Český bratr 3/2012.

Negativní vášně mohou mít pozitivní dopad

Extremistická Dělnická strana sociální spravedlnosti má již ustálenou taktiku – když z médií zjistí, že v některém městě s větší koncentrací Romů došlo k trestnému činu, který lze interpretovat etnicky, uspořádá na místě pochod svých příznivců. Údajně má sloužit ochraně „bílé většiny“, ve skutečnosti se však snaží získat politické body hraním na rasistickou notu – bez ohledu na to, že ve městě vyvolá či ještě zvýší napětí mezi „bílými“ a „tmavými“, a situaci tak pro všechny zhorší. Občas jako by této malé extremistické straně hrála do ruky i policie – asi před rokem dvakrát po sobě tvrdě rozehnala pokus o nenásilnou bohoslužebnou blokádu neonacistického pochodu.

Napětí na severu Čech

Uprostřed léta došlo na severu Čech k situaci, která mnohé znepokojila. K pochodům Dělnické strany sociální spravedlnosti, zaměřeným proti místním nejchudším obyvatelům, žijícím v sociálně vyloučených lokalitách, se v Rumburku a ve Varnsdorfu připojili místní obyvatelé. Davy lidí nenávistně táhly proti svým sousedům, protože je pokládali – samozřejmě mylně – za příčinu všeho zla. Pro média to představovalo v okurkové sezóně vděčné sousto. O situaci Romů i Neromů, žijících na severu Čech, se začala vést celospolečenská diskuze. Zarážející však bylo, kolik xenofobních názorů zaznívalo i od tzv.  slušných lidí. Nastala situace, kdy veřejný prostor ve zmiňovaných městech i diskusi v mnoha regionálních i celorepublikových médiích ovládli zastánci protiromského rasismu.

K čemu by toto napětí mohlo směřovat? K tomu, že by v naší společnosti, dosud poměrně homogenní, narostly nepřekonatelné bariéry mezi bohatými a chudými, těmi, kdo mají světlou a tmavší barvu kůže. Jenže ve společnosti, rozdělené fyzickými ploty i společenskými bariérami, se žije dobře jen málokomu.

Mnoha lidem byla vzniklá atmosféra xenofobních názorů od počátku velmi nepříjemná – všimli si toho, co dosud tušili jen ti, kdo se situací do hloubky zabývali: že naše společnost je prorostlá netolerancí a nesnášenlivostí jak podzemní houbou, a stačí jen malý podnět a všude se objeví jedovaté výtrusy nenávisti.

Pochody nenávisti tak vyvolaly i mnoho reakcí těch, pro které je důležité, aby naše vlast byla dobrým domovem všem jejím obyvatelům, aby se lidé různé barvy kůže, různého sociálního postavení i různých názorů potkávali na jedné ulici, zdravili se a přátelili, a jejich děti společně seděly ve školní třídě.

Proti projevům nenávisti

Prvními, kteří vystoupili na straně Romů, byly různé místní i celostátní občanské iniciativy – V Ústí neonacisty nechceme, Ne rasismu, Nenávist není řešení. Tyto iniciativy sdružují převážně aktivní vysokoškolskou mládež, odvážné mladé lidi schopné krátkodobě velkého nasazení – přijet i zdaleka a riskovat jak zbití neonacistickými úderkami (které pravidelně doprovázejí pochody DSSS), tak i problémy s policií. Členové iniciativy Násilí není řešení se nejprve snažili o blokády pochodů nenávisti, později se soustředili na zajišťování programu pro děti v ubytovnách, které byly cílem těchto pochodů, tak aby děti nejlépe ani nezaregistrovaly přítomnost extremistů pochodujících a skandujících nenávistná hesla pod okny jejich domovů.

Na vypjatě rasistickou atmosféru na Šluknovsku rychle zareagovali i někteří místní obyvatelé, křesťané spolu s nekřesťany, a založili iniciativu Světlo pro Šluknovsko. Na svou petici, požadující „pokoj a naději pro všechny obyvatele Šluknovska“ získali rychle několik set podpisů. V době vzedmutých vášní koncem loňského dlouhého léta pořádalo Světlo pro Šluknovsko akce, tvořící jakousi protiváhu k nenávistným pochodům – každý pátek se konalo společné shromáždění „bílých“ i Romů v kostele v jiném městě na Šluknovsku. Akce Děti dětem přinesla romským dětem krabice od bot plné vánočních dárků věnovaných jinými dětmi.

Poměrně rychle přišly také reakce některých církevních představitelů – synodní senior Joel Ruml a profesor Tomáš Halík napsali zdravici pro protestní bohoslužebná shromáždění, prohlášení k situaci vydala i Česká biskupská konference.

Touha po smíření v modlitbách i médiích

Církve často reagovaly především uvnitř svých společenství – což však není vůbec málo! Při bohoslužbách zaznívaly modlitby za pokoj a smíření na Šluknovsku i ve zbytku republiky, celá situace byla mnohokrát zmiňována v kázáních. Často o ní referovala i církevní periodika, přičemž psala nezřídka vyváženěji než mainstreamovová publicistika. To jistě povzbudilo mnoho věřících k vlastním aktivitám. Již od začátku se všech aktivit účastnili kromě křesťanů a sekulárních humanistů také Židé různých směrů a názorů, od vrchního zemského rabína Karola Sidona až po liberální levicové aktivisty.

Zima s sebou přinesla dočasné uklidnění situace – pochody DSSS se sice konají, ale počet jejich účastníků bývá podstatně menší. Aktivistům to umožnilo vydechnout, nabrat nové síly a pokračovat v práci v klidnější atmosféře. Okruh těch, kteří chtějí „udělat něco dobrého“ pro pokojné soužití na severu, se také podstatně rozšířil, vždyť ne každý má povahu na to, vystavovat se přímým střetnutím.

Každý se tak může věnovat těm aktivitám, které mu jsou povahově nejbližší. Členky Unie židovských žen navštěvují romské ženy na Šluknovsku a na oplátku je zvou na návštěvu v Praze, křesťanští mládežníci uspořádali mikulášský a vánoční večírek pro děti v ubytovně Sport ve Varnsdorfu, členové iniciativy Světlo pro Šluknovsko budují v Rumburku klub pro předškolní romské děti, děti z Prahy i z jiných částí republiky poslaly dětem na Šluknovsko a Ústecko, žijícím v prostředí sociálního vyloučení, přes pět set vánočních balíčků v krabicích od bot.

Romové sobě

Důležité však je, že se aktivizují i sami Romové a vystupují s návrhy řešení i programy. Leckteří vzdělaní a dobře situovaní Romové si znovu uvědomují své vazby k svým chudým soukmenovcům, žijícím na okraji společnosti a setkávají se s nimi. V lednu vznikla romská politická strana s rozumným programem.

Zdá se tedy, že negativní vášně, které v létě v naší společnosti vyvřely, mohou mít paradoxně i pozitivní dopad na posun směrem k větší a reflektovanější toleranci v naší společnosti. Výsledek ovšem není předem jistý a záleží  na tom, co ve společnosti převáží – zda pohodlné a podstatu problému neřešící hledání chyb na těch druhých a jejich obviňování z nepřizpůsobivosti, nebo tolerance a aktivní vytváření společného života.

Mikuláš Vymětal, seniorátní farář pro mládež