo velmi obtížné jim nadále pomáhat. Chtěli jsme jim pomoci k samostatnému a soběstačnému životu, ale oni si (podle našeho pohledu) nedokázali svůj život představit jinak než bez neustálé pomoci od druhých. Tady vidím výchozí bod nějaké možné změny k lepšímu, pokud odhlížím od jednotlivého příkladu. Je ale otázkou, jestli na tom „bílá“ majorita je schopná něco měnit, a především, jestli se jí vůbec chce.

Eliška Baťová, hudebnice
Stejně jako s jinými lidmi: různou. Nicméně od malička jsem byla naučena se Romů bát, neboť skupinky romských dětí otravovaly život školákům přecházejícím přes „jejich“ revír. Ve skutečnosti však nikdy nešlo o etnickou záležitost, ale o způsob chování. A tak to vidím dodnes.

DaZ

Neděle – den odpočinku a znamení svobody

 

Český bratr 2/2012.

Sedmý den je „den, v němž se nežije z vlastní práce, nýbrž z Boží milosti“. Tak to napsal náš pan profesor Starého zákona Jan Heller.
Sedmý den v týdnu je jiný. Svatý, oddělený. V našem týdenním rytmu má být tedy jeden den naplněn jinak než těch šest ostatních. Den odpočinku je jedinečné dědictví starého Izraele pro celý svět. Neměl obdoby v jiném náboženství ani kultuře. Čím je sedmý den jiný? Odpověď dává čtvrté přikázání. Sedmý den je jediný svátek, který je v Desateru zmíněn. Abychom nezapomněli, že je pro nás velmi důležitý.

Čtvrté přikázání je v Bibli zachováno ve dvou verzích. V každé je den odpočinku zdůvodněn jinak.

Sedmý den je svátek radosti

První podobu najdeme v Ex 20,8–11: „Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera, ani otrok tvůj a tvá otrokyně, ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije ve tvých branách. Neboť v šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všecko co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý.“

V této verzi je den odpočinku zdůvodněn Božím odpočinutím při stvoření. Proto tu hledíme „nahoru“, k Pánu Bohu. Sedmý den je zasvěcen jemu.
Hospodin při stvoření pracoval šest dní. Člověče, i ty šest dní klidně a dobře pracuj. Ale sedmý den Hospodin odpočinul a radoval se ze své práce. I ty se tedy zastav a odpočiň.
Pamatuj na den odpočinku, na den šabat. Šabat v hebrejštině znamená „přestání“. Znakem sedmého dne je „přestat“, ustat v práci. V sedmém dni se odvažujeme žít z Boží milosti navzdory všem úkolům, které na nás číhají kolem. Odvažujeme se být svobodní od své vlastní nepostradatelnosti i od své práce.
Sedmý den je den čisté radosti. Uvolnění od práce nás osvobozuje pro to, abychom chválili Pána Boha. Vracíme se ke svému počátku, k prameni svého života, ke svému Stvořiteli. Zároveň vyhlížíme s nadějí Boží království. Den odpočinku je den Hospodinem požehnaný, oddělený, svatý.

Sedmý den je znamením svobody

Druhá verze čtvrtého přikázání má jiné zdůvodnění – byli jsme vyvedeni z otroctví.
Dt 5,13–15: „Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku.“

Tady se díváme kolem sebe, na druhé lidi. Sedmý den je znamením svobody pro všechny. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin vyvedl. Byli jsme vysvobozeni z všelijakých otroctví, a proto smíme být jeden den v týdnu svobodni od práce. A nejen my sami, ale také ti kolem nás. Svobodu musíme přát také druhým. Čtvrté přikázání výslovně myslí i na otroky a otrokyně, hosty, tedy cizince, zkrátka na ty, kdo mají z něčí svévole menší práva nebo hůř nacházejí zastání.

Myslím na prodavačky v obchodních centrech, díky kterým si můžeme v neděli udělat nákupní výlet. Na ukrajinské, mongolské nebo rumunské dělníky, kteří pracují za mizerné peníze v českých fabrikách a žijí v nedůstojných podmínkách. Na tzv. stromkaře, desítky lidí z Vietnamu, Slovenska a Rumunska, kteří byli najati na práci v českých lesích, sedm dní v týdnu pracovali a nedostali za svou práci ani korunu.

Byli jsme Bohem vysvobozeni a jako svobodní lidé musíme dávat pozor na to, že čtvrté přikázání není jen pro pár vyvolených, ale pro všechny! Šabat je největší sociální vynález židovství. Nikdo, ať je z jakékoli sociální skupiny, nebude sedmý den pracovat.
Pravidla, která jsou dodnes v židovství se slavením šabatu spojena, mají člověka osvobodit pro radost, slavení, setkání s Bohem i s lidmi.

Den Páně

Ježíš dodržoval všechny svátky svého židovského lidu a sobotu světil. Zároveň byly jeho činy během soboty příčinou mnoha sporů. Ježíš ukazoval, že sobota je tu pro člověka, nikoli člověk pro sobotu a Syn člověka je pánem i nad sobotou. Uzdravoval lidi z jejich letitých trápení. Konkrétní člověk a jeho bolest pro něj byly důležitější než dobře míněná pravidla.
Křesťané brzy začali nazývat den po sobotě, den Kristova vzkříšení, dnem Páně, latinsky Dominica, dies Domini, den vzkříšení. Křesťané ze Židů však pravděpodobně dál zachovávali také sobotu, přinejmenším do zničení jeruzalémského chrámu roku 70. Ale už na konci prvního století rané křesťanské spisy dokumentují, že křesťané slavili bohoslužbu v neděli: „V den Páně se shromažďujte, lámejte chléb a děkujte.“
Definitivní zlom pro slavení neděle představuje nejpozději Konstantinův zákon z roku 321, který předepisuje neděli jako den, v němž se nepracuje ani neúřaduje.

 

Co s nedělí?

Ještě za mého dětství někteří mí vrstevníci z křesťanských rodin nesměli v neděli do kina. Zvláště reformovaná tradice byla přísná a život v jejím pojetí měl svá pevná pravidla. Ale když se na přední místo dostane složitý systém lidských představ o tom, co je a není správné, přijdeme o smysl neděle jako vzácného Božího daru. Nelze se pak divit, že se lidé chtěli od všech církevních příkazů a zákazů osvobodit. Ale jestli jsme dnes v neděli šťastnější, to nevím.
Co tedy můžeme v neděli dělat, abychom si opravdu odpočinuli od práce a zároveň ji slavili před Bohem? Můžeme ten den naplnit odpočinkem, navštěvováním, cestou do přírody, za kulturou. Můžeme jej věnovat rodině, nemocným, blízkým lidem, přátelům, sami sobě, jak právě potřebujeme a chceme. Smíme jej prostě prožít zdánlivě velmi nečinně. Ale pořádně a dobře. Neděle je svátek svobody – od práce jsme osvobozeni pro sebe, pro druhé lidi, pro Pána Boha.

Každá neděle je malým vzkříšením

Neděli slavíme jako připomínku Ježíšova vzkříšení. Je i vzkříšením našich vlastních sil a vztahů. Světit neděli znamená oslavovat Pána Boha. A to můžeme ve společenství církve. Je to veliká výsada moci prožít část neděle s ostatními sestrami a bratry, při zpěvu a modlitbě, při kázání, společné večeři Páně. Bohoslužby k neděli prostě zásadně patří. Spolu s druhými lidmi při nich hledíme k Pánu Bohu, k Ježíši Kristu. A když při nich zavěje Duch svatý, tak se nás něco dotkne a najdeme tu potěšení, napomenutí, naději.
Účast na bohoslužbách se nesmí stát protivnou povinností. Jak na to, to je někdy nelehký úkol pro rodiče, když se jejich dětem v neděli nechce vstávat. Jako v jiných oblastech života, i tady platí, že děti vnímají to, co děláme, silněji než to, co říkáme. Jestli jsou pro nás bohoslužby radostí a posilou, položili jsme dobrý základ pro to, aby i naše děti jednou chodily do kostela rády.
Je dobře, že se v neděli bohoslužby konají. A když při bohoslužbách z nějakého důvodu nemůžeme být, jsou tu jiní, kteří za nás zpívají a modlí se. A ty nepřítomné zahrnou do svých přímluv.
Věřím, že díky Duchu svatému se neděle může stávat dnem, kdy jsme díky Bohu zase svobodní – pro druhé i pro Pána Boha. Sedmý den je den, ve kterém nežijeme z vlastní práce, ale z Boží milosti.

Hana Pfannová, Mělník