Český bratr 5/2012.

Prof. ThDr. Jan Štefan (1958) je vedoucím katedry systematické teologie Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Od podzimu 2011 je studentským farářem. Popis své práce začal vytvářet zcela od základů: od pravidelných dopoledních bohoslužeb každou středu v podzemní fakultní kapli, čtvrtečního večera s hostem jednou v měsíci ve fakultní kavárně Marathon a semestrálního večírku na konci zimního a letního semestru.

Jaké úkoly studentského faráře považuješ za nejdůležitější?

Za nejdůležitější úkol studentského faráře považuji znovu navázat přervaný vztah mezi univerzitním studiem a studentským životem. Dvacet let jsme se na fakultě soustředili na kvalitu výuky teologie a teologického bádání. Nyní je načase zamyslet se nad tím, kdo že to vlastně je teolog. Nedávno jsem četl u Wolfharta Pannenberga, jednoho z nejvýznamnějších žijících systematických teologů současnosti, větu: „Náboženská tvrzení mohou, stejně jako jiná tvrzení, získat na věrohodnosti pouze tím, že budou mít pozitivní vztah k našemu ostatnímu vnímání skutečnosti.“  Obávám se, že na fakultě příliš často slyšíme, čteme, hovoříme i píšeme o něčem, co nemá žádný vztah k tomu, co prožíváme, co zakoušíme, čím žijeme. Otevřeme knihu či počítač a na chvíli zapomeneme na to, co nás naplňuje smutkem nebo radostí, na co vzpomínáme nebo na co se těšíme; zavřeme knihu či počítač, a vrhneme se zpátky do trápení, úkolů i potěšení života.

Moje lipská kolegyně, systematická teoložka Gunda Schneider-Flumeová, definuje teologii jako „zkušenostní vědu“. Teologem je pro ni ten, kdo propojuje zkušenosti účastníků biblických příběhů, dosvědčené biblickými svědky, s vlastními zkušenostmi – od zkušeností běžných, každodenních, přes zkušenosti velké, výjimečné, až po zkušenosti specifické, dané naší profesí.

Domnívám se, že studenti a studentky teologie jsou zvláštní bytosti, které si žádají – podobně jako vojáci, policisté, vězni nebo pacienti – svého zvláštního faráře, na kterého mají nadstandardní nároky: slyšet intelektuálně náročná kázání, účastnit se mnohovrstevné bohoslužby, vědět, že pastorace bude brát zřetel na problémy, které s sebou nese jejich studium (např. krize víry, náboženské vyhoření, hyperkriticismus vůči faktickému provozu církví). K věci patří i to, že studující teologie budou posuzovat svého profesora jako teologa nakonec ne podle kvality (a už vůbec ne kvantity!) jeho odborných studií, nýbrž podle toho, jaký je na kazatelně, za „oltářem“, ve „zpovědnici“, tj. podle toho, jaký je kazatel, jaký je liturg, jaký je pastýř.

Jsi tu jen pro evangelické studenty, pro studenty, kteří se hlásí ke křesťanské víře, nebo pro všechny studenty, konfesijní právě tak jako nekonfesijní?

Samozřejmě, že tu jsem pro všechny studenty. Předpokládám však, že mou službu užijí jenom ti, kdo praktikují nebo by rádi praktikovali křesťanskou víru nebo by rádi viděli, co to je praktikovat křesťanskou víru – v reformační spiritualitě a reformačním étosu. Svou službu nabízím všem, církevně zakotveným i církevně nesocializovaným, ale je to služba duchovenská, není to poradenství v životních trablech. Nejsem ani psycholog, ani psychoterapeut, jsem farář. Jistě, tématem teologie není pouze a výlučně Bůh, tématem teologie je Bůh a člověk a jejich vzájemný vztah. Farář pečuje o člověka v jeho vztahu k Bohu.

Je tvoje role studentského faráře v konfliktu s tvou rolí vysokoškolského učitele?

Jako evangelický teolog chci rozlišovat sféru světskou a sféru církevní, svou roli občanskou a svou roli křesťanskou. Své působení na jednom či na druhém místě, v jedné či druhé roli, bych neměl zaměňovat. Například tím, že budu při bohoslužbě mluvit jako učitel nebo při přednáškách jako farář, nebo že budu při zkoušce odpouštět profesní neznalosti (jako by to byly hříchy) a v pastoračním rozhovoru hodnotit životní situace (jako by se jednalo o zkouškové penzum). Jako farář vnáším do srdce světlo Ježíšova evangelia, jako profesor do hlavy světlo teologického rozumu. Teď jsem ovšem promluvil jako luterán, a k tomu značně doktrinárně („jako dogmatik“).

Jako žák Karla Bartha bych rád tyhle lutherské formule poněkud poopravil. Rozlišovat kazatelnu a katedru, svlékat ze sebe talár univerzitní a navlékat na sebe talár farářský a naopak, mohu jen proto, že duchovenská služba i vyučování teologie spolu velmi těsně souvisejí. Někdy je takřka nemožné říci: teď mluvím či jednám jako farář, za chvíli budu mluvit a jednat jako profesor. Nemohu se rozpoltit vedví.V obou rolích přistupuji ke studentům a studentkám jako ten, kdo je prostě – nebojím se toho slova – má rád.

Máš dojem, že se v poslední době vytvořil větší pocit sounáležitosti studentů k fakultě, že ji vnímají jako společenství?

Ano, pozoruji, že se kolem kaple (a doufám, že podobně tomu bude i kolem Marathonu – někdo chodí raději do kostela, někdo do hospody) vytváří jak hlubší a pevnější společenství mezi studenty navzájem, tak také určité společenství mezi studenty a učiteli. Když podáváš bratřím a sestrám tělo a krev Páně nebo když si s Jakubem nebo Alžbětou přiťukneš půllitrem, nejsi přitom doktor či student teologie, nýbrž Jakub, Alžběta a Jan. Jistě, toto společenství nečítá víc než pár desítek lidí, ale nejde o to „kolik“, jde o to „že vůbec“.

Má se studentský farář zapojit do protestních akcí proti navrhovaným reformám vysokých škol?

Přímo nikoli – pokud by nenastal tzv. status confessionis, okamžik, kdy by se zaujetí stanoviska pro nebo proti stalo nutnou podobou mého křesťanského vyznání Krista. Taková situace přichází ovšem zcela výjimečně. Rád bych se držel pravidla, že v běžných situacích je pro faráře politika – každá politika, a zejména politika protestní a medializovaná – vždy až na druhém místě.

Ptal se Peter Stephens

Český bratr 5/2012.

Michael Pfann (1988) studuje pátým rokem Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. Pochází z farářské rodiny a i v širším příbuzenstvu je toto povolání časté. Před vysokou školou chodil na gymnázium v Bystřici nad Pernštejnem a v Mělníce, dětství prožil na rovečínské faře. Má dva mladší bratry.

Jaký obor na teologické fakultě studuješ, který ročník?

Studuju magisterskou evangelickou teologii a jsem v pátém ročníku.

Kdy padlo rozhodnutí, že půjdeš studovat teologii?

Různě jsem nad tím přemýšlel celý život, mám oba rodiče faráře. Ne, že by se ode mě očekávalo, že budu taky farář, ale bylo to nějak nasnadě. Po druháku na gymplu jsme se stěhovali z Rovečného do Mělníka, a tehdy jsem se rozhodl, že chci být farářem a že půjdu na teologii.

Co tě nejvíce ovlivnilo v tomto rozhodování?

Asi by byla hloupost tvrdit, že na to nemělo vliv prostředí, ve kterém jsem vyrůstal. Většina mých příbuzných jsou faráři. Viděl jsem, že je to práce zajímavá a že má smysl. Nakonec jsem zjistil, že bych to taky rád dělal. Nemůžu říct, že by moje rozhodnutí bylo důsledkem nějakého jednoho setkání, spíš to mělo postupný vývoj.

Byl přechod ze střední školy na vysokou náročný?

Na vysoké škole je jiné to, že pokud si člověk dobře vybral, tak studuje, co ho zajímá. Už se nemusí zabývat třeba matematikou nebo chemií, to mi bylo na střední škole protivné. Spolužáci z fakulty mají podobné zaměření, většinou mají zájem o obor, tím je to jiné. Člověk žije tím, co studuje.

Byly pro tebe těžké jazyky, přes které je třeba se v prvních ročnících dostat?

V prvních ročnících je řečtina, latina, hebrejština. Bylo to náročné a musel jsem se se tomu věnovat, i když se mi občas moc nechtělo. Mě nejvíc bavila hebrejština, protože Petr Sláma ji učí zajímavě. Dokázal nás nadchnout a ukázat nám, jak hebrejština zrcadlí úplně jiný druh myšlení. S ostatními jazyky jsem musel být trochu trpělivější. U latiny jsem měl nějaké základy z gymplu, tak mi šla ze začátku líp. S řečtinou to bylo trochu těžší. Jsem rád, že jsem tím prošel. Zvlášť latina je velká pomoc při studiu dalších jazyků. Když pochopíš strukturu latinské gramatiky, líp se učí němčina, angličtina i další jazyky.

Jak řečtinu, latinu a hebrejštinu zvládali spolužáci, kteří měli nějakou jinou střední školu?

To nevím. Nikdy jsem spolužáky nevnímal z toho hlediska, odkud kdo na teologii přišel. Ani jsem vlastně často nevěděl, kdo z nich má gympl a kdo jinou střední školu. Samozřejmě je dost lidí, kteří nastoupili na vysokou a z nějakých důvodů toho nechali. Mám dojem, že to byli ale spíš lidé, kteří chtěli studovat prostě něco, ale pak zjistili, že zrovna teologie je nebaví, takže neměli ani motivaci pořádně se učit. Tak odešli. Ale kdo ji opravdu chtěl studovat, vydržel, i když to pro něj třeba bylo těžké.

To je dobrá zpráva pro církev, farářský dorost bude.

Někdy se taky stane, že student, který přišel z necírkevního prostředí, se setká na fakultě s lidmi, přes které se dostane do toho církevního, začne se zajímat, pak chodit do kostela a už v církvi zůstane.

Zmínil jsi svého učitele hebrejštiny. Platí na ETF, že zapálit studenty může jen pedagog, který sám hoří?

Rozhodně ne jenom ten. Pedagog, který nemá takové obdarování, neodradí od předmětu ty, které předmět sám zajímá. Ale je jasné, že takové profesory, kteří jsou pro svůj obor zapálení a dokážou to předat, studenti mnohem lépe přijímají. Na příkladu Petra Slámy je vidět, že on v tom, co nás učí, opravdu leží a že ho to „nadchává“. A to nadšení nám umí předat. Aspoň mně ano. Mám dojem, že na fakultě je většina učitelů ponořených do toho, co nás učí.

Který předmět tě nejvíc baví?

Církevní dějiny – zvlášť dějiny 20. století –, zajímá mě biblistika, systematika, bez té to nejde. Ale nejsem nijak zvlášť vyhraněný.

Jak žije studentská komunita?

Máme teď dva nové studentské faráře, Iva Mareše a Jana Štefana. Okolo nich je teď hodně čilého pohybu. Já jsem činný v „juniorstvu“ (studentském staršovstvu). Staráme se o život ve studentské kapli, kde každou středu v semestru od třičtvrtě na dvanáct kážou profesoři nebo studenti. Teď zrovna tam budeme mít hosta  – pražského seniora Romana Mazura. Faráři dbají na úroveň bohoslužeb. Chtějí, aby to byly opravdu bohoslužby se vším všudy, ne součást homiletického semináře. I když mezi sebou samozřejmě o bohoslužbách diskutujeme. Přijít tam může kdokoli a chodí nás docela hodně, studentů i učitelů. Mimoto se jeden čtvrtek v měsíci scházíme s nějakým pozvaným hostem v kavárně Marathon v přízemí fakulty. Jinak se tam ovšem potkáváme podstatně častěji. To, že máme takové místo, jako je Marathon, kde se můžeme neformálně setkávat, mi připadá pro fakultní život významné.

Co ti dalo roční studium v cizině?

Roční pobyt v Heidelbergu mě toho hodně naučil. Od malička jsme do Německa občas jezdili s rodiči, ale teď jsem tam byl sám a nadlouho. Zajímavé je poznat jinou kulturu a cizí jazyk se člověk samozřejmě nikde nenaučí tak jako v cizině. Heidelberská univerzita je v něčem podobná té naší, ale i tak to na seminářích a přednáškách vypadá trochu jinak. Studenti víc diskutují s profesory, ti jim dávají mnohem větší prostor, než jsem byl u nás zvyklý. To se mi zdálo dobré a trochu mi to po návratu chybělo. Možná toho teď ve škole namluvím víc než dřív. Nejzajímavější pro mě byly přednášky a seminář profesora Oeminga. To je výborný heidelberský starozákoník. Velmi na mě působilo to, jak umí své veliké odborné znalosti plodně propojovat s praxí. Zažil jsem třeba jeho bohoslužby pro studenty. Bylo to velmi interaktivní a zároveň nenásilné. Mohli jsme během nich chodit něco malovat, on z počítače na plátno promítal videa z youtube, nějaké obrazy, pouštěl písničku od Leonarda Cohena a do toho povídal příběh o Davidovi a Bat-šebě, který jsme předtím půl roku rozebírali na semináři a já jsem na ten text psal pobožnost. Přitom to celé bylo na vysoké úrovni a vůbec ne povrchní, což  jsem jinde nezažil.

Jaké plány máš do budoucnosti?

Jsem v pátém ročníku, chtěl bych studia dokončit, ale před státnicemi bych rád ještě šel tak na půl roku do ciziny. Nejraději znovu do Heidelbergu. No a pak někdy na vikariát a na sbor. Vidím to tak v horizontu pěti let. O tom, co bude mezi tím, ještě přemýšlím.

Ptala se Daniela Ženatá

K důležitým momentům života na fakultě patří konflikt loajalit, v němž se  nacházejí vyučující i studenti, i když každý jinak. Tento konflikt nemá žádného zlého strůjce, je spíše průvodním jevem toho, jak je na jedné straně u nás nastaveno fungování vysokého školství a jaké jsou na druhé straně požadavky teologie jakožto reflexe víry a duchovní formace. Jde o konflikt, který v bleděmodrém zažívá každý křesťan, který naplno žije ve světě a bere odpovědnost za nějaký jeho úsek.

Nakolik vnímám studenty, převážná většina z nich má při studiu džob, který se různou měrou zakusuje do jejich harmonogramu. Mentalita ghetta jim rozhodně nehrozí, spíše je naopak otázka, co dnes na fakultě může být krystalizačním jádrem obecenství. V poslední době vděčně pozoruji, jak díky pastoračně kazatelské službě tandemu Štefan – Mareš ožila fakultní kaple.

Pokud jde o vyučující, nacházíme se všichni pod tlakem na kvantifikaci vědeckého výkonu: fakulta dostává podstatný díl peněz podle toho, kolik vědeckých textů vyprodukují její pracovníci. Takový systém svádí k tomu, abychom psali hlavně pro oko hodnotící komise, případně zahraničních kolegů. Nevidím to jako tragédii, protože chápu celostátní potřebu rozlišit pracoviště, kde se něco děje, od těch, kde to spí. Tato situace není důsledkem připojení ke Karlově univerzitě, systém by nás dostihl i jako samostatné učiliště (pokud bychom nenašli bohatého amerického strýčka – který by pokryl 100 % provozu – a takový by byl krajně podezřelý). Kritéria vědeckosti navíc zevnitřku univerzity můžeme spoluutvářet.

Připojení k univerzitě tedy hodnotím jednoznačně pozitivně: nedovedu posoudit, jakým je fakulta přínosem pro univerzitu (ze zájmu a spolupráce s kolegy z jiných fakult usuzuji, že nějakým snad ano). Pro fakultu je ale univerzita přínosem velikým: vážně míněné dotazy kolegů z bližších i vzdálených oborů připomínají úkol teologie „překládat“ evangelium tak, aby dávalo smysl v nových kontextech, zajímavé učební metody (expedice, disputace…) jsou tím, čemu se můžeme přiučit. Na počátku roku 2012 udělala fakultní obec v souvislosti s protesty vůči chystaným reformám hlubokou zkušenost stavovské sounáležitosti. Nezažil jsem, že by byl někdy nějak ze strany univerzity vyvíjen tlak na to, aby fakulta ve svých projevech dovnitř nebo navenek ubrala na vyznavačskosti.

V téhle souvislosti pak ještě slůvko k naší druhé (či vlastně první) loajalitě, té církevní. Na rozdíl od katolíků neznáme nic podobného kanonické misi (církevnímu schválení daného vyučujícího). Přesto je vědomí přináležitosti k církvi mezi všemi vyučujícími překvapivě vysoké. A je také věcí církve, sborů i vedení, jestli tuhle vazbu posílí, nebo nechá být: modlitbami, pastoračním zájmem, pozvánkou k projektům, konzultacemi a dotazy.

Petr Sláma
(autor je odborný asistent na katedře Starého zákona Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy)

Český bratr 5/2012.

 

Jan Zámečník (1978) vystudoval Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy (ETF), prošel několika zaměstnáními, absolvoval postgraduální studium na ETF a po ročním vikariátu nastoupil jako farář v Břeclavi. Je ženatý a má jedno dítě. Ptali jsme se na cestu za vzděláním a k farářské profesi.

Jakou střední školu jste absolvoval?
Absolvoval jsem čtyřleté studium s humanitním zaměřením na gymnáziu v Jevíčku.

V jakých profesích a kde jste pracoval?
Většinu života jsem studoval, ale zároveň si k tomu přivydělával různou prací. Začalo to již v druhém ročníku teologie, kdy jsem na jednom soukromém pražském gymnáziu učil půl roku latinu. K výuce jsem se pak vrátil během postgraduálního studia, kdy jsem určitou dobu učil na Vyšší odborné škole sociální a teologické – Dorkas. Zároveň jsem také učil anglický jazyk pro olomouckou jazykovou agenturu. Rád vzpomínám hlavně na výuku angličtiny v Trendu vozíčkářů. Než jsem zahájil postgraduální studium na ETF, pracoval jsem také bezmála rok jako knihovník v pobočce Knihovny města Olomouce. Vedle byl klub seniorů. Starší dámy z tohoto klubu si za mnou do knihovny často chodily půjčovat ženské romány. Seznámil jsem se zde také s různými časopisy pro ženy – od Katky po Marianne. Později jsem si přivydělával rovněž kopírováním knih v olomouckém Centru Aletti, spjatém s řeholní komunitou Tovaryšstva Ježíšova. Tam jsem byl dotázán, zda bych neměl zájem přeložit něco pro nakladatelství Refugium, rád jsem souhlasil. Později jsem překládal i pro jiná nakladatelství, například pro Slovart. Po dokončení postgraduálního studia jsem pracoval jako vědecký pracovník na JAMU v Brně. Jednalo se o grantový projekt věnovaný životu a dílu myslitele Josefa Šafaříka. Grant sice již formálně skončil, ale věcně jsme ho ještě neuzavřeli. Pak už následoval vikariát v Miroslavi a povolání faráře v Břeclavi.

Co nebo kdo ovlivnil váš další profesní život?
Na počátku bylo určitě rodinné prostředí – oba rodiče rádi četli a vedli mě ke knihám a tím i k přemýšlení o světě. Dědeček Karel psal knihy o regionální historii a byl pro mě vždy typem kultivovaného člověka, z kterého dýchalo něco z atmosféry první republiky. Měl vytříbený sloh, který jsem obdivoval – těsně po válce také pracoval jako redaktor v Československém rozhlasu. Strýcové mé babičky zase byli překladatel Starého zákona a kněz Josef Heger a překladatel ze staroislandštiny a vlámštiny Ladislav Heger. Knihy a vzdělání tedy představovaly v rodinném prostředí samozřejmou hodnotu.
Hodně mě ovlivnila také středoškolská studia, obzvláště rád vzpomínám na učitelku němčiny Rosvitu Neubauerovou a učitelku češtiny Janu Vápovou. Pokud se jedná o rozhodnutí studovat teologii a přemýšlení o povolání faráře, jednoznačně mě nejvíce ovlivnil Mirek Pfann, který se svou ženou Hankou dokázal na faře vytvořit velmi příjemnou a přátelskou atmosféru. Když jsem se v pátek vracel z internátu, těšil jsem se vždy na mládež do Rovečného. Často jsem pak zůstával po skončení mládeže s Pfannovými na faře, hovořili se mnou, půjčovali mi knihy. Na to vzpomínám s určitou nostalgií podobně jako na středoškolská studia. Vliv na mě měla nejspíše i četba literatury katolických autorů (Čep, Zahradníček, Deml, Křelina, Bernanos apod.). Moje volba studovat teologii byla předem jasná a dodnes toho nelituji.

Odkdy pracujete jako farář?
Od září 2011.

Jak využíváte v praxi vědomostí a znalostí nabytých na ETF?
Nejpatrnější využití je určitě při přípravě bohoslužeb, zejména kázání, biblických hodin pro dospělé a výuky dětí. Povolání faráře je pro mne těsně spjato s teologií a ETF mě v tomto ohledu velmi obohatila. Dnes to vnímám tak, že magisterské studium mně poskytlo solidní znalosti, ale konkrétnější teologické vidění či směřování jsem začal získávat až později. Myslím, že i určité teologické zázemí je pro faráře důležité – stejně jako jeho neustále přehodnocování. Hodně čerpám z procesuální teologie. Podstatné jsou však pro mne i další proudy a důrazy.

Co vám dal vikariát?
Neumím si představit, že bych povolání faráře vykonával bez vikariátu. Jsem rád, že jsem vikariát mohl absolvovat v Miroslavi, kde je možnost vyzkoušet si vše od výuky věkově odlišných skupin dětí po večerní bohoslužby-nešpory. Pro mě to byla zejména příležitost osahat si praktickou stránku věci, ve které jsem kulhal takříkaje na obě nohy. Pamatuji si na svou premiérovou nešporní bohoslužbu. Snažil jsem se, abych měl vše pečlivě připraveno. Ale automaticky jsem počítal s tím, že jakmile dočtu pasáž z Písma, všichni si sednou. To se však nestalo. A já jsem v naprostém zmatku vystřelil formulku „To je všechno“, což samozřejmě mého mentora Ondřeje Titěru velmi pobavilo (mimochodem, vzpomínám si na bohoslužby jednoho faráře, který řekl po čtení Písma naprosto vojenským tónem: „Sednout!“). Do té doby jsem zkrátka víc četl odborné spisy než Agendu, nevěděl jsem, jak podávat kalich při vysluhování večeře Páně, ani jsem se příliš nezamýšlel nad uspořádáním bohoslužeb. Stejně podstatné pro mě je, že mi vikariát umožnil poznat nové lidi a navázat nová přátelství. Na mysli tu mám nejen Miroslav, ale i všechny, kdo se mnou absolvovali vikariát či jáhenskou praxi.

Baví vás farářská práce?
Práce faráře je hodně rozmanitá, takže je skoro nevyhnutelné, že něco jde člověku lépe, něco hůře, něco ho baví a něco ne. Mě na práci faráře velmi baví příprava kázání a biblických. Je to i pro mě samého příležitost jít hlouběji do textu Písma a vždy znovu mě udiví, co všechno v něm lze objevit. Někdy je samozřejmě příprava kázání (a mnohdy i celé bohoslužby) náročná. Mám pocit, že k dozrání myšlenek je často potřeba víc času, než je na faře reálně k dispozici. Na jedné straně je to svobodné povolání, v němž si člověk rozvržení času stanovuje sám, na straně druhé je farářský den do velké míry roztříštěn mezi mnoho aktivit. Na práci faráře je skvělá pestrost, kterou jiná povolání nemají. Nicméně jsem spíše typ člověka, který se potřebuje soustředit na jednu věc, takže mě tato mnohobarevnost někdy rozptyluje, a když se nakupí opravdu hodně věcí, tak i znervózňuje. To, co mě nebaví, je administrativa, která dnes prorůstá asi všemi sférami a profesemi. Do určité míry je jistě nutná. Někdy mám ovšem pocit, že se „upapírujeme“ k smrti – na úkor potřebnější činnosti. Asi to nejpodstatnější je, že práce faráře je vždy nějakým způsobem práce mezi lidmi a s lidmi. A pokud je prostředí vstřícné, skutečně sesterské a bratrské, je farářská práce prací radostnou. V tomto ohledu si nemohu vůbec stěžovat, naopak.

Ptala se Daniela Ženatá