Český bratr 4/2012.
Aby se milost nestala povinnou
Církev pro silné, nebo pro slabé? Pro slabé, samozřejmě. Pro chudé, plačící, tiché, hladovějící a žíznící, milosrdné, čistého srdce – pro slabé. Je zajímavé, jak se v Ježíšově blahoslavenství zaslibuje Boží království v jedné řadě lidem, kteří mají nějaký životní problém (jsou chudí, pláčou, hladovějí a žízní), a těm, kteří mají, našimi slovy, dobrý charakter. Nerozlišeně. Protože, po pravdě řečeno, skutečně hodní lidé (ne ti, co umějí hodné dobře zahrát) mívají těžký život.
Hodní lidé
Lidé milosrdní, bezelstní, lidé, kteří nemají rádi spory, jsou bohužel v životě v jasné nevýhodě. Můžeme o nich říci mnoho hezkých slov – všichni o nich dovedou hezky mluvit. Ale, abychom nahlédli drsnou realitu, rande si s nimi obvykle nikdo dát nechce. A když už hodní lidé nakonec uzavřou nějaký svazek, bývají na tom obvykle biti. Všimněme si, jak často slýcháme v rozhovorech: „taková hodná ženská, ale na chlapy má smůlu“ nebo „takovej hodnej chlap, ale na ženský má smůlu“. Lidem se to jeví jako paradox, ve skutečnosti je to příčina a následek.
Podobně jako na této intimní rovině skončíme i na opačném konci, na rovině vysoce společenské, politické. Zrovna česká duchovní tradice vystihuje tuto zkušenost dosti realisticky v postavě knížete Václava. Ač člověk nikoliv zbabělý (jeho lebka nese stopy zhojených zranění z boje), přece se svou touhou po míru se sousedy stává pro domácí „kněžourským králem“, kterého je pro dobro národa třeba odstranit. Když později dojde na obléhání Libice a obležení se hájí tím, že na den sv. Václava se nesmí bojovat, obléhatelé vtipně odpovídají „Když je váš svatý Václav, tak náš svatý je Boleslav“. A tak připomínání řádů a ohledů bude znít vždy suše a vždy se na ně najde nějaká vtipná odpověď. I humor sám (pokud to není jen pokus o humor) bývá drsný a stojí spíše na straně těch silných, i když nám všem bez rozdílu v životě jistě pomáhá. Smějeme se totiž většinou tomu, nad čím bychom jinak museli plakat. Být hodný je někdy trochu nuda.
A Kristus říká hodným lidem: vydržte to, nenechte se zlomit, jste vysmíváni, ale ve skutečnosti je už všechno, na co hledíte, vaše. A budete mít i víc. V tom ať je vaše vnitřní síla, že jste královského rodu. A u Lukáše dodává Kristus ještě: „Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.“
Chudí bez udání důvodu
Jak jsme už uvedli na začátku, Kristovo velkorysé zaslíbení nepatří jen lidem čistého srdce, ale i lidem, kteří jsou prostě chudí nebo z nějakého důvodu pláčou. Tedy lidem, kteří nejsou oslabeni, zranitelní díky tomu, že „svět ve zlém leží“, ale prostě od nátury. Ne každý je chudý, protože je poctivý – někdo prostě nemá dost kázně k rozumnému hospodaření. Ne každý pláče, protože se mu stala křivda – někdo pláče (nebo by alespoň měl) sám nad sebou. A přesto i takovým patří, rovným dílem, království nebeské. I takoví jsou spojeni do jednoho houfu, do jednoho stáda se spravedlivými. To nejde zpochybnit.
Ale je třeba rozlišovat mezi utrpením pro spravedlnost, které je ctností a kterým se opravdu lze chlubit – a prostě jen utrpením, při němž je nám ztrápených prostě a jednoduše líto.
V církvi i v nás samých se setkává člověk hodný a člověk slabý. A je důvodem k radosti, že naše sbory zahrnují a přijímají dost lidí nemocných, neúspěšných, životem zraněných, starých. Leckterý farář vyslechne mezi dveřmi vtipnou větu „všude jsem už byl, takže teď my zbýváte už jen vy, pane faráři“. To vše ukazuje, že křesťanství není nějaký teoretický koncept, ale něco, co už teď v praxi funguje tak, jak jeho zakladatel předpokládal.
Chudé nerovná se poctivé
Setkává se tedy člověk hodný a člověk slabý. Trvalé nebezpečí ovšem je, že se slabost, zemdlenost, mrzutost sama o sobě začne pokládat za ctnost. A tak třeba církev stále ohrožuje sklon najít zálibu v bezúčelné askezi, odpírání si něčeho příjemného, jen abych se odlišil. Třeba u pietistů nabýváme dojmu, že třemi hlavními sloupy křesťanství je nepít, nekouřit, netancovat. Volba těchto tří nevinných (pokud uměřených) životních příjemností je zřetelně svévolná. V době vzniku pietismu většina lidí pila, kouřila a tancovala. Kdo ne, byl tím společensky vyloučen a hned si mohl připadat jako trpící, aniž by musel trpět pro to, co za utrpení skutečně stojí, a sice láska a spravedlnost. Podobné rozpaky ve mně budí třeba plánovité odmítání televize a lidové kultury vůbec, módní ekologický asketismus a celé to dnešní tažení proti „konzumní kultuře“. Rozumnější a ovšem náročnější je ono Pavlovo „Všecko zkoumejte, dobrého se držte“, tedy dokázat z bohaté nabídky doby vybrat to, co může třeba vypadat lacině, ale ve skutečnosti je hluboké. Co nám slouží, místo aby nad námi vládlo. A možná trochu zaujatě počítám k bezúčelné askezi i v současných církvích rozšířenou zálibu v estetické ponurosti či neumětelství: Když církev užije nějakých obrázků, buď nesmí být poznat, co na obraze je, nebo to musí být neumělé kresby dětí nebo na obrázku musí být člověk starý či nemocný. O děti, staré a nemocné se máme starat na prvním místě, ale že si je dáme na vývěsní štít, z nás hodné lidi nedělá.
Dělám to zadarmo
Když jsme zmínili neumětelství: církevní prostředí je skutečně vlídné, to podle mě pozná každý, kdo přejde ze zaměstnání v církvi či diakonii do státního nebo soukromého sektoru. A církev stojí na dobrovolné práci. Nebezpečná je pro ni myšlenka: „Když to dělám zadarmo, nikdo mě nesmí kritizovat.“ Všimněte si, že téměř kdokoliv, kdo je v církvi navržen k nějakému úkolu, nechává se dlouho přemlouvat, aby pak vždy mohl říci „ale já to dělat nechtěl“. Přitom dostat úkol v církvi je velké vyznamenání – tím přece Bůh člověku jasně říká, co od něj chce! Kolik jen lidí se trápí myšlenkou, co od nich Bůh chce, jaké je jejich místo. A tady je to řečeno otevřeně, potvrzeno většinou – a odměna? Ta je v nebesích. Kdo má odpovědný, důležitý úkol musí být (uctivě) kritizovatelný. Bez kritiky není nikdo schopen pracovat trvale správně, protože všeho si člověk nikdy sám nevšimne.
Tyranie slz
Na nejhlubší rovině se vlídnost a slabost v církvi střetává samozřejmě v osobních vztazích. Zde jejich společné a vzájemné povolání ohrožuje tzv. tyranie slz. Tedy když se ze soucitu a laskavosti stane povinnost, kterou si někdo nárokuje. „Mám zbabraný život, všichni mi tedy musí pomáhat a všechno mé jednání omlouvat.“ Naprosto nemusí – a stačí vyjít z útulného církevního kroužku do světa, aby se člověk přesvědčil, že jinde nepochodí. Milost Boží, to je přece ten nejzásadnější projev Boží svobody. Kristus nemusel jít na kříž, jak po svém zatčení dává důrazně najevo všem kolem, ale šel. Stejně tak křesťan nemusí být hodný – ale být takový má. A že něco „mám“, to znamená víc, než že „musím“ – to je ta křesťanská svoboda. A proto také člověk vždy bude dlužit Bohu – a slabý milosrdnému, nikdy ne naopak. V církvi by tedy velmi často měl znít tento dialog: „Ani nevím, jak vám mám poděkovat.“ – „To nestojí za řeč.“ A nad pomyšlení skvělé je právě to, že člověk má stejnou důstojnost, ať už z jeho úst zní ta první věta, nebo ta druhá.
Tomáš Pavelka, farář v Lounech
