Český bratr 5/2012.

Považuji tuto dětskou (ale i rodičovskou) zkušenost přijetí za dobré východisko v pochopení večeře Páně. Je to dobré východisko, ale nemůže u něj zůstat. Kdybychom spolu s dětmi zůstali jenom u tohoto, hrozí, že se z večeře Páně stane jenom hezká (nebo podivná) sborová slavnost s rodiči a strejdy a tetami z kostela. Je k tomu třeba přidat příběh. Než složitě spekulovat a před dětmi nesrozumitelně hloubat, co se děje při večeři Páně a jak to s námi souvisí, vyprávějme prostě příběh o poslední Ježíšově hostině s učedníky a jeho pašijích, vyprávějme příběhy o stolování se Vzkříšeným, o hostinách s hříšníky, o nasycení zástupů. Příběhy mají svou vlastní hodnotu. Nemusíme už sami nic dodávat nebo uvádět na pravou míru. Nechme ten příběh pracovat, nechme se s dětmi vtáhnout dovnitř. Děti mají v předškolním věku tu nádhernou vlastnost, že bývají příběhy pohlceny, stávají se samozřejmě jejich aktéry. A tak jsme skrze vyprávěný příběh Ježíše Krista jeho učedníky. Večeře Páně, kterou spolu s dětmi slavíme, se stane součástí tohoto příběhu.

Jistě se později objeví otázka, kde je tedy Ježíš, když učedníci jsou na místě, vtaženi do příběhu. Otázku si kladou nejen děti, ale i dospělí. Zde se dostává ke slovu třetí rozměr večeře Páně. Nejde jen o přijetí a vstoupení do příběhu, ale i o přijímání. Nejde jenom o to být přijat, ale také přijímat. Ježíš není přítomný ve večeři Páně jako děti, rodiče, bratři a sestry, farář či farářka. Je přítomný jinak. Jako dar. A ten dar vyjadřuje chléb, který dostáváme do ruky, a který můžeme dávat dál, našim dětem. Obyčejný kousek chleba. A když si ho předáváme, vyřizujeme tím: to ti posílá Pán Ježíš. A on je tu skrze ten kousek chleba přítomný. Chléb od Pána Ježíše, který dětem předá máma nebo táta a jim zase někdo jiný, a na začátku stojí Ježíš, který tento chléb dal do rukou učedníkům, aby ho dávali dále. A později k tomu přistoupí i kalich s vínem. A může přistoupit i později, neboť děti už byly a jsou obdarovány. Jsou přijaty, aniž by musely prokázat nějakou velkolepou víru – to je rozměr milosti. Jsou vtaženy do příběhu, který si nemusejí vymýšlet, protože už se udál – to je rozměr reality. A přijímají Pána Ježíše, když i jim posílá ten malý kousek chleba – to je rozměr daru.

Myslím, že v těchto souřadnicích děti pochopí večeři Páně. A spolu s nimi i my. A je to dobrý začátek jak do ní víc a více pronikat. (Dospělí se mohou vzdělávat o večeři Páně četbou knihy Pavla Filipiho Hostina chudých.)

David Sedláček