Český bratr 4/2012.
Pavlův výrok z 2K 12,10, který jsem si vypůjčil pro nadpis, naznačuje, že otázka slabosti a síly, případně vztahu „slabých“ a „silných“ patřila k těm, na nichž se apoštol sobě i svým čtenářům pokoušel ozřejmit tu novost a jinakost, kterou do lidského života vnáší Kristovo evangelium.
O slabosti a slabých Pavel ve svých dopisech psal poměrně často – a vlastně není divu. Otázka síly a slabosti přece patří k těm základním, které si nutně klademe všichni. Chceme a potřebujeme být silní, mocní a schopní – slabost, nemohoucnost a neschopnost patří jednoznačně k omezením našeho života, protože život sám je pohyb, vzepření proti nicotě, a tak je k němu třeba síly. Tam, kde síla, schopnosti a možnosti klesají k nule, začíná se roztahovat nebytí nebo řečeno méně filozoficky: smrt. Ne náhodou výraz, který v řečtině označuje obecně „slabost“, má také konkrétní význam „ne-moc“, jak jej ostatně často převádějí do češtiny Kraličtí.
Otázkou pak je, co je doopravdy silné, kde a jak sílu hledat a získat. A potíž je v tom, že my lidé někdy sílu, moc a schopnosti potřebujeme ukazovat a uplatňovat nejen jako vzpouru života proti nicotě, ale také – a se zvláštní oblibou – jako přemáhání, někdy i znásilňování slabých, či alespoň slabších. Je známá věc, že mnohem raději zápasíme se slabostmi druhých než s těmi vlastními.
V tom, co Pavel o slabosti a síle píše, můžeme rozlišit dva okruhy. V prvním sám sebe prohlašuje za slabého, a dokonce se tím chlubí, ve druhém se počítá mezi silné. Ten první se týká toho, co člověku přináší jeho víra v Krista. Kdo ve víře přijal evangelium, svědectví o tom, že Bůh vzkřísil z mrtvých ukřižovaného Ježíše, založil svůj život na této nepochopitelné a nevysvětlitelné, nepravděpodobné, a přece skutečné Boží moci. „Kdo je v Kristu, je nové stvoření,“ prohlašuje Pavel (2K 5,17).
Ale co to znamená, jak se to projeví v tom, co prožíváme?
Křesťané byli zřejmě od samého počátku v náboženském pokušení představy, že život „v Kristu“ bude již životem zbaveným trápení a nesnází, životem prodchnutým Boží nezdolnou mocí a svobodou, a někteří proto hledali doklady Boží přítomnosti v úspěchu, oproštění od nemocí, silném náboženském prožitku. Pavel však tuto představu zásadně zpochybňuje. Boží moc se podle něho nejzřetelněji projevuje tam, kde je jisté, že to není jen jiné pojmenování lidské síly a schopnosti.
Ve 2K 12,7–10 uvádí příklad ze svého osobního života. „Osten v těle“ je nejspíš nějaká bolestivá, chronická nemoc, kterou trpěl. Pavel vypráví, že se opakovaně modlil, aby jej Bůh tohoto trápení zbavil. Jako odpověď na tyto modlitby však přijal pochopení, že se má spokojit s Boží milostí, tedy s oním ujištěním evangelia o Boží vysvobozující přízni projevené a potvrzené v Kristu. Vnějšího dokladu v podobě úlevy od konkrétního trápení se mu nedostalo, ale Pavel to přijal jako způsob, jímž Boží moc ve světě působí. Ne jako síla, která by apoštola proměnila v nadčlověka nezlomného zdraví a neodolatelné osobní přitažlivosti – a na to posléze lákala i všechny jeho posluchače, nýbrž jako služba člověka všelijak zkoušeného, jehož poselství však překvapivě dochází sluchu a přijetí právě této všední slabosti navzdory. K lidské slabosti se připojuje, na ní se projevuje moc Kristova. Tak Pavel objevuje sílu (Boží) ve své slabosti.
Pavel tuto povahu Boží moci vidí v souvislosti se základní strukturou evangelia: je to přece poselství o vzkříšení ukřižovaného. Vzkříšení přitom nechápe jako jakousi Boží korekturu, která překonala Ježíšovu smrt a tak „vymazala“ ukřižování z jeho příběhu. Naopak: vzkříšení je především Boží potvrzení, jakási „certifikace“ Ježíšovy cesty – a tedy i kříže, odhalením jeho smyslu. Dá se proto říci, že Bůh jednal (a jedná) nejen navzdory „slabosti“, ale skutečně jejím prostřednictvím. O lidskou víru se podle Pavla uchází „bláznivá“ zvěst o ukřižovaném spasiteli (1K 1,18–25). Toto evangelium pak také staví otazník nade všechno, co jinak lidé považují za „moudré“ a silné – a odráží se i v tom, mezi jakými lidmi především nachází kladnou odezvu.
K víře v toto evangelium nemůže být člověk přiveden žádnými „fígly“, ničím, co by ho z vnějšku uchvátilo a jaksi „přinutilo“ věřit. Tak s křesťanskou vírou, jak jí rozumí Pavel, těsně souvisí svoboda. A se zápasem o svobodu víry v křesťanských společenstvích souvisí druhý okruh Pavlových výpovědí o silných a slabých.
V obšírných výkladech adresovaných do Korintu (1K 8,1–11,1) a do Říma (Ř 14,1–15,7) se Pavel zabývá otázkou, která je v různých obměnách v církvi živá asi v každé době: jak souvisí víra a její náboženské projevy, dnes bychom řekli zbožnost. V podrobnostech se tyto výklady liší, jako se zřejmě lišily i konkrétní podoby problému na obou místech. Ale v obou případech se Pavel pokouší překonat vnitřní napětí, které mezi křesťany vnášel odlišný názor na to, zda a jak se víra pojí s dodržováním určitých náboženských zásad – tehdy zvláště udržování odstupu od pohanských kultů odmítáním jíst maso ze zvířat poražených jako oběti v chrámech, dodržování svátků a rozlišování přijatelných a nepřijatelných pokrmů. Pavel mluví o slabosti svědomí (1K 8,7) či slabé víře (Ř 14,1; Bible 21 tu výstižně překládá „choulostivá víra“) těch, kdo byli v těchto otázkách opatrnější a pečlivější. Nebyli to nutně křesťané židovského původu, jak se někdy uvádí, některé zmínky (např. 1K 8,7) ukazují naopak na pohanský původ takto nejistých.
Síla, k níž se sám Pavel hlásí („my“: 1K 8,6; Ř 15,1), se projevuje ve svobodě plynoucí ze spolehnutí na svrchované Boží panství nad celým světem, takže nějakého úzkostlivého rozlišování není třeba. Pavel se však i tady velmi důsledně drží přesvědčení o povaze svobody víry, kterého jsme si již všimli: jestliže poznání víry je skutečně výlučně věcí působení Boží moci, nelze k němu člověka dostrkat žádnými vnějšími prostředky, ani naléháním na to, jak by svoboda měla vypadat. Pavel to respektuje, a tak se nepokouší „slabost“ víry či svědomí nějak léčit a posilovat, nýbrž velmi rozhodně nabádá ty, kdo onu svobodu pociťují, aby se v ní omezili a „slabé“ svým „nenáboženským“ chováním nepohoršovali. Používá přitom vskutku silných slov: kdo uplatňováním své svobody „ubíjí slabé svědomí“ druhých, „hřeší proti Kristu“.
K orientaci má zřejmě posloužit jakési pravidlo, kterým Pavel své pojetí evangelijní svobody vystihuje: „všechno je dovoleno, ale ne všechno je prospěšné“. „Prospěch“ pak upřesňuje jako „budování“ (společenství v církvi, ČEP: „společný růst“; sr. Ř 14,19). Ohled na ostatní má být měřítkem svobody. Ačkoli hlavní břemeno tohoto (svobodného!) sebeomezení vkládá v obou epištolách na „silné“, v Ř 14,3.10 zachytíme pokyny oboustranné, v nichž se obrací také na „slabé“ a žádá je, aby „nesoudili“ ty, kdo jejich opatrnost nesdílejí. V zásadě, pokud to obě strany unesou, by tedy podle Pavla mohla být v církvi v otázce náboženské podoby víry značná rozmanitost. Je však na těch, kdo mají svobody víc, aby byli solidární se „slabšími“. I tady platí, co Pavel pověděl o křesťanském soužití obecně (Ř 12,16): „nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám“.
Jan Roskovec
(autor působí na katedře Nového zákona Evangelické teologické fakulty UK)
