K důležitým momentům života na fakultě patří konflikt loajalit, v němž se  nacházejí vyučující i studenti, i když každý jinak. Tento konflikt nemá žádného zlého strůjce, je spíše průvodním jevem toho, jak je na jedné straně u nás nastaveno fungování vysokého školství a jaké jsou na druhé straně požadavky teologie jakožto reflexe víry a duchovní formace. Jde o konflikt, který v bleděmodrém zažívá každý křesťan, který naplno žije ve světě a bere odpovědnost za nějaký jeho úsek.

Nakolik vnímám studenty, převážná většina z nich má při studiu džob, který se různou měrou zakusuje do jejich harmonogramu. Mentalita ghetta jim rozhodně nehrozí, spíše je naopak otázka, co dnes na fakultě může být krystalizačním jádrem obecenství. V poslední době vděčně pozoruji, jak díky pastoračně kazatelské službě tandemu Štefan – Mareš ožila fakultní kaple.

Pokud jde o vyučující, nacházíme se všichni pod tlakem na kvantifikaci vědeckého výkonu: fakulta dostává podstatný díl peněz podle toho, kolik vědeckých textů vyprodukují její pracovníci. Takový systém svádí k tomu, abychom psali hlavně pro oko hodnotící komise, případně zahraničních kolegů. Nevidím to jako tragédii, protože chápu celostátní potřebu rozlišit pracoviště, kde se něco děje, od těch, kde to spí. Tato situace není důsledkem připojení ke Karlově univerzitě, systém by nás dostihl i jako samostatné učiliště (pokud bychom nenašli bohatého amerického strýčka – který by pokryl 100 % provozu – a takový by byl krajně podezřelý). Kritéria vědeckosti navíc zevnitřku univerzity můžeme spoluutvářet.

Připojení k univerzitě tedy hodnotím jednoznačně pozitivně: nedovedu posoudit, jakým je fakulta přínosem pro univerzitu (ze zájmu a spolupráce s kolegy z jiných fakult usuzuji, že nějakým snad ano). Pro fakultu je ale univerzita přínosem velikým: vážně míněné dotazy kolegů z bližších i vzdálených oborů připomínají úkol teologie „překládat“ evangelium tak, aby dávalo smysl v nových kontextech, zajímavé učební metody (expedice, disputace…) jsou tím, čemu se můžeme přiučit. Na počátku roku 2012 udělala fakultní obec v souvislosti s protesty vůči chystaným reformám hlubokou zkušenost stavovské sounáležitosti. Nezažil jsem, že by byl někdy nějak ze strany univerzity vyvíjen tlak na to, aby fakulta ve svých projevech dovnitř nebo navenek ubrala na vyznavačskosti.

V téhle souvislosti pak ještě slůvko k naší druhé (či vlastně první) loajalitě, té církevní. Na rozdíl od katolíků neznáme nic podobného kanonické misi (církevnímu schválení daného vyučujícího). Přesto je vědomí přináležitosti k církvi mezi všemi vyučujícími překvapivě vysoké. A je také věcí církve, sborů i vedení, jestli tuhle vazbu posílí, nebo nechá být: modlitbami, pastoračním zájmem, pozvánkou k projektům, konzultacemi a dotazy.

Petr Sláma
(autor je odborný asistent na katedře Starého zákona Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy)